V životě někdy uděláme věc, které litujeme a kterou bychom nejradši vzali zpátky. Jen málokdy se ale jedná o takový čin, který ovlivní druhé, až bychom prosili o pokání. Briony se takové věci dopustila a Joe Wright byl u toho.
Tento způsob ledna zdá se býti převelice šťastným. Nepamatuji leden, kdy by se každý druhý film zařazoval mezi to nejlepší, co bylo ten rok natočeno. Ročník 2008 takový být může. Pětatřicetiletý rodák z Anglie Joe Wright ví, že nejlepší je přečíst si nějakou dobrou anglickou literaturu, získat pár dobrých anglických herců a na závěr nějaké ty peníze od producentů a může vytvořit film hodný srovnání s nejuznávanějšími klasiky světové literatury, i když on nahradí písmenka pohybujícími se obrázky. Stačí umět. Takhle mu to vyšlo, když před dvěma lety převedl na plátno novou verzi Pýchy a předsudku Jane Austenové. Moc dobře dokázal vytušit, jak naladit strunu, aby stvořil film, který nebude za knihou zaostávat. Teď svůj talent pokouší znovu.
Bylo by to jen další, horké léto na panství v Anglie, které by bylo vyplněno poleháváním v trávě, opalováním se u bazénu, plaváním v chladivé vodě a po večerech účastí na večírcích, kdyby se do utajeného milostného vztahu mladého zahradníka Robbieho Turnera a mladé dámy Cecílie Tallis nezamotala její mladší sestra, která píšíc vlastní hry pojímá vůči Robbiemu podezření, které působí jak její přebujelá představivost, tak nevyzrálost. Kvůli tomu ale pak Robbieho nařkne ze znásilnění své sestřenky, které se odehrálo během pátrání po dvou bratrech, kteří se během večera zatoulali ven. Robbie je odvezen do vězení a následně nastupuje do armády, aby se mu jeho trest zkrátil, zatímco Cecílie na něj čeká s láskou v srdci. Naplní se však jejich láska, setkají se ještě, když zuří druhá světová válka? Briony by si to přála z celého srdce, protože si postupně a čím dál tím víc uvědomuje, jakého provinění se dopustila. Až do jejího stáří ji provázejí výčitky a snaží se dosáhnout pokání v jakékoliv podobě.
Ačkoliv Ian McEwan román Pokání, v originále Atonement, napsal teprve nedávno, získal si velký ohlas, a tak na sebe zfilmování skutečně nenechalo dlouho čekat. Wright se sice obklopil víceméně anglickou filmovou smetánkou, ale jednu důležitou roli svěřil mladé Američance a převedení literárních květnatých slov do použitelného scénáře Brazilci Christopheru Hamptonovi, který už pracoval na Nebezpečných známostech a Tichém Američanovi. Film se tak v pozadí všeho zaměřuje na roli Briony, mladší sestry Cecílie, která svými rozhodnutími tragicky ovlivňuje životní osudy. Tahle rámcová linka má své slabší i silnější momenty. Wright a Hampton s cudnou nevinností zachycují Brionin pohled na věc s její dávkou velké fantazie a zároveň nám režisér dopřává i skutečný pohled na události. Oba dva pohledy se vzájemně krásně kontrují a zachycují odvěkou pravdivost, že různé pohledy, různé názory. Když však Briony dospívá a my jsme svědky jejího tíživého svědomí, tahají nás tvůrci tak trochu za fusekli, protože pravda a lež se tu od sebe vzdalují na sto honů. Brionina fantazie přechází v čirou fikci, což slouží hlavně jako záminka k překvapivé pointě, o jejichž vypočítavosti bychom se mohli dlouho bavit a rozhodně stojí za dlouhodobější průzkum.
Přesto je to nedílná součást příběhu, která poněkud rozdmýchala nelibost v mém nitru, ale snadno se dá tato drobná výtka přejít, když přihlédneme k celkové stavbě a celkovému vyznění filmu, jehož atmosféra zachycuje nejen dobu druhé světové války na frontě i mimo, ale hlavně společenské chování v anglickém sídle, kde Cecílie žije. S nonšalantní nevinností Wright předkládá, řekl bych až autentickou, vizi hluboké lásky mezi místním zahradníkem a nóbl slečinkou. Ačkoliv je jejich vztah ve středu dění, význam pro celý příběh mají i charaktery ostatních obyvatel, které jsou podány s obdobnou autenticitou, jakou si prostředí žádá. Samozřejmě zásluhy mají i herci. Keira Knightley v další roli zamilované dívky, James McAvoy v první roli zamilovaného vojáka a Saoirse Ronan jako zvídavé, trochu stydlivé skoropubertální děvče předvádějí brilantní výkony.
A co stojí za výjimečným zachycením literárního světa? Velkou práci odvedla kamera a hudba. I když většinu štábu od střihače až po vedoucího výpravy si Wright přivezl z natáčení Pýchy a předsudku, tak jako hlavní kameraman při natáčení Pokání působil Seamus McGarvey, který pracoval na projektech jako WTC, Šarlotina pavučinka, Sahara a Riskni to s Polly, ale figuruje v jeho filmografii i povedený kousek Hodiny. Ve spojitost s Wrightovými představami je vše na plátně neuvěřitelně krásně nasnímané, ať už třpyt vody v kašně, pohled skrze okno na letící aeroplán nebo pole s červenými máky. Navíc se dočkáme i pár unikátních záběrů, jakým je ku příkladu průchod shromaždištěm vojáků u břehu moře, který se uskuteční během jednoho dlouhého záběru. Stejně pozoruhodná je i použitá hudba Daria Marinelliho, z níž utkví v paměti hlavně použití zvuků kláves psacího stroje jako té nejnapínavější hudby, jakou jste kdy slyšeli, nebo jemných tónů k podkresu nálady.
Závěr:
Joe Wright si s romantikou v anglických reáliích dokáže poradit jako nikdo, a právě proto působí Pokání tak letmým, příjemným dojmem, aniž by se zbytečně tlačilo na pilu. Kapesníčky s sebou.
Hodnocení:
