Na půl plynu. Se zařazenou dvojkou. S píchlou pneumatikou. Kodrcavá jízda sice občas pobaví, ale humor si vzal svoji vlastní dovolenou.
Nečeká vás hraniční zážitek s titulem, který by si dělal chutě na ocenění komedie roku, ani nemůžeme hovořit o důstojném nástupci formálně i obsahově nařachané Pařby ve Vegas, jejímž tvůrcem je stejně jako tentokrát Todd Phillips. Nicméně není třeba žádných povzbuzovacích prostředků, abyste podobno dlouhé jízdě neusnuli. Kafe si spíš žádá hlavní dvojka, která se vydala na nedobrovolnou cestu po Americe. Chcete-li poznávat krásy nového kontinentu, pusťte si raději Na sever severozápadní linkou, Cary Grant je příjemnějším společníkem na cesty než Robert Downey Jr. a Zach Galifianakis.
Petr Highman pospíchá za svou těhotnou manželku, která má za týden naplánovaný císařský řez. Cesta přes půl kontinentu je ovšem problematická, když se vám uzavřel americký vzdušný prostor. Už vůbec se jako dobrý nápad nejeví spojení své cestou s tou, která patří otravnému chlapíkovi, kvůli kterému nemůžete do letadla. Ale už s ním sedí v autě a musí doufat, že ty stovky mil vedle příšerného herce Ethana Tremblayho vydrží.
Ono by bylo vůbec nejlepší od snímku Na doraz nic extra nečekat, protože když vezmeme, jaký poprask vzbudila Pařba ve Vegas a jaká skladba titulů je pro Phillipse příznačná, nemohl z toho vyjít jiný závěr, než že se pro jednou upsal ďáblu a měl z pekla štěstí, bez trošky Trošky. To platí taktéž o scenáristech, kteří měli za sebou třeba tak šíleně špatný film jako Čtvery Vánoce, tudíž Pařba ve Vegas byla jejich životním dílem. Ti tu ale tentokrát nejsou a i to na výsledku jménem Na doraz mohlo zanechat své stopy.
Film trpí příznačně nevyrovnaným tempem, které je podobné rozdílnosti ústřední dvojice. To je ale v komedii věc zcela zásadní, základní poučka ve scenáristické učebnici. Tihle dva by se nikdy nepotkali a nemají nic společného, ale když už musí strávit čas spolu, bude to řachanda k popukání. Jenomže není. Ne tak docela. Dokud jsou si cizí a neznámí, tj. první polovinu snímku, jejich komediální trable mají potenciál rozesmát jenom svátečního a preventivně se smějícího diváka.
Galifianakis sice předvádí své mohutné panděro i „auto-masturbaci“ s pořádnou dávkou nevkusu a iritace, ale v první půli jako by nedokázal prodat své proslavené kouzlo, kterým dovádí k šílenství hosty svých krátkých show Between Two Ferns. Šlo čekat, že když s ním někoho zavřete na několik dní, bude skrze svou upřímnou drzost a apatičnost předvádět hotového Shakespeara komedie. Místo toho jen nudí jako kapitán „Shakesbeard“.
Vina leží i na Downeym, který sice zvládá úlohu neurotika a toho racionálně příčetnějšího, ale ukování pouta mezi jeho a Zachovou postavou je přetěžký úkol. Z jejich hašteření jednoduše divák nemá kýžené komediální potěšení. Až když se začne podávat „otcovská káva“ nebo se Zach pustí do agentského osvobozování, získává jejich odysea správné rozměry absurdního dobrodružství.
A o to jde – proměnit obyčejnou cestu v nevšední zážitek, na který budou navždy pamatovat nejen postavy v rámci svého světa, ale i my diváci. Možná se z nich nakonec stanou největší životní přátelé, ale moje touha být u toho nepřetrvává.
