Americký remake se snaží inovovat původní příběh izraelského filmu. Odpověď, nakolik se mu to podařilo, není tak zcela jednoznačná.
Poslední film Johna Maddena neměl zrovna lehkou cestu na filmová plátna. Dokončil jej v době, kdy se ocitlo studio Miramax ve finančních problémech (jako by název filmu ironicky souvisel se stavem studia), a tak byl uveden do kin až s ročním zpožděním. Z tohoto důvodu byl předem vyloučen, mimo jiné, i z oscarového klání.
Dluh představuje remake o tři roky staršího izraelského filmu a diváci znalí původní verze vyjadřovali, celkem předvídatelně, už předem pochybnosti. Důvodem vzniku amerických remaků je obyčejně jen neochota a nezájem tamního publika namáhat se sledovat film v jiném jazyce nebo číst odlišné kulturní vzorce. Z tvůrčího hlediska představují v mnoha případech oproti originálu krok zpět. Remake může vzniknout dvojím způsobem: buďto se vše nasnímá políčko po políčku jako u původní předlohy (např. Psycho Guse van Santa), nebo se natáčí podle nově napsaného scénáře (z poslední doby např. Tři dny ke svobodě Paula Haggise). V případě Maddenovy verze se postupovalo druhým způsobem, tedy i kreativnějším.
Původní izraelský film by se dal označit jako psychologický thriller, měl jednoduchou dějovou linku a věcně načrtnuté charaktery postav. Příběh byl poznamenán fatalismem, postavy do jisté míry jen reagovaly na okolnosti a prostor pro dramaticky vyhrocené situace byl omezený. Problém Maddenovy verze vidím v tom, že se pokusila původní verzi vylepšit, aniž by uchopila podstatu své předlohy. Stejně jako ve zmíněných Třech dnech ke svobodě se tu přistupuje k látce necitlivě a převážně mechanicky se na původní verzi aplikuje standardní filmové řemeslo v intencích měřítek amerických studií. Výsledný film už nespadá do kategorie psychologického filmu, ale čisté žánrové zábavy.
Přitom ne všechny kroky, které remake oproti předloze uskutečnil, byly neoprávněné. Nový scénář se snaží přiblížit postavy divákovi lépe zmapovanou osobní historií hrdinů a ve větší míře věnuje pozornost jejich vzájemným vazbám. Kromě ústředního příběhu se tu odehrávají další osobní příběhy, které dělají filmový zážitek hutnější a komplexnější. Kámen úrazu v tomto případě spočívá v tom, že Madden není příliš dobrý psycholog (přestože si s oblibou vybírá látky, kde hraje psychologie důležitou roli) a stejně jako u jeho předchozích filmů vyznívá psychologizování v jeho režii jalově. V úvodu filmu jsme svědky scény, kdy dcera hlavní hrdinky vydává knihu o třech agentech Mossadu, z nichž jedním byla její matka a obrací se k ní s patetickou děkovnou řečí před očima přeplněného sálu. Toto je typicky americká potřeba, vypovídat se ze svých intimních pocitů na veřejnosti. V americké verzi nezůstává nic nedořečeno, všechno se únavně dovysvětluje, chybí tu prostor pro imaginaci.
Další změny doznal klíčový příběh odehrávající se v Berlíně 60. let minulého století. Ve snaze vyrobit atraktivní podívanou se tu celkem nesmyslně předvádí bojový systém krav maga a oproti předloze přibyla jedna přestřelka. Jediným důvodem, proč se tam tyto scény objevují, je dodat příběhu šťávu. V důsledku vedou k dějovým nesmyslům: poté, co hrdinka předvede brilantní krav maga s fyzicky nadupaným kolegou třicátníkem, podlehne v souboji s šedesátiletým německým důchodcem.
Akční scény vypadají, jako by John Madden úspěšně zaspal vývoj žánru v posledních letech. Závěrečné střetnutí (omluvte jistý spoiler) se odehrává podle klíče jak z dřevních osmdesátek: hrdina se utká s padouchem, chvíli je na kolenou, užuž to vypadá, že je po něm a najednou, hurá, ohromné překvapení, vstává, odkudsi vyčaruje zbraň a padouch jde přece jen k zemi. Tohle by člověk překousl v pitomém béčku, ale v áčkovém filmu s neskromnými ambicemi vzbuzuje takováto taktika prodlužovaného orgasmu jen pocity trapnosti.
Celkově je příběh v mnoha směrech poameričtěný do té míry, že ztrácí vztah k izraelským reáliím a ocitá se v žánrovém bezčasí. Berlín je sešlý natolik hyperrealistickým způsobem, že připomíná odložené kulisy z hororu Wese Cravena. Tři agenti Mossadu se chovají a vypadají jako typičtí američtí gójové a nacistický zločinec má rozhodně blíž k Hannibalu Lecterovi než ke zločinci Eichmanova typu.
Největší přínos Maddenova filmu vidím v tom, že umožňuje při srovnání s původní předlohou poučnou studii rozdílů nejen mezi evropskou a americkou kinematografií, ale především rozdíl mezi ideologiemi, z nichž vyrůstají. Rozdíl mezi izraelským filmem a jeho americkým remakem je jako rozdíl mezi chlebem s máslem a hamburgerem. To první je jednoduché jídlo a to druhé slibuje mnohem víc, ale za tou načechranou vekou a směsí dochucovadel jsou převážně prázdné kalorie.
- Přepadení – Allah Akhbar všechno zbabral - 12.1.2012
- Lourdy – 10 deka zázraků, prosím zabalit - 9.1.2012
- Dluh – nelze vkročit dvakrát do stejné řeky - 27.11.2011
