Dobrý časy – rozložený New York

20.9.2017 at 12:11  •  Posted in Recenze by

Ódy na seriózní herecký výkon Roberta Pattinsona možná zastínily to, že se v pozadí nenápadně zrodil bez diskuzí ohromně talentovaný tvůrčí tým.

 

   V tisku se v průběhu letošního festivalu v Cannes diskuze ohledně Dobrých časů většinou omezila jen na debatu, zda veterán série Stmívání Robert Pattinson obdrží cenu za nejlepšího herce. Ačkoli je ve své roli suverénní, nuance jeho výkonu jsou asi to poslední, co po projekci v Karlových Varech malý hlouček cinefilů probíral. Pokud je natáčení proces formulace problémů a jejich řešení, režisérské duo bratrů Bena a Joshe Safdieů neustále nachází nečekané, dechberoucí cesty. Pro někoho, koho při sezení v kinosále dokáže ozvláštňující přístup k filmové formě nadchnout stejně silně jako solidně odvyprávěný příběh nebo kvalitní herecká kreace, by měly být Dobrý časy svátkem.

   Režiséři inscenují scény originálními způsoby na samé hraně toho, co se dá ještě považovat za přístup sloužící k vyprávění soudržného děje. Tato divná frenetická „atmosféra“ bude nejspíš rozeznatelná pro všechny, ale kvůli rychlosti snímku, který se v žádném momentu neohlíží a neustále překvapuje, ji není úplně nejlehčí blíže postihnout. Půdu poskytuje přímočará historka o mladíkovi (Robert Pattinson), jenž se během jedné noci snaží získat deset tisíc dolarů na kauci pro svého mentálně postiženého bratra. Od soumraku do úsvitu se vrhá na akční pouť, u které jsou hodně slyšet jména Nicolas Winding Refn nebo Gaspar Noé.

 

Nezávislí bořiči v kontextu

   Ačkoli jsou Safdieové  na poměry amerických režisérů poměrně mladí, festivalová publika zaujali už v minulosti. Jejich krátký snímek The Black Baloon (2012), přinejmenším rozpačitá a cynická variace na Červený balónek (1956) Alberta Lamorisse, obdržela cenu za Nejlepší krátkometrážní hraný film na festivalu Sundance. Jsou také autory tří celovečerních snímků, z nichž nejznámější dílo Bůh ví, co (2014) získalo Velkou cenu na tokijském festivalu.

   Styl filmu Bůh ví, co vykazuje s Dobrými časy mnoho styčných bodů, prostředků je však často využíváno k jiným účelům nebo jinak. Teleobjektivy zplošťují prostor v intencích kvazirealistického dokumentárního looku, elektronická hudba zaznívá jen občasně, ne příliš rušivě a barvy jsou desaturované. Obzvlášť poslední bod je něco, co je Dobrým časům úplně vzdálené.

   Nejbližším ekvivalentem Dobrých časů je ale asi halucinogenní opus Martina Scorseseho Po zavírací době (1985). Obdobně nachází hrdinu v sérii absurdních situací během jedné noci, rovněž mu dává jasný deadline, stejně mísí realitu a snové scény a tento fakt nechává vyniknout prostřednictvím neobvyklých postupů. A jako možná vědomý bonus – Buddy Duress (objevil se už v Bůh ví, co) ve vedlejší úloze, který svou roli odehraje skoro kompletně pod nánosy masky, nejenže nápadně připomíná herce Griffina Dunneho ze Scorseseho snímku, ale stejně jako on se také ocitá zabalený do sádry a obvazů. Bratry Safdie navíc se Scorsesem spojuje velmi fyzická přítomnost New Yorku v jejich filmech – metropole je nekonečně rozlehlý labyrint a hřiště všemožných kriminálních živlů.

 

Styl na hlavu?

   Systematicky popsat styl Dobrých časů nejspíš nelze po jediném zhlédnutí (a asi ani po druhém). Mnoho prostředků je umělecky motivováno se záměrně rušivou funkcí. Scény se z velkých částí sestávají z detailů tváří zachycených roztřesenou kamerou. Za poslední léta snad nebyl v kině k vidění film, který by byl natolik fixován na lidský obličej. To se děje na úkor prostorové orientace – ve scénách často dlouhou dobu není zřetelné, jak prostředí, v němž se postavy pohybují, vlastně v celku vypadá. Tuto mentální představu je nutné si vytvářet z mnoha nesourodých střípků. Ustavující záběry často chybí a někdy je jejich přítomnost zase zvláštním způsobem nepatřičná, jako ve vůbec prvním záběru filmu.

   V neonovém, mnohabarevném svícení s nejasnými zdroji se dá nalézt vliv Refna nebo Noého, ti ale nenechávají světlo takto silně se odrážet od objektivu. Noému vděčí Safdieové za jisté záběry z ptačí perspektivy á la Vejdi do prázdna (2009), když v nich ale nechávají odehrát celou závěrečnou akční scénu, jsou jasně svoji. V jiných chvílích kamera najíždí do tváří protagonistů pro dramatický účinek, dělá to ale natolik agresivně, že především zdůrazňuje samotný prostředek. Podobnou techniku využil Noé v Sám proti všem (1998), tady ale není tak svázaná se subjektivním prožitkem hlavního hrdiny.

   Elektronická hudba od Oneohtrix Point Never není v kontextu současného Hollywoodu moc výjimečná, ozvláštňující je ale její použití – začíná a přestává hrát v nečekaných chvílích uprostřed scén. Vrcholem nekonformnosti je poté náhlé pozastavení vyprávění na celých pět minut, přičemž zazní jedna jediná důležitá věta pro další dění. Berte, nebo ruce pryč…

(9/10)

 

Foto: Bohemia MP

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Good Time

Režie: Benny Safdie, Josh Safdie

Hrají: Robert Pattinson, Benny Safdie, Buddy Duress, Taliah Webster, Jennifer Jason Leigh, Barkhad Abdi, Necro

Žánr: drama; Země původu: USA; Stopáž: 100 minut

Premiéra: 21. září 2017

Marek Koutesh