Krásné obrázky, kromobyčejná atmosféra, kopce melancholie. A krapet přehudebněno.
Když se razí s dětmi do kina na rodinný animák, málokdy z toho kouká nějaké výrazné audiovizuální překvapení. Počítat se dá s nudou, otupělostí či přiotrávením z infantilního zpracování a všudypřítomné umělosti 3D objektů. Jenom občas se může dostavit rozpustilá pobavenost. Píseň moře přináší mnohem nezvyklejší standard. Vítězí v ní lyrika nad příběhovostí, a mohla by se tak dospělému pařezu zalíbit víc, než neposedné ratolesti.
Podobně tomu bylo už u předchozího animovaného snímku irského tvůrce Tomma Moora. Poté, co jako malý evropský koprodukční film dvanáct měsíců získával ostruhy na festivalech po celém světě, si Brendan a tajemství Kellsu před pěti lety došel až pro oscarovou nominaci. Píseň moře vyrazila do právě uplynulé předoscarové sezony mnohem sebevědoměji a málokdo by se asi zlobil, kdyby nakonec disneyovku Velká šestka skutečně porazila. Přesto se dá jen těžko říct, že by ze slabší oscarové nabídky mezi animovanými filmy v posledních letech nebývale zazářila.
Za hranice současnosti
Koho by pálily Oscaři ve chvíli, kdy má před sebou hravé, tajemné, nadpřirozeně přitažlivé rozjímání o nemluvné dívce od osamělého majáku? Inu, možná právě toho, kdo by na jejich výsledcích chtěl ilustrovat, že Píseň moře nedovede s diváckou náladou dělat zázraky. Aspoň ne s univerzální platností. Nominace je proto tak akorát, bez ohledu na to, kdo na sošku v klání dosáhl. Doufejme, že se právě Tomm Moore jako tvůrce napříště vytáhne ještě o fous výš.
Osmatřicetiletý irský ilustrátor, kreslíř a režisér zůstává nohama na své rodné hroudě a opět těží ze svého zalíbení v „domácí“ keltské mytologii. Brendan a tajemství Kellsu zaujal prostředím středověkého opatství s neobvyklým hrdinou v mnišské kutně, jenž poznával taje kouzelného lesa. Svébytný Moorův styl dokázal přispět k vytvoření ojedinělého fantastického světa, v němž se za každou větévkou skrývá překvapení a sebemenší pohyb může znamenat proměnu životní i obrazové perspektivy. Stejně funguje i svět, který dává do pohybu Píseň moře. Tentokrát se Moore rozhodl ukázat, že čáry a mytické bytosti nedokázala vytlačit ani doba moderní. I když…
Člověčí zahleděnost
Spíš než auta, silnice a města se nepřítelem skřítků, elfů a víl stávají klapky na očích a špunty v uších. Lidé si je nasazují, protože se bojí neznámého, nehmatatelného, dokonce i vlastní fantazie. Přemýšlí více o tom, co by mohli ztratit, než o tom, co jim uniká kvůli přílišné ochraně toho, co by mohli ztratit. Zatloukají čím dál více hřebíků do ohrádek, jimiž obestavěli své představy o světě, místo aby nahlíželi přes okraj a zkoumali, kam se ještě které prkno může posunout.
Lesní a vodní stvoření, jimiž se to kdysi za hranicemi představ jenom hemžilo, už proto jako by ani neexistovala. V příběhu je tomu tak proto, že si je zlá čarodějnice všechna zkartotékovala u sebe doma. Skutečné důvody ale mohou být mnohem komplikovanější, skrývají se právě v lidských (i nelidských) prožitcích, touhách a vírách. Jen málokdo dnes najde odvahu počítat s existencí síly, která by nás mohla přesahovat. A jen málokdo je ochoten podřídit svůj vlastní malý svět tomu, co se děje o kus dál.
Ochranitelství bez empatie
V příběhu Saoirse a Bena, kteří na vlastní pěst hledají cestu z civilizace do pohádky a přidělávají tak trable svým nejbližším, jde jako v každé pohádce o lásku. Sourozeneckou, rodičovskou, prarodičovskou a o její podoby, které ač třeba vždy vycházejí z upřímnosti a laskavosti, nemusí znamenat pokaždé pro všechny to nejlepší. Někdy se srdce k opravdové lásce otevírá až tam, kam, jak se zdá, nelze ani dohlédnout. A je proto třeba hledat stále nové cesty. (I kdyby vedly doprostřed kruhového objezdu.)
To vše v Písni moře zaznívá. Zaznívají však i jiné melodie a rozklíčovat významy může být i pro zkušeného diváka oříšek. Pro méně hloubavého zřejmě půjde jen o zvláštní změť tónů, přičemž každá zahraná nota je znělá, milá či líbivá, dohromady ale sotva dávají smysl. Motivy jsou klasicky pohádkové, jen se jich sešlo více, než může devadesátiminutová kompozice unést. Po technické stránce tedy Moore v porovnání se svým předchozím dílem nenabídl nic nového a nevídaného, obsahově mohl být přímočařejší. Přesto jeho Píseň rozhodně stojí za pozornost. Určitě za důkladnější než většina animované konkurence. Málokterý film si totiž může dovolit tolik upřímné naivity a něhy a málokterý kreslíř dokáže kočírovat svou nezměrnou fantazii natolik působivou vizí.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015