Medvídě s manýry britského gentlemana poprvé zavítá do londýnských ulic, aby pobavilo kulturou nedorozumění v rodinné komedii.
Digitální mluvící zvířata v hraných filmech jsou vždy dost nebezpečnou záležitostí, o kterou si spálilo ruce už tolik lidí, a přesto se k modelu vrací další a další tvůrci, jako by rozžhavená plotna byla zlatým pokladem. Paddington by mohl skončit úplně stejně jako třeba Garfield, rovněž chlupatý kazisvět, který si místo okének novinových stripů chtěl hrát na filmovou hvězdu, ale na milost ho vzali jen nejliberálnější fanoušci jeho komiksového dobrodružství. Paddington má kořeny v knize staré půl století a na tématech a jejich zpracování je to (naštěstí) znát.
Paddington vyrůstal se svým strýcem a svou tetou v temných končinách Peru, kde se každý rok těšili na výrobu marmelády, ale i po zbytek času měli ze svého pralesního života radost. Dávná expedice britského výzkumníka jim navíc zanechala spoustu připomínek dalekého Londýna, kam nakonec musí Paddington po hrozivém zemětřesení odjet a najít novou rodinu, u které by mohl být. Na nádraží Paddington, které mu dá srozumitelné lidské jméno, narazí na rodinu Brownových, kteří ho na jeden večer vezmou k sobě, než mu zajistí lepší ubytování. Jedna noc se ale snadno může změnit v delší dobu.
Rodina je základ zoo
Film spadající do kategorie rodinné zábavy se snaží naplnit předsevzetí, že v líbivém příběhu přinese poselství o pravém duchu a soudržnosti rodiny. Méďa Paddington tu zastává roli katalyzátoru, který se jako cizorodý prvek začleňuje do zkostnatělých struktur lehce dysfunkční rodiny poznamenané pubertou dětí i stárnutím rodičů a pomáhá jí k návratu do zdravé kondice. Tato složka filmu funguje dobře zásluhou zajímavých charakterů, které se umí povznést nad svou vážnost a s britskou elegancí dělat věci, které by jinak byly zcela směšné.
Kontrast vytváří otec a matka i syn a dcera. Hugh Bonneville proslulý hlavně z Panství Downton si tu vlastně opakuje roli staromilského a opatrného hraběte Granthama. Ze všech nejvíc se totiž vzpouzí představě medvěda v domě. Zároveň je jeho humor nejvíc podobný Paddingtonovu (v originále s hlasem Bena Whishawa a v dabingu s Ondřejem Brzobohatým), který využívá naučené způsoby tradičních kultivovaných mravů, aniž by znal veškerý kontext, čímž tvoří přehlídku zábavných momentů, Bonneville zase záměrně užívá britskou uhlazenost, aby urážku zamaskoval za přívětivé slovo. Sally Hawkins jako matka si pak užívá svou laskavost a mateřskou chápavost. Bez ní by se Paddington nikdy k rodině nedostal, ale teprve proměna otce mu zajistí skutečný domov.
Další Chaplinův ztracenec
Nejlepší scény v Paddingtonovi těží úspěch z prosté grotesky, v nichž se obyčejné rekvizity našeho života mění v rukou medvěda v mylně pochopený nástroj. Fungují vlastně beze slov. Legendární a možná i zcela nejlepší zůstává gradující seznámení s obsahem koupelny, které skončí pořádnou průtrží. Medvěd nemusí ani hlesnout, stačí jeho opatrné pohledy a zmatek schovaný pod typickou červenou hučkou. Podobných chvil nabízí film víc, ale přeci jen se zdá, že Paddington mluví častěji, než by musel, protože i bez řeči je zdatným komikem. Němý přístup spolu s vizuálním stylem podobným Wesu Andersonovi je totiž nejsilnější zbraní filmu.
Moderní Londýn není místem pro medvěda (ačkoli nikomu nepřijde zvláštní, že se tam ocitá), a protože Paddington musí s lidskými výmysly ztěžka bojovat, dovede pobavit nejen děti, ale citlivým zpracováním digitálního chlupáče i dospělé, protože není jen pitvořícím se maskotem na prodej hraček. Režisér Paul King tak dokázal dát Paddingtonovi duši a filmu svižnou dramaturgii. Tempu snímku škodí hlavně úvod, který dvojnásobně odsouvá střet medvěda s městem. Nejprve si hraje na mediálně uvědomělé dílo, které parafrázuje černobílé týdeníky, ale to už minimálně stejně, ne-li lépe využil animovaný film Vzhůru do oblak.
Pak nás nutí ještě k seznámení s Paddingtonovými příbuznými a jejich životem v džungli, aby se zbytečně předváděl s několika šikovnými vynálezy a aby vytvořil simbovské trauma ze smrti. Zkrátka zbytečnosti na úvod, díky kterým hlavně víme, že je normální, že medvěd mluví a že zná vybrané způsoby. Zavdává se rovněž příčina pro souběžný příběh se zlodušskou Nicole Kidman, která miluje vycpávání zvířat nade vše na světě, a zrovna Paddington by měl být korunní klenot přírodovědné sbírky muzea.
Potěchu skýtá hlavně začleňování medvíděte do rodiny, snaha vyhnout se osudu vycpaného exponátu je podružná a působí místy jako nucená ingredience obdobných filmů, o nichž jsme mluvili na začátku.
Medvědem v nové zemi
Navíc když pořád mluvíme o medvědovi, o tom, jak vlastně působí v ulicích Londýna a jak se těžko vyrovnává s naší civilizací, celou dobu je tím v podtextu míněn přistěhovalec, kterého film personifikováním do na první pohled nebezpečného, ale vlastně hodného medvěda protežuje a liberálně tak podporuje lidské hodnoty soucitu a pomoci. Je tak v překvapivém rozporu s dnes oblíbenou fobií z odlišných etnik, imigrantů a dalších cizích elementů, které mají ohrožovat základy evropské civilizace.
Paddington zde znatelně vychází z doby svého vzniku, protože se v principu ‚medvěda do každé rodiny‘ odkazuje k stavu za druhé světové války, kdy rodiče posílali svoje děti do bezpečí jenom s cedulkou na krku a vírou, že o ně bude postaráno. Jenomže to se těžko aplikuje na současný svět, tehdy to přinejlepším byli lidé z jednoho národa, zatímco v současnosti je problémem, jak vyvážit pomoc a zároveň neztratit svoji kulturní identitu. Protože se medvěd v podstatě přizpůsobí životu rodiny Brownových a nesnaží se z jejich domu udělat džungli, snadno tak získá přízeň i obezřetnějších lidí mezi diváky.
Do vánočního času se tak symbol rodinné pohody hodí přesně, komediální talent může Paddingtona dostat ještě daleko, ale největší radost − bez hledání dalších významů − budou mít děti.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Paul King, Scénář: Paul King
Hrají: Nicole Kidman, Sally Hawkins, Hugh Bonneville, Jim Broadbent, Peter Capaldi
Žánr: rodinný/komedie, Země původu: Velká Británie/Francie/Kanada, Stopáž: 98 minut
Premiéra: 18. prosince 2014, 2D dabing, 2D originál
