Po triumfu Milionáře z chatrče na oscarovém večeru se britský filmový mág Danny Boyle poohlédl po minimalističtější látce, kterou nalezl v knize Arona Ralstona o několikadenním souboji mezi vytrvalým mužem a neoblomným kusem šutru.
Když Jamal Malik vyhrál indickou verzi Chcete být milionářem a dal se po letech dohromady se svojí životní láskou, byl to dle interpretace filmu osud. Tentokrát se Boyle opět nechává zmámit vidinou, že máme svůj osud, a tak se pustil do zfilmování skutečného příběhu Arona Ralstona, v němž se zkušený sportovec, milovník horolezectví a plavání, ocitne s rukou pod pořádné těžkým balvanem a v jedné chvíli to po sesumírování svého života interpretuje jako osud, k němuž svým stylem života směřoval. Už proto, že nikomu neřekl, kam se o víkendu chystá na výpravu, a tak nemůže očekávat, že by se objevila pomoc. Dost pravděpodobná je i ta verze, že byl jednoduše neopatrný, a kámen mu uvěznil ruku prostě náhodou.
Osamění hraje hlavní roli. Aron se ocitá uprostřed liduprázdné krajiny, bez schopnosti přivolat pomoc a bez naděje, že by sem zabloudil nějaký turista nebo obdobný nadšenec, jako je on. Jeví se však nanejvýš nešťastně, jak tuto náladu Danny Boyle rámcuje. Zapracoval do filmu totiž kontrast mezi civilizací zahlcenou lidmi, respektive místy, na nichž se tvoří až masové davy, a opuštěnou scenérií, na níž se odehrává Aronův boj o život. Jednak kdyby všude byly takové davy lidí, Země by byla o kousek nesnesitelnější než dnes, jednak Aron nepotřebuje spousty lidí, stačil by mu jeden.
Svým způsobem to připomíná situaci okolo instituce přátelství v době rozmachu sociálních sítí. Máte sice formálně stovky přátel, ale skutečně potřebujete tři. Technologická otázka společnosti je ve 127 hodinách také zajímavá. Vedle fotoaparátu, na nějž jsme si navykli zachycovat momenty našeho života s absurdní vírou v jeho schopnost dokázat naše bytí v místě a čase, hraje prim kamera. Danny Boyle si už posledních pár filmů nemůže odpustit zpestření prostředků, kterými zabírá své postavy. Nejsou tak pouze protagonisty filmu, jež sledujeme, ale zároveň jsou účinkujícími v přenosu uvnitř snímku. V Sunshine posílali zprávy na Zemi a jejich dýchavičnost a zpocenost jsme si mohli naplno užít díky kamerkám v skafandrech, Milionář z chatrče se ocital v televizích většiny indického obyvatelstva a konečně Aron ve 127 hodinách by nebyl ničím bez své kamerky, na níž si běžně zaznamenává nejzajímavější chvilky života. S rukou uvězněnou pod kamenem se stává jeho zpovědnicí, místem posledního epitafu a prostředkem odreagování se.
Kamera přináší větší rozmanitost použitého filmového materiálu (čistý obraz skutečného natáčení x nekvalitní obraz z kamerky), s nímž je velmi zapeklitá, ale ve výsledku svěží a nápaditá práce, neboť stísněný prostor mezi skalami by u jiného, méně nabuzeného režiséra zúžil možnosti práce na pár stereotypních, statických záběrů. Také se hrdinova kamerka stává důležitou z hlediska filmové narace. Omlouvá spoustu patetických řečí a vzpomínkových situací, bez kterých se nejen většina obdobných snímků z krizové situace neobejde, ale obohacuje i velmi mdlou kostru, v níž je největším Aronovým protivníkem pouze žízeň, hlad a zima, na nichž se thriller těžko buduje.
Mimo jiné je ale živým důkazem, že jako moderátor letošního oscarového ceremoniálu bude James Franco výtečný. V jedné chvíli, zcela mimo veškeré drama, aniž by ho ale narušoval, stojí komediálně laděná scéna, v níž se Francova postava snaží tíživou situaci shodit a zahraje si na moderátora, hosta a volajícího televizního pořadu. Komediální náboj je silný a Franco dokazuje, že zvládne zahrát vedle sebe dvě různé polohy, aniž by se třely. Vzájemně na sebe navazují, jsou vyústěním psychického a fyzického vydeptání a dokreslují obrázek člověka na dně, bez čehož by byl neúplný.
Celkově však nelze z Boylova vyprávěcího minimalismu mít radost. Po formální stránce jede jako ďábel a zvlášť vrcholné scény Francova osvobozování z kamenné pasti jsou zpracovány s jeho nezaměnitelným epileptickým způsobem, který scénu elektrizuje až k fyzickému nepohodlí samotného diváka. Ovšem nezapře, že se ve filmu nic neděje. Nespasí to ani mnohé detaily na mravence, ještěrky, bezpředmětné vzpomínky na neznámou dívku, jejíž role je matná, postupně se objevující vidiny, které nedosahují absurdity Ježíše s plastovou flaškou vody ve WTC, ale k hranici kýčovitosti se jimi Boyle blíží jistěji než k dalšímu oscarovému ocenění.
127 hodin ukazuje sílu a výdrž ducha. Člověka v extrémní situaci přinuceného k extrémnímu činu. Bez hyperaktivity, s jakou materiál Boyle pojímá, bychom se ale začali nudit už v době, kdy Aron k tragickému místu teprve přichází. Žízeň vás rozhodně nemine
