Lourdy – 10 deka zázraků, prosím zabalit

Lourdy jsou známé poutní místo římskokatolické církve, kde se podle legendy v roce 1858 zjevila Bernadettě Soubirosové Panna Maria. Od té doby proudí do francouzského města v podhůří Pyrenejí zástupy věřících. V současné době nejde ani tak o projev zbožnosti jako spíš lukrativní formu turistického ruchu, přestože ne všem účastníkům lze zřejmě upřít hlubší osobní pohnutky. Tak sem, mimo jiné, jezdí rovněž lidé trpící nejrůznějšími nemocemi a doufají v zázračné uzdravení.

A právě jedním z těch nemocných je Christine, dívka odkázaná na invalidní vozíček a péči ošetřovatelky. Od podobně postižených se Christine liší tím, že v zázračné uzdravení nedoufá. Je to prostě jen milá a skromná dívka, která uvítá jakoukoli možnost rozptýlení ve svém stavu a jak se svěří jedné poutnici, raději by dala přednost poznávacímu zájezdu. Nesmazatelnému dojmu z postavy Christine výrazně dopomohl výkon představitelky Sylvie Testudové. Christine svým pozitivním naladěním vyvolává sympatie a kontrastuje se sobectvím ostatních poutníků, mezi kterými nevládne žádný duch novozákonního milosrdenství, ale zcela přízemní řevnivost a hloupost.

Scény vykreslující trapný kontrast mezi formální zbožností a faktickou duševní omezeností účastníků poutních orgií patří ve filmu k tomu nejlepšímu. S nádechem zlomyslnosti využívají tvůrci poutní místo jako lupu, která zvětšuje skryté lidské slabosti do obludné velikosti. Se zdánlivou nezúčastněností kamera zachycuje postavy v těch nejtrapnějších okamžicích i s drobnými detaily, ve kterých mimoděk a nekontrolovaně probleskuje pravá tvář poutníků, ošetřujícího personálu i duchovenstva. Všichni mají jedno společné: nikdo nevěří v Boha a liší se jen postojem, kterým se snaží tento fakt zastřít: cynismem, fanatismem nebo neochotou o tom vůbec přemýšlet. Ti lidé by nebyli o nic horší než jim podobní lidé bez víry nebýt toho, že zastávají místa a funkce, pro které svými morálními a duševními schopnostmi nemají předpoklady.

Z náboženského obřadu i z léčebných seancí se stal zmechanizovaný výkon, kterému asistují kýčovité sochy Panny Marie s elektrickou svatozáří a chorály přehrávané z hudebních nosičů. Christinina pečovatelka v řeholních hábitech vulgárně flirtuje s pomocným personálem a zanedbává svěřenkyni. Příznačná je scéna, kdy svou svěřenkyni opustí a Christinina vozíčku se následně ujme kolemjdoucí stará paní. Když ovšem přiveze Christine na společné focení poutníků, je hrubě odstrčena ošetřovatelkou, která se postaví za vozíček a se zářivým úsměvem vyšle do světa další lživou zprávu, ze kterých je věhlas poutního místa vystavěn. Trochu to připomíná vtip o knězi končícího modlitbu slovy: “Můj Bože, teď se s tebou loučím, protože musím do kostela.”

První část filmu je svým zlomyslným způsobem zábavná a nese se v odlehčeném tónu. Zlom nastává v momentě, kdy dojde k zázračnému uzdravení Christine. Doposud přehlížená dívka se najednou stane terčem pozornosti. Opět se roztáčí absurdní kola náboženského molochu, který fascinujícím způsobem propojuje duchovní záležitosti s přízemní věcností. Christine musí být vyšetřena, protože i zázraky se musí dít podle předpisů. Bůh není žádnou exaltovanou veličinou, ale pouhou součástí zmechanizovaných církevních struktur.

Rovněž ostatní poutníci reagují rozporuplně. Mimo několika neosobních blahopřání začíná na povrch vyvěrat sobectví ostatních poutníků. Proč právě Christine, proč ne někdo jiný, ptají se a za jejich otázkami je cítit obyčejná závist. Nakonec se ukazuje, že největším darem pro Christine byla právě její nemoc, která ji izolovala od společnosti lidí, kteří daleko zaostávají za jejími lidskými kvalitami. Zázračné uzdravení ji postavilo zpět do středu “normálních” spoluobčanů a vystavilo ji jejich přízemním povahám. Čím více na ni útočí, tím více se Christine uzavírá do sebe, až končí zpět ve svém vozíčku, stejně bezmocná jako na začátku, jen bez optimismu, o který ji připravil krátký návrat do života. Vypadá to, jako by se sama rozhodla raději zůstat nemocná a z dosahu svých bližních.

Svůj věhlas si film Lourdy vybojoval na festivalech mimo jiné tím, že splňuje základní představy o tom, jak má vypadat “správný” festivalový film. Dokumentární snímání, odstup a zdání nezúčastněné objektivity tíhne k analyzování a nikoli k prožitku. Obdobný postup zdánlivě nezúčastněného sledování, při kterém kamera zachycuje s podvratným potěšením trapnost situací i postav, použil mnohem úspěšněji v loňském roce např. rakouský film Michael, který bylo loni k zhlédnutí i na MFF v Karlových Varech. V případě filmu Lourdy je ovšem tento styl v rozporu s východisky tvůrců, kteří své postřehy předkládají v ironických zkratkách a s humorem, kterým střízlivě analytický styl nesvědčí. I z toho důvodu působí film ve výsledku víc schematicky a mdle, než by musel.

(7/10)