Nejnovější český počin z produkce HBO směle pozvedává kvality naší porevoluční seriálové tvorby.
Severočeskou vesnicí Pustina otřáslo záhadní zmizení. Čtrnáctiletá dcera starostky Sikorové (Zuzana Stivínová) se nevrátila domů a je po ní vyhlášeno pátrání. Místní komunita, částečně rozvrácená i zásahy velké těžební společnosti, která ve vesnici hodlá zakoupit pozemky s ložisky uhlí, začíná ze zmizení obviňovat psychicky nemocného otce dívky (Jaroslav Dušek). Pátrání detektiva (Leoš Noha) i vlastní iniciativa obyvatel paralelně odhalují, kde se nachází morální trhliny vesnice.
Počin mezinárodní televize
HBO tímto seriálem dále rozvíjí svou evropskou produkci. Naše domácí výplody čítají opěvovaný Hořící keř (2013), dvě řady Terapie (2011) a seriály Mamon (2015) a Až po uši (2014). Série HBO vznikají i v dalších evropských zemích, vzhledem k rozměrům naší kinematografie se ale tato televizní produkce ukazuje z hlediska množství nadprůměrně objemná. Pustina do tohoto stavu vstupuje sebejistě a dle prvních ohlasů (českých i těch zahraničních z Torontského mezinárodního filmového festivalu) se bude v kontextu českého HBO řadit k tomu nejlepšímu, tedy po bok třídílné minisérie Agnieszky Holland.
Jak již poznamenaly jiné recenze a naznačuje to i oficiální synopse, pro Pustinu je charakteristické mísení detektivního žánru se vztahovým dramatem. Zatímco probíhá vyšetřování, zmizení dívky probouzí v rodině Sikorových staré bolesti, a to zejména komplikované vazby matky a starší dcery (Eliška Křenková) k otci. Všechny tři postavy ale mají zároveň svá osobní dramata, především ve formě vztahů k jiným vedlejším postavám. Žánrová čistota seriálu by byla nezvyklá, ba dokonce nemožná, ale zdejší důraz na psychologii rodiny vypořádávající se s tragédií je skutečně citelný.
Tento stav věcí převažuje v prvních čtyřech dílech, tedy do poloviny seriálu. Částečně je to i tím, že po celou tuto dobu zůstává původní záhada zastřena. Scény, v nichž situace nedobrovolně sblíží odloučené manžele, jsou také velkou hereckou příležitostí pro bravurní dvojici Stivínové a Duška.
Pátá epizoda by se dala charakterizovat jako přechodová a zaměřuje se na to, jak se s doposud nejvážnějším zvratem vyrovnávají zasažené postavy. Když nyní máme objasněné, že se skutečně udál zločin, nastupují otázky nové a vyprávění začne více protežovat detektivní práci, přičemž se postupně zužuje okruh možných pachatelů. Samozřejmě už jen kvůli obyčejné návaznosti a vzhledem k tomu, že se v seriálu objevují stejné postavy, vyšetřování a řešení vztahů uvnitř i vně rodiny nikdy úplně nevymizí a po celou dobu vyprávění se vzájemně doplňují.
Divák detektivem
Změna za polovinou seriálu je i tak výrazná. Vyprávění se například přestává věnovat některým liniím, které v prvních epizodách patřily mezi ty nejvíce exponované. Zde lze zmínit scény z výchovného ústavu nebo pasáže s vařičem pervitinu (ty jsou chvílemi opravdu napínavé). Jedná se o promyšlenou taktiku – seriál nás seznamuje s postavami, jež se na zločinu mohly podílet, ale jakmile se stane zločin realitou, opouští je a jejich jednání ukazuje jen útržkovitě. Divák se poté musí spoléhat na znalosti z první poloviny stopáže a hledat mezi nimi důkazy usvědčující pachatele. V tomto bodě obratu se také jedna z podezřelých postav stane hybatelem pátrání po skutečném zločinci a je pozoruhodné sledovat, jak je s tímto přerodem nakládáno.
Tento způsob efektního vyprávění je postaven na míře zatajování a propouštění informací skrze síto. Princip řídí kriminální linii (ale projevuje se i v té vztahové) a zaručuje překvapivé a uspokojivé rozuzlení ve finálním díle. Ve spojení s tím je výrazná a vydařená i práce s cliffhangery. Jeden příklad se vyskytuje na konci druhé epizody, ovšem dohra na začátku následujícího dílu ukazuje, že vše není tak, jak se na první pohled zdálo. U konce čtvrté epizody je cliffhanger další, zdaleka nejzávaznější. Na začátku pátého dílu se zúročí taktika zatajování informací a skutečná povaha tohoto zlomu je „natažena“ bezmála na 20 minut. Po tento čas jsme udržování v napětí, co se vlastně přihodilo – a zjištění je poté obzvlášť emocionálně devastující.
Brilantní styl
Mnoho prostředků také slouží k tomu, aby bezprostředně zachytily skličující místo a čas. Atmosféru dotváří jednak velké celky zpustlé chladné krajiny a jednak časté detaily přírody a něčím charakteristických objektů. O těchto kvalitách stylu zpravují zřetelně úvodní titulky složené ze statických obrazů často právě těchto typů, které se před každou epizodou mění ve vztahu k momentálnímu dění.
Titulky jsou také částmi, v nichž vyniká minimalistická až ambientní hudba britského skladatele Davida Boultera. Seriál působivě zúročuje několik jeho motivů, zejména pak v posledním díle. Péče ale byla věnovaná i přejaté hudbě – užití mnoha rozličných žánrů populárních písní, těch moderních i poklesle „hospodských“ může připomenout podobně povedený podkres Kober a užovek (2014).
Autenticitu prostředí navíc podporuje obsazení složené z méně známých tváří české kinematografie ve vedlejších rolích. Nelze popřít, že Štěpán Benoni, Eliška Křenková nebo Jan Cina hvězdami nejsou, třebaže mají na to se jimi stát.
Prohlášení tvůrců, kteří se podíleli na Pustině, jsou plná superlativů směrem k HBO Europe. Společnost údajně poskytuje štábu profesionalitu, která na konkurenčních stanicích není k nalezení. Ačkoli jsou obdobné projevy často jen reklamní promo, výsledná obdivuhodně sladěná podoba seriálu tyčící se nad tuzemskou produkcí logicky ukazuje na jistou vzácnou organizační přesnost, kterou HBO zajišťovala. Všichni navíc tajně chceme uvěřit, že máme jako země predispozice k tomu stvořit jednou ročně vynikající seriál.
Foto: HBO Europe
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022