Jak už nám bylo mnohokrát dokazováno, červená a modrá je symbolem dobra a spravedlnosti. Kapitán Amerika tuto zásadu sice ctí dvojnásob, ale na kina svým nezničitelným štítem útočí s menší dávkou patosu než všichni Bayové a Emmerichové dohromady.
Tak to bychom už měli. Finální část marvelovské představovačky je úspěšně za námi a my se můžeme s velkými očekáváními těšit na „megablockbuster“ Avengers, kde se příští rok sejdou všichni známí superhrdinové v jednom filmu. Poslední zářez přitom obstaral hrdina vůbec první, nejzásadovější, nejumírněnější a zřejmě nejčestnější z nich – Kapitán Amerika. Vlastenec oděný v červenomodrém se zářícími hvězdami a pruhy mohl být průser kolosálních rozměrů, při kterém by si na své přišli všichni zarytí antiamerikanisté a vedle něhož by i náborová Světová invaze vypadala jako lehčí čajíček o páté. Jenže zkušenému režisérovi (průměrných filmů) Joe Johnstonovi se podařilo hrdě vybruslit z této těžko uchopitelné látky bez klišoidní národní hrdosti, která se nebojácně hlásila do zbraně.
V jeho podání je závěrečná marvelovská etuda na téma „origin dalšího superhrdiny“ zdatně a řemeslně odvedená zábava v okovech letní sezóny. Extrémně vyhublý Steve Rogers chce narukovat do armády, a jak se říká, zabíjet nácky. Prostě konat dobro ve světě a vyčistit jej od grázlů, jako je například Johann Schmidt, který chce se svou tajnou organizací Hydra nastavit zcela jiný průběh druhé světové války a ovládnout svět. Ještě než se Steve upře na svého nepřítele, z něhož se poté vyklube známý záporák Rudá Lebka, podstoupí supertajný experiment, který z něj má udělat supervojáka. Jen co popraskají všechny žárovky v okruhu dvaceti metrů, z parou zahaleného přístroje vystupuje o hlavu vyšší a nejméně o dva malé Stevy Rogerse mohutnější nadčlověk s poctivě vydřeným six-packem. A v tu ránu může zábava začít – zábava s tuctovou zápletkou, kterou snad ani nemá cenu rozepisovat, jelikož nevybočuje ze standardních blockbusterových kolejí a svou dávku „příběhu o původu“ dávkuje se stoprocentní zaměnitelností. Pokud jste tedy šli do kina s tím, že uvidíte u zrodu nového superhrdiny něco neotřelého, tak vás musím zklamat – po příběhové stránce je Kapitán Amerika úplně stejný jako tucet dalších předchůdců.
To z něj ale nedělá špatný film. Režisér si uvědomil, že nemá cenu zasazovat hlavního hrdinu do přítomnosti nebo brát jeho důležitou misi o záchranu světa vážně. Rozhodl se celý fenomén jednoho z papírově nejstarších komiksových superhrdinů pojmout s lehkou nadsázkou a nezávazně si pohrát s jeho nostalgickým odkazem. Zasazení doprostřed světové války tak z výsledku nedělá realistickou akční nálož, ale stylovou retro podívanou, která si ze zaprášených včerejšků jen hravě utahuje, popřípadě k nim vtipně odkazuje. S trochou nadsázky se dá celé dobrodružství Kapitána Ameriky brát jako takový vysokorozpočtový brak. Nechybí přehrávající záporáci, hláškující vedlejší postavy, bizarní vynálezy a šílení vědci jako z amerických hororů ze čtyřicátých let. Veškeré formy americké propagandy jsou pojaty se stoprocentním nadhledem (hlavně „muzikálová“ pasáž, kdy Kapitán prodává dluhopisy), jakékoliv dění nemáme brát vážně (základna plná nácků a nikdo si nevšimne týpka ve svítícím kostýmu?), protože se vymyká jakékoliv logice a dokáže působit jen v mezích dobrodružného filmu, který se ke svým předobrazům staví sarkasticky a je si toho náležitě vědom.
Přesto První Avenger nebaví po celou dobu stejně okázale, jak tomu je ze začátku filmu. Chybí mu jisté aspekty nebo momenty, které by vám vypálily zorničky nebo byste se za ně nebáli zaplatit podruhé v kině. Na to je celý film překvapivě komorní a obsahuje hodně hluchých míst plných povinných dialogů o cti, přátelství a odvaze – jak je tomu zvykem. Chybí mu rozmáchlost a narativní soudržnost Thora, hravost a ironický humor Iron Mana, dokonce i nějaký náznak stupidní přeplácanosti jako u Neuvěřitelného Hulka. Kapitán Amerika si jen tiše kuje svůj malý-velký příběh a přitom mnohokrát zabíhá k zbytečným dialogům a vysvětlovačkám. Když však přijmete fakt, že se nejedná o „epický letní velkofilm“, dokážete se u filmu nezávazně na jedno zhlédnutí pobavit.
Může za to především přítomnost skvěle vybraných herců, hlavně výborně zvoleného Chrise Evanse, který se hrdě rve se svou naivní dobráckou povahou a celkově se jedná o sympaťáka, kterého ženy budou obdivovat a muži mu závidět. Překvapením je také vcelku neznámá herečka Hayley Atwell, která v roli Peggy Carter, objektu lásky hlavního hrdiny, předvádí hodně slušný výkon, že až zamrzí, že se doposud nikde neobjevila. Romantická linie mezi nimi je navíc překvapivě funkční a chytře zasazená do příběhu. Na druhou stranu Hugo Weaving, jenž s grácií ztvárňuje padouchy všeho druhu, má docela málo prostoru, takže se ani nestihne rozjet a scénář ho ponechá nevyužitého. Škoda.
Z celého filmu jde cítit, že chce režisér natočit jakousi svéráznou variaci na „indianajonesovká“ dobrodružství (taky aby ne, když točil seriál Mladý Indiana Jones), ale pořád se mu nedaří vyjít z vlastního stínu daného průměrnými rychlokvaškami jako Jurský Park 3 nebo Ohnivý oceán. Už zmiňované rozkolísané tempo nedovolí divákovi ani chvíli se radovat z celkového filmu, ale jen z jeho jednotlivých částí. Kapitán Amerika tak není hnán dopředu bičem Harrisona Forda, jelikož se rozpadá na sled negradujících jednotlivých částí, než aby se semkl v jedno gradující vyprávění, z kterého má divák potěšení. V případě Johnstonova bijáku tak čekáme jen na atrakce, kterých je také bohužel jen poskrovnu. Akční scény solidně odsýpají a bez problému se dají užít, ale žádnou inovaci nebo choreografii v nich nečekejte. Většinou se jedná jen o prosté mlácení, střelbu nebo házení štítem. A zase znovu. Falešný odér dobrodružně vyváženého filmu také dodává brilantní hudba Alana Silvestriho, která jako by vypadla z klasických a poctivých žánrovek z přelomu devadesátých let. Svou upřímností možná poukáže na to, že byste na „Ameriku“ ve svém hodnocení neměli být zase tak přísní. Vždyť jde jenom o zábavu.
Právě proto buďme rádi alespoň za to, co máme. Mohlo to dopadnout jako tupé vlastenecké béčko, ale se zvolenými prostředky z toho alespoň vylezlo nostalgické retro a solidní letní biják. Nic víc v něm nehledejte. Joe Johnstonovi se podařilo z těžko uchopitelného materiálu vydolovat ucházející popcornovku, která nepůsobí vůbec tak směšně, jak na první pohled vypadá a zní.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
