Sex. Penis. Vagina. Nymfomanie. S takovými pojmy operovala mediální kampaň k dvoudílnému filmu Nymfomanka. Kontroverzní dánský režisér Lars von Trier (Antikrist, Melancholia) je však objektem zájmu, ať už točí téměř cokoliv.
Přidejme atraktivní téma a dráždivou reklamu a potenciální hit je na světě. První části se v českých kinech skutečně dařilo, zhlédlo ji na 17 tisíc diváků, což v Dánsku nepřišlo ani na obě části dohromady.
Místo tradiční recenze se na Nymfomanku podívejme jinou optikou, a to z hlediska distribuce filmu. Zásadní otázkou totiž je, jak hodnotit čtyřhodinový film, který je zhruba v polovině poněkud násilně rozstřižen na dva. Měly by jednotlivé díly obstát samy o sobě, nebo jde o dvě těsně spjaté části o pěti a třech kapitolách? Bylo by lepší, kdyby kina nabízela možnost zhlédnout oba díly najednou? Přišel by někdo na 240minutový film? Jak moc velký podfuk na diváky je skutečnost, že verze, které běží v kinech, jsou sestřihány, a to s vědomím režiséra, ale bez jeho přispění?
Distributorská politika aneb dva je víc než jedna
Premiéra první části proběhla 25. prosince loňského roku a druhá o dva týdny později. Některá kina mezitím první díl stáhla, jinde je možno projekce naplánovat tak, abyste filmy zhlédli hned po sobě. Z distributorského hlediska je samozřejmě výhodnější promítat dva filmy za dvojí vstupné a z běžného diváckého pohledu je čtyřhodinová stopáž odrazujícím faktorem, takže rozdělení bylo žádoucí. Pokud vás však Trierova tvorba zajímá a nejde vám jen o erotické senzace, je pak určitě lepší zhlédnout obě části najednou.
Několik recenzentů se rozhodlo první díl nehodnotit, dokud neuvidí i pokračování. Část I. totiž nemá ani dílčí finále, takže závěrečné titulky působí dosti násilně. Mezi filmy není roční pauza jako například u Hobita nebo dalších blockbusterů, kdy samozřejmě s hodnocením nikdo neotálí do zhlédnutí celé trilogie. Díly Nymfomanky jsou však poněkud nešikovně uvedeny na přelomu roku, a tak je třeba je posuzovat alespoň částečně separátně, byť je mezi jejich uvedením relativně krátká pauza. Dalším problémem bude zařazení Nymfomanky do výročních zhodnocení. Jednička se ještě na poslední chvíli dostala do žebříčků roku 2013, distribuční premiéra druhé části je však až v roce 2014. Jak tedy na Nymfomanku pohlížet?
Zcela neoddiskutovatelným faktem je, že nemá smysl vyrazit pouze na druhý díl. Ten už totiž počítá se znalostmi svého předchůdce a Trier (až na výjimky) nenabízí žádné flashbacky. Každopádně kdo šel na první část v očekávání explicitních sexuálních scén, které kampaň avizovala, musel být notně zklamán. Felace zakrytá vlasy a rozostřená penetrace je pro erotikychtivé diváky zklamáním, ale nejen pro ně, ale i pro ty, kteří čekali zcela otevřený přístup k sexualitě, Trierem tolik ohlašovaný. Podle mnohých ohlasů se očekávaly hardcore scény až v díle druhém. Ovšem i druhá část příběhu nymfomanky Joe (autentická Charlotte Gainsbourg) zůstává relativně cudným příběhem, byť na vás občas vykoukne detailní záběr ochlupených rodidel či ztopořených údů dvou černochů.
Na rovinu, názorně a jasně
Joe se diagnostikovala jako nymfomanka. Posedlost sexem jí tedy nepřináší rozkoš, ale jde spíše o mechanické ukojení neustále pulzujících pudů. První část, v níž mladou nymfomanku s odpovídající mírou flegmatismu hraje Stacy Martin, se skládá z pěti kapitol, které se od sebe značně liší nejen vyzněním, ale i stylem a formou. Např. třetí kapitola (Mrs. H.) má jiný poměr stran, poté následuje černobílá depresivní část (Delirum) a snímek končí střihovými montážemi v kapitole číslo pět (The Little Organ School). Pomlácená žena své peripetie z dětství a mládí retrospektivně vypráví postaršímu Seligmanovi (Stellan Skarsgård) v jeho bytě v blíže nespecifikovaném městě. Část I. končí zoufalým výkřikem Joe, že při sexu nic necítí a že z něj tedy nemá jakýkoliv hlubší prožitek. Tato informace, banální a neobjevná, je jakožto závěrečná pointa dosti neuspokojivá, což de facto platí o celé Nymfomance.
Trierovo povídkové vyprávění (režisér je autorem scénáře) se skládá z různých průpovídek, přirovnání a metafor, které jsou vzápětí zcela doslovně demonstrovány. Tím se sice filmař může částečně vyhnout nařčení z triviality a prázdnoty svého díla, (protože na to sám upozorňuje), ale když Seligmam vypráví o rybách, které loví v určité části řeky, a na plátně ihned vidíme encyklopedický nákres, tak se sice zasmějeme, ale co dál? Obrazové hrátky jsou přítomné více v prvním díle, v druhém jich už ubývá. V obou částech se vyskytnou číslice 3 a 5 značící počet kopulativní pohybů, hudební motivy z druhé části navazují na ty z první, zachována je i kontinuita vyprávění a její přísné dělení na kapitoly s návodnými pojmenováními. Nahlížet tedy na druhý díl zcela separátně je téměř nemožné.
Nymfomanka (I. a II.) je film hravý, upřímný, hovorný, poučující, ale jen málokdy tajemný a náznakový. Naprostá doslovnost většiny scén začne být poněkud otravná, což samozřejmě nutí k tomu zdánlivě prosté věci nazírat složitě. Film vše hned interpretuje, nabízí přesné odkazy na nejrůznější slavné persóny z kulturního světa a ihned komentuje nespolehlivé vyprávění Joe tak, že vlastně odpovídá na dotazy obecenstva či rovnou přihodí přesně ty názory a komentáře, které v kině mohli diváci pronést.
Shrnutí první části aneb dobře rozjetý vlak
Nymfomanka, část I. je nejzábavnější, nejnormálnější, a tím i nejpřístupnější Trier. Vynikajícímu výkonu debutantky Stacy Martin (mladší Joe) sekunduje „transformeří“ Shia LaBeouf, jehož Jerôme má hloubku, ale i nečekaně velký sexappeal. Mezi nejlepší scény patří etuda s Umu Thurman coby podvedenou manželkou, protože je hrozivá i nesmírně komická zároveň.
Humor, který je možná až málo cynický a černý, je podstatnou složkou obou snímků. Zůstává však otázkou, zda to nebrání většímu ponoru do života hlavní postavy, který je vlastně velmi nešťastný až tragický, což je ideální premisa pro řádně depresivní a hloubavý film. Každopádně Nymfomanka je vlak, do kterého bez váhání nastoupím (bez vstupenky) znovu, byť jde o sestřihaný coitus interruptus. 80 %
Nymfomanka chce vyvrcholit, ale nedaří se
Druhá část je o poznání slabší, banálnější a méně vtipná, protože víceméně recykluje bonmoty a způsob jejich pronášení z části první. Formálních hrátek ubylo, Seligmanovy odbočky zmiňující mnoho slavných osobností nabobtnávají až do groteskních rozměrů, ale naštěstí už nás Trier neoblažuje tolika názornými metaforami. V pozadí nehraje už jen Bach a Rammstein, ale i Wagner, Mozart, Händel… A zase se dozvíme moudra o hudbě, církvi nebo deviacích. Žádné geniální propojení části první a jejich motivů (hudebních i těch ostatní) s částí druhou se nekoná. Rozdělení na pouhé tři kapitoly film zpomaluje. První část (sado-maso s ďábelským Jamiem Bellem) sama sebe opakuje a kýžený průnik do (duše) Joe se nedostavuje.
Celkový rytmus snímku je poněkud rozvláčný a bez uspokojivého gradování, což může při sledování vyvolat podobné pocity frustrace, jaké zakouší hlavní postava, která se marně snaží vyvrcholit. Finále je podivné (rozhodně nečekané, to ano) a zcela boří čtyři hodiny budovanou auru intimní zpovědi a nečekaného lidského porozumění. V paměti utkví snad jen scéna odkazující na Antikrista. Trier se smíchy ohýbá v pase, jak nás napálil – a nemám na mysli relativní cudnost filmu, ale celou část II. a její obsah a vyznění. Každopádně teoretici mají co rozebírat, na analýzy nabízí film látky dost.
Lišák Trier má ještě v rukávu možná pár penisů
Nymfomanka by asi chtěla být filmem psychologickým, zkoumavým a hutným. Onou „otevřenou studií ženské sexuality“, jak hlásí oficiální synopse. Tomu jsou však oba díly vzdáleny. Nymfomanka působí jako režisérovo sebeukájení nad vlastní chytrostí, kdy nás diváky vlastně obelstil. To je však napadnutelné prohlášení, protože v kinech neběží Trierova původní verze, kterou chtěl prezentovat.
Nutno dodat, že film, v podobě, v jaké je nyní k vidění, se může na první pohled jevit jako velmi prostoduchý. Joe totiž velmi jednoduše, naivně a přízemně vypráví svůj příběh a jen sečtělý Seligman se v něm snaží vidět něco vyššího, a přichází tak s rádoby složitými paralelami z hudby (polyfonie), rybaření nebo Freudovy psychoanalýzy.
Jak moc byl Trier mazaný, chytrý, sofistikovaný a zda jeho scénám budete přisuzovat hlubší významy, posuďte sami. Nejlepší variantou bude vyčkat na režisérskou verzi a zhlédnout film tak, jak ho autor původně napsal, točil a stříhal. Poznámka ke kampani: Character posters jsou totální podvod, protože většina zobrazených postav si ve filmu nesvlékne ani šálu, natož cokoli dalšího.
