Nicholas Winton se stává ústřední postavou a hybatelem dokumentu o dětech, které zachránil před terorem druhé světové války v Československu. To, že se jedná o dokument, neznamená, že si s sebou nemáte brát kapesníky.
Nejdřív bych rád nastínil situace kolem samotného dokumentu. Její tvůrce, slovenský režisér Matěj Mináč, má s tématem už tolik zkušeností, že by mohl vést na univerzitách odborné semináře o Nicholasu Wintonovi, jeho činu a následcích tohoto činu. Snímek Nickyho rodina je jeho třetím a určitě ne posledním příspěvkem ke slovníkovému heslu Winton. Zatímco v rodné Anglii se zachránce dětí z Československa neřadí mezi prvořadou celebritu, tady kolem něj Mináč staví hotový kult. Není to od věci, však si to Nicholas Winton za statečnost a mravní uvědomění, které před druhou světovou válkou předvedl, zaslouží. Jenomže někdy stačí soukromé poděkování a jindy se dopustíme neuctivého tyjátru. Takže Mináč natočil hraný příběh pod názvem Všichni moji blízcí, mnohem víc ale upozornil dokumentem Síla lidskosti. Nickyho rodina v jeho dokumentárních šlépějích pokračuje, za průvodce si bere jedno ze zachráněných dětí Joe Schlesingera a pouští se do zevrubného mapování tehdejší doby, Wintonova jednání, vzpomínek dětí a konečně se přesouvá i do přítomnosti, v níž nám zprostředkovává převeliké dobro, kterého se Winton nevědomky dopustil, když se jeho příběh dostal na svět, lidé prozřeli a začali konat dobro. Ještě vám netečou slzy proudem? To proto, že nejsem tak zdatný konstruktér jako Mináč.
Ovšem obrovitánskému nadšení i dojetí se nešlo při světové premiéře v Kongresovém centru v Praze divit. Lidé stojící za projektem pojali Nickyho rodinu ve vší parádě. Během dne se konala dvojí premiéra, nejprve pro zástupce tisku, děti zapojené do Wintonova programu a další zainteresované osoby, večer pak byla projekce i pro nejvyšší státníky a významné osobnosti. Dostavil se i sám Winton, jehož přílet do Čech se probojoval na přední stránky novin, o čemž si film samotný může nechat zdát. O prvním víkendu na něj zašlo nějaký 1200 lidí. Winton možná lidi inspiruje a dojímá, film dělá jen to druhé. Na premiéře hrála živá hudba Novoměstského orchestru, Big Bandu Lanškroun a Bambini di Praga, vyhlašovali se vítězové literární soutěže, představila se organizace Magna Děti v tísni a mimo jiné se také promítal onen nový dokument. Ten sice obrací pozornost hlavně k přeživším dětem a jejich životům, ale pořád se motá kolem Wintona, který je přítomen. Vytváří se tím ani ne tak film jako hlavně audiovizuální pocta, která shrnuje všechno. Není proto divu, když se ještě téhož dne dočkal z rukou místopředsedy senátu Přemysla Sobotky oficiální nominace na Nobelovu cenu míru.
Nelze-li něco Mináčovu přístupu vytknout, tak je to bohatost informací, schopnost účelně pracovat s rozmanitými materiály. Využívá dobové historické záznamy, kterými dotváří konkrétní atmosféru, kombinuje je s „mluvícími hlavami“, které fungují jako autentické výpovědi s největší sílou, a kde chybí hmatatelné podklady, ujme se slova hraná rekonstrukce. Ta do struktury zapadá nejméně, protože není jen ilustrací, ale přebírá i vůdčí úlohu, a to i když působí křečovitě a nabourává koncept, což se děje především v případě dětských herců a dodatečných postsynchronů.
Ačkoli sledujeme dokument, ve výsledku zanechává dojem jako zpravodajství televize Nova. Tlačí se na emoce, které nafukuje do rozměrů, kdy se z nich vytrácí čistota a upřímnost. Mináč jako by si neuvědomoval, že příběh o záchraně dětí před nacisty je silný a funkční sám o sobě, musí slzy a dojetí rozdmýchávat kýčovitě tklivou hudbou, které se během celé stopáže nezbavíme. Trčela by už v hraném filmu, v dokumentu je nepatřičná dvojnásob.
Přes čtyřicet let o svém činu Nicholas Winton nikomu neřekl a já si dovedu představit proč. Pokud to umíte i vy, nemáte zapotřebí přiživovat tuhle slzopudnou glorifikaci.
