V rámci Projektu 100 i běžné distribuce se Mike Leigh představuje jako zručný autor, který tematicky nahlíží na stáří, jež je dnes mládím značně ignorováno. Důvody proč, jsou vzhledem k problémům jednotlivých postavy jasné – strach i opovržení.
Velice příznačně přichází snímek pod názvem Další rok do kin krátce po začátku Silvestru, protože svou strukturou hovoří o opakujících se cyklech a zmařeném životě ztraceném v bludném kruhu. V současné společnosti se kromobyčejně oslavuje konec starého a začátek nového roku jako událost nebývalého významu, jako by vynulování cifer v kolonce den a měsíc a přetočení roku o jednotku něco změnilo. S lednem nezačínáme na čistý papír, nesmazávají se úkoly, křivdy ani strasti, přestože je zaběhlým koloritem dosáhnout stavu zpitím do němoty, které s trochou štěstí přinese amnézii. Nezbývá než si ve většině případů postesknout, že tu máme další rok.
Manželská dvojice Toma a Gerri prožívá stáří svého života s uspokojením a radostí, věnují se práci na své zahrádce a jejich štěstí pramení hlavně z toho, že svůj život založili na vzájemné sounáležitosti a podpoře. Jak se dnes eufemisticky říká, podzim života jako z marcipánu. Jenomže režisér a scenárista Mike Leigh tentokrát neobrací svůj pohled jenom vstříc nekonečnému optimismu jako v případě Happy-Go-Lucky, ale spíš připomíná vystřízlivění po silvestrovském večírku, kdy následuje ocelová pěst reality, jež vás uzemní a nechává vás schoulené v klubíčku existenciálního vakua.
Ústřední postavy mají totiž své přátele a své příbuzné, kteří během jednoho takového „dalšího roku“ zažijí strmý pád a útrapy silného kalibru. Naštěstí Mike Leigh točí s chladnou rozvahou bez jakéhokoli sentimentálního nebo melodramatického akcentu, a tak se životní etudy odehrávají s mrazivou přízemností lidského bytí a postavy jednají v závislosti na uspokojení vlastního ega i vzdor všem racionálním úvahám.
Idyličnost naznačená v prvních scénách razantně ubývá s tím, jak se postavy vydávají vstříc své hanbě a dopouští se lidských chyb, za něž posléze žádají odpuštění. Nejvyšším trestem je osamění, nedobrovolná izolace, v níž se ocitají, jakmile se jim nedaří naplnit společenské konvence a svým chováním vše ještě zhoršují. Mike Leigh jednoduše maluje velmi sytý obrázek o starší generaci, který vyvážené vypovídá o strachu, který člověka zachvátí s blížícím se „posledním rokem“.
I když se obrací hlavně čelem k deprimujícím osudům, díky průvodcům tímto mauzoleem lidského neštěstí neztrácí postavy ani divák naději. Tom a Gerri jsou středobodem svého vesmíru i styčným bodem pro své okolí, které se k nim obrací jako k jistotě, že celý vesmír nezkolaboval. Jsou nositeli víry v lepší zítřek, v lepší „další rok“.
Ve výsledku je tak film citlivě ztvárněnou skupinovou drobnokresbou v prostředí uvadajícího života plného šedin a strachu ze samoty a opuštění. Zatímco Jim Broadbent a Ruth Sheenová představují dvojici, kterou bychom chtěli na prahu smrti být, ve svém okolí mají přátele a příbuzné, kteří se horkotěžko vypořádávají s tím, že už je nikdo nechce, že jsou oškliví, uvadající a duševně nevyrovnaní. Herecky si s tím Lesley Manville, Peter Wight a David Bradley bravurně pohráli a ve stylu malého dramatu svým postavám dodávají silný náboj, který se odhaluje pozvolna.
Je oslnivé sledovat, když Leigh buduje scény, které jsou smutné, ale dokážou rozesmát. Počáteční sentiment bez sladkobolu a se syrovou agónií nahrazují silně dramatické situace a je potěšující, že se Leigh neuchyluje k nějaké provařené radě do života, že není velkohubý ve svém snažení a že cit pro herce proměňuje v malý filmový poklad.
