České století – dlouhá cesta od Masaryka ke Klausovi

Jak jeden z nejtalentovanějších českých režisérů Robert Sedláček a produkce České televize zkrotili sto let naší historie?

Zřejmě nejambicióznější projekt České televize posledních let dospěl v listopadu ke svému závěru. Nejenže se jejímu autorovi Robertu Sedláčkovi podařilo pozvednout kolísající úroveň české televizní tvorby, ale oživil diskuzi o našich dějinách, a to zejména tím, že odmítl přistoupit na povrchní výklad – neobjasňoval dějiny činy nejvýraznějších osobností a naopak. S rozpočtem zhruba 9 milionů korun na jeden díl, což je na poměry České televize skutečně velkorysá suma a s pomocí nejvýraznějších českých a slovenských herců (Ivan Trojan, Martin Huba, David Novotný, Marek Daniel a desítky dalších), vznikl občasně nevyrovnaný, tu chybující, ale komplexní cyklus, jaký naší kinematografii už nějakou dobu chyběl.

V zájmu není vyjádřit se k ideologickému diskurzu, jaký České století nezpochybnitelně skýtá, ale představit jednotlivé epizody a seriál jako celek z hlediska formálního uchopení a volby obsahu. Ačkoli převládají pozitivní dojmy, ne všechny díly čněly nad průměrností a zejména zpočátku se snaha České televize vypořádat se s kolosem stoletých dějin ukazovala jako marná.

Za světových válek

Tak tomu bylo v prvním díle s názvem Velké bourání. Odehrávající se mezi lety 1914 a 1918, Sedláček se se scenáristickou pomocí Pavla Kosatíka rozhodl svázat vyprávění s pohledem Tomáše Garrigua Masaryka. Bylo zřejmé, že o prohlubování mýtů dvojice Kosatík-Sedláček nestojí. Tatíček národa není zbožštěn, naopak je ukázán jako osoba s vlastními dilematy, trpící, ale pevně rozhodnutá přinést českému a slovenskému národu kýženou svobodu. Přesné se ukázalo obsazení Martina Huby do hlavní role, jeho přirozená noblesa a malá gesta postavu náležitě polidšťují. První České století bez Česka (Masaryk pochopitelně tráví první světovou válku mimo Rakousko-Uhersko) ale budí rozpačité reakce. Velké bourání se nachází poněkud stranou od zbytku cyklu. Od následující části ho dělí nejen největší časová prodleva (celých dvacet let), ale i stylistické prostředky. Záběrováním, volbou lokací, výpravou a herectvím je zkrátka trochu „mimo“ jinak soudržný celek. Nebylo to k dobru. Neopodstatněné filmařské úlety (kamera přilnutá ke stropu nebo v podhledu „epicky“ umístěná před postavu v chůzi) a mdlá stavba vyprávění složená jen z několika málo scén učinila z Velké bourání suverénně nejslabší z devíti dílů.

Problémy se nevyhnuly ani Dnu po Mnichovu. Mediálně velmi protežovaný střet etických pohledů Edvarda Beneše (Martin Finger) a Emanuela Moravce velmi znehodnotilo obsazení Daniela Landy jako druhého jmenovaného. Kdo se dokázal přenést přes jeho křečovité herectví v klíčových scénách, mohl na tomto dílu ocenit zejména nárůst počtu hledisek, jejichž prostřednictvím pozorujeme smutnou kapitolu dějin – rozvrácení Československa mezinárodními tlaky nacistického Německa.

Kulka pro Heydricha naši vlast opět opouští. Zatímco Protektorát Čechy a Morava spravuje Reinhard Heydrich, exilová vláda v Londýně, v jejímž čele stále stojí Edvard Beneš, rozmlouvá o nutnosti vysídlit Němce v případě, že válka skončí. A pochopitelně se plánuje i atentát. Hned v úvodu v plné síle vynikne přetrvávající problém seriálu. Postavy šéfa rozvědky Františka Moravce (Ivan Trojan) a plukovníka Emila Strankmüllera (Michal Dlouhý) méně informovaným divákům převypráví podstatné události z posledních dvou let a představí dobový kontext. Jejich promluva je ale velmi papírová a rétorická – nemáme přece co dočinění s učební pomůckou, ale s osobitým seriálem. Veškeré snahy Sedláčka a Kosatíka stlačit dějiny do několika vět působí nemotorně a měli se jim dočista vyhnout. Povedené je naopak vykreslení britských reálií, jakkoli minimalistické a s náběhem na kýč, kontrast sytě zelených trávníků a temného sklepa, kde se Edvard Beneš skrývá před bombardováním, je účinný.

Vstříc rudé záři

Do opravdu rizikových míst se seriál vydává až ve čtvrté epizodě příznačně nazvané Všechnu moc lidu Stalinovi. Oživuje totiž osobu, jejíž zobrazení se stalo na dobrých pětadvacet let tichým tabu, totiž Klementa Gottwalda (Jiří Vyorálek). Materiál je bohužel opět protkaný poučujícími odbočkami a v metaforách je Sedláček jaksi těžkopádný, do syžetu jsou vsazeny s přílišnou důležitostí a poutají na sebe pozornost. Vyobrazení únorových událostí roku 1948 nechybí ostří (otázka „na kolik jsme si to na sebe přivolali sami?“), pojetí Kosatíka a Sedláček ale příliš kontroverzní není – komunistická buňka je stále démonizována a vnitřní vztahy nejsou objasněny.

Poslední epizoda odvysílaná v roce 2013 ale pochybení předchozí části překvapivě napravuje. Zabíjení soudruha začíná sice z hlediska vyprávění zbytečnou scénou popravy Milady Horákové a následně nechá Gottwalda se Slánským (David Novotný) opět předstoupit před diváky a připomenout jim, co že se za poslední roky odehrálo, dále ale už jen oslňuje. Především se nebojí za maskou 4. prezidenta Československa hledat člověka, jehož skrytá, potlačovaná, ale stále existující morálka musela být konfrontovaná s politickými procesy. Klement Gottwald už není figura, co hrdě stojí nad hrůzami raného socialismu, ale krčí se v jejím nitru, strachující se, aby je sám vůbec přečkal. Poslední scéna Zabíjení soudruha je v pravdě mimořádně působivou tečkou. Je momentem, kdy si Kosatíkův a Sedláčkův Gottwald naplno uvědomí, jak naivní jeho cíle byly a jak bezbranný proti světovému konfliktu je.

Ačkoli se České století po pěti dílech ukázalo jako úspěšný projekt, pravý vrchol přinesl až 16. listopad 2014, tedy den, kdy bylo po více než roce od pátého dílu odvysíláno Musíme se dohodnout. V něm čeká v noci z 20. na 21. srpna 1968 Alexandr Dubček (Ján Gallovič) a vedení komunistické strany na důrazné pokárání od Sovětského svazu. Jsou převezeni do Moskvy a nuceni podepsat prohlášení, že invazi spojeneckých vojsk schvalují. Následují dlouhé, nikdy však ne nudné diskuze nad jejich etickým kodexem. Přirovnání k Dvanácti rozhněvaným mužům je na místě. Sedláčkova režie prošla pozoruhodnou změnou. V několika bodech napodobuje televizní styl Sidneyho Lumeta, který při natáčení Dvanácti rozhněvaných mužů zaměstnal několik kamer a scény točil najednou, jak bylo v tehdejší televizi zvykem. Některé dialogy zatížené scény Musíme se dohodnout tyto postupy využívají a originálně pojímají minimalistický formát zřejmě nejlepšího šestého dílu.

Ospalá normalizace a probuzení ze snu

Je to jen rock’n’roll, prohlašuje titul části z toku 1976. Je k povážení, zda se se stejnou lehkostí k šedé normalizaci vyjadřoval i Václav Havel, figura, jehož hledisko nás provází tímto skromným, ale myšlenkami nabitým dílem. Konfrontace kavárenského disidenta s věčným anarchistou Ivanem „Magorem“ Jirousem (Jan Hájek) nastolí otázku o účinném boji s režimem. Jelikož se seriál neudržitelně přibližuje do doby, kterou pamatují i jeho autoři, vykreslení reálií se stále méně spoléhá na obecnosti a i herci se s rozšířením televizního záznamu více přibližují svým předobrazům. V tomto díle vyniká zejména Marek Daniel, jehož Václav Havel je opravdu přesný.

Epizoda Poslední hurá, která nás přenesla do samého vrcholu sametové revoluce, nejlépe ukazuje, jak přesvědčivý je model historiografie Kosatíka a Sedláčka. Připomíná, že jednání mezi Občanským fórem a vládou se nenesla v duchu ideologického boje, ale nepříjemných tahanic o budoucí ekonomickou a politickou způsobilost země. Osudová volba Václava Havla, zda bude kandidovat na prezidenta, je zase trpkým rozhodnutím člověka, co chce, ale není si jistý, zda vůbec může.

Dojem hořkého procitnutí po opojném vítězství nad utlačujícím režimem ještě prohloubí díl Ať si jdou! Píše se rok 1992 a Českou a Slovenskou Federativní republikou otřásá pomlčková válka. Stát se navíc připravuje na transformaci ekonomiky, což je úkol hodný těch nejschopnějších ekonomů. Ministr financí Václav Klaus (Jaroslav Plesl) a jeho tým pochopitelně nabídnou řešení. Ať si jdou! je skvělou demonstrací Sedláčkovy režijní zručnosti, kterou v průběhu natáčení očividně vybrousil. Reportážní detaily a malá hloubka ostrosti cílí uvrhnout diváka do centra dění, scénu náhlého příletu Vladimíra Mečiara (Marek Ťapák) ale snímá dynamiky kombinací podhledů, celků a klasických záběrů/protizáběrů. Závěrečná rozmluva Mečiara a Klause v „zahradě rozkoší“ už jen stvrzuje, že vznikl obdivuhodný počin.

Kvalitativní úroveň dílů je zajímavě příznačná i obecně pro českou porevoluční filmovou tvorbu. Zatímco pasáže z druhé světové války jsou veskrze fádní a konvenční, politické části z počátku 50. a přelomu 80. a 90. let, kterých se čeští filmaři (neprokazatelně) bojí, jsou brilantní. K radosti, že v naší produkci vznikl dobrý seriál, můžeme i doufat, že Sedláčkova odvaha vyburcuje k hlubší reflexi problematických období i další filmaře.

(7/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022