Mysleli si, že když ji zakopou, pohřbí tím i své tajemství. To se všichni muži, kteří nenávidí ženy a zneužívají systém, pekelně se spletli. Lisbeth Salanderová z trilogie Millénium má tuhý kořínek, a i když většinou hned kousala, nyní se rozhodla štěkat. Bolet je to bude ale víc a divák bude o to šťastnější.
Posledním dílem se uzavírá knižní i filmová trilogie Millénium, která po celém světě vyvolala nový čtenářský fenomén a následně se pokusila zazářit i na plátnech kin. Ze skandinávských dálav, od zemřelého autora přišel detektivní příběh v hlavní roli se silnou ženskou hrdinkou a po dvou úmorných dílech, které se snadno překlopily v ukázku bizarností, se závěrečnému dílu daří excelovat.
Stojí na silném a uzavřeném zakončení, které dovede všechny osudy do zdárného konce a napětí dokáže budovat i přesto, že je dost často uzavřen mezi čtyřmi stěnami. Lisbeth Salanderová minule jen o chloupek unikla smrti a teď zabíjí čas rehabilitací na nemocničním lůžku. Za nedlouho ji čeká vazební cela kvůli obvinění z pokusu o vraždu vlastního otce a následný soud. Nikam neutíká a je připravena se systému postavit na jeho výsostném území. K jejímu štěstí a vážnosti celé situace přispívá fakt, že dvě nejsměšnější figurky posledního dílu, právě členové její rodiny, tentokrát ustupují do pozadí, nestrhávají na svou směšnou existenci pozornost. Jejich životy se ale také dočkají uzavření, aby se zachovala úplnost a celková výpověď příběhu.
Ani Blomkvist nezahálí a nepředvádí svoji oblíbenou polohu z minula – kůl v plotě, nýbrž aktivně jedná, a tak zatímco Lisbeth se nachází ve stavu nehybném, on obstarává celou kinetiku a akční napětí. Ačkoli to skoro není potřeba, protože dramatické scény u soudu jsou dobře natočené, všechny různé nesmysly a odbočky v předchozích dvou dílech jsou využity a je přímo divácká slast sledovat, jak Lisbeth nakopává zkaženému systému zadek a justice dělá to co má – spravedlivě soudí.
Není to ale zadarmo. Díky způsobu a načasování, jakým se předkládají důkazy a jak se jednotlivé postavy ocitají tváří tvář pravdě, je nesmírně zábavné a poutavé to s nimi prožívat. Daniel Alfredson, režisér „Hnízda“ i „Ohně“ se naučil s materiálem účinněji pracovat, být víc filmovější než televizní a potenciál, který série jako celek představuje, přetavit aspoň v závěru cesty v něco velkého a funkčního.
Od začátku byla postava Lisbeth až moc tajemná, série svým způsobem stojí na odhalování její identity a života. Vždycky jsem plně nechápal její stylizaci plnou tetování, piercingů a šílených účesů. Působilo to prvoplánově a trapně agresivně. Až v tomto díle jsem dokázal její „masku“ docenit, protože tuto funkci akcentuje. Během pobytu v nemocnici a vazbě je normální v rámci kontextu společenských norem, ale „kostým“ nasazuje až na samotné jednání jako výzvu. Je výrazem pohrdání a nebojácnosti. Zdánlivě tím nahrává protistraně, která se pokouší dosvědčit její nepříčetnost, ale ve skutečnosti se jedná o bojové mimikry, falešné zdání, kterým natrhává všem tipec díky tomu, že ona může předložit hmatatelné důkazy na svou obranu.
Nakonec je mrzuté, že si člověk musel projít dvojící nic moc severských detektivek, aby si užil třetí díl, který skvěle funguje, i když má půl třetí hodiny a který stojí na znalosti předchozích dílů a především jejich na poprvé nepochopitelných náznaků a sdělení. Lisbeth to tedy nakonec dokázala, nejenže přesvědčila porotu soudu, ale i mě.
