Vesmírná Pocahontas vyzývá k sepjetí s přírodou a boji se zlými institucemi. Revoluce v žádném ohledu se nekoná a extatické výkřiky si nechte na jindy. Navýsost klasickému příběhu 3D efekt vůbec nijak nepomáhá a digitální Na’vi jsou pořád jenom digitální příšerky.
Letošní filmový rok zůstává bez krále, uprostřed pustiny řemeslných a technicky kvalitních kousků se nenašel jediný, který by ohromil, do kterého by se člověk zamiloval a který by skutečně vynikal. Avatar byl poslední kartou v rukou protřelého karbaníka, která mu mohla zajistit vítězství. Neproměnila se sice v Černého Petra, ale eso to také není.
V úvodu filmu zarazí atmosféra odtažitosti a sterility a zároveň jeho zmatečná rychlost, což by člověk u vědeckofantastického filmu „měnícího dějiny“ nečekal. Žádné ohromení, jaké prožívali původní diváci u letícího křižníku v prvních Hvězdných válkách, se nedostavuje, a dokud se příběh stylizuje do pestrobarevnější verze střetu indiánů s civilizací, situace se nemění. Příběhu chybí jiskra, motiv ke sledování i jakákoliv obrazová bombastičnost. Plejáda digitálních postav za posledních deset let natolik otupila smysly, že národ Na’vi, jakkoliv digitálně mistrný a propracovaný, nevzbudí úžas a zájem. Modří panďuláci, především nejsou-li jednou z hlavních postav, působí stále dosti gumovým a nereálným dojmem.
Opakem je ale ústřední dvojice. Sam Worthington a Zoë Saldana jsou vedle Camerona hlavními tahouny filmu. Sympatické postavy jsou v romantické lince velmi důležité, tady je navíc každý z nich dokázal rasově odlišit. Saldana má v sobě stále něco naturalistického, zvířecího, i když vypadá jako člověk. Sam je zase dost toporný a neohrabaný, i když svým ocasem připomíná zvěř. Oba však v detailních záběrech okouzlí mimickými svaly, pohyby uší a živelností očí.
Příběh nabývá zajímavějších kontur v momentě, kdy Na’vi přestávají být pouze zaostalým domorodým kmenem, ale od pozemských indiánů se začnou odlišovat tím, do jak velké míry jsou provázání přírodou a že v sobě odhalí i určité zvyky a způsoby, které nejsou vlastní lidem (ostatně mě i tak štve, že se nenajde režisér, který by mimozemšťany pojal ve stylu zcela odlišném lidskému). Přestávají být hloupým a očividným klonem amerických indiánů. Jejich božstvo Eywa je propojuje s přírodou, a z toho vykvétají nejpůsobivější scény. V ten moment si taky dal pár facek na probuzení James Horner, hudební skladatel, který do té doby lelkoval a nedokázal byť aspoň nepatrně podtrhnout nějakou emocionalitu. Ta většinu filmu zoufale chybí a je nutné, aby došlo k neštěstí nebývalých rozměrů, jež by rozvířilo vášně, a tak bylo z plátna hmatatelné i něco jiného, než předměty a postavy vystupující v rámci 3D efektu.
Ten je mimochodem zcela, ale úplně zbytečný. Věřil jsem, že na rozdíl od jiných 3D filmů změní způsob použití a vnímání filmu – že bude intenzivnější. Naopak se těším, až film uvidím v klasické dvourozměrné podobě a vychutnám si detaily a efektnost mnoha záběrů, které ve 3D ztrácejí na ostrosti a půvabu. 3D tedy prohlašuji definitivně za slepou větev vývoje kinematografie a rád se vrátím ke klasickému filmovému vnímaná, které se tak dobře osvědčilo.
Protože filmový příběh ničím neobohacuje. Neproměňuje jeho hlavní kontury. Kdo viděl Pocahontas, ten si může odvodit základní zápletku. Na konci jen Cameron přidal velkou válečnou řež, v níž se bojovníci za zachování přírodního bohatství postaví zlým a penězůchtivým bastardům, kteří kvůli cennému nerostu zničí cokoliv, i kdyby to mělo představovat nenahraditelné pouto s domovským světem. Zelené agitace se rozmohly. Komu vadily greenpeacaské motivy v loňském Hellboyovi, ten Camerona už definitivně nařkne z otevřené propagandy zelených stran. Přestože bych se sám jako velký milovník přírody postavil na stranu Na’vi, v příběhu to s trochou cynismu působí kýčovitě. Zvlášť když celému vyznění jednoduchého příběhu chybí osobitý přesah.
Ještě že je tu Cameron – režisér. Ten dokáže zachránit i sebevíc zabitou příležitost. Ačkoliv je úvod zcela špatný a vztah si k filmu musíme vybudovat postupně, dokáže Cameron umocňovat dynamiku, aby závěrečná půl hodina působila silným a rázným dojmem. Aby nás ekosystém světa Pandory zaujal svou rozmanitostí a kreativitou vzezření místních stvoření. Aby vztah klíčící mezi srdci ústřední dvojice nebyl romantickou slaďárnou, ale v momentě, kdy konečně dojde na vyznání lásky, slza dojetí ukápla. Aby všechny monstrózní výbuchu a destrukce byly obrovité a decimující. Aby nás mrazilo v zádech, když se bezvýsledná situace na válečném poli začne obracet. Aby v nás smrt postav vzbudila lítost. Přes všechno digitální pozlátko hrají totiž prim postavy a jejich cíle a úsilí – proto je nějaké 3D nebo CGI motion capture bezpředmětné.
Dodatek: Po druhém zhlédnutí jsem z Avatara mnohem víc nadšen. Většina výtek zůstává, nicméně jednu velkou výtku směřuji Palace Cinemas, které mi svou špatnou 3D technolog zkazila první dojem. Digitální triky jsou skutečně na špičkové úrovni, vykreslení pandorského světa plného svébytné vegetace i šestinohých tvorů je omračující. Avatar Sama Worthingtona a Neytiri Zoë Saldany mají navzdory počítačovému zpracování hodně blízko ke skutečným lidským bytostem. Každopádně sláva IMAXu, který vřele doporučuji pro návštěvu Pandory.