Půlnoc v Paříži – romantik na tripu s Gertrudou Steinovou

0
8.10.2011 at 10:42  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Svým zatím posledním filmem Půlnoc v Paříži opisuje Woody Allen ve své tvorbě pomyslný oblouk a po snímcích plných rozčarování a skepse dospívá k překvapivě smířlivému tónu.

 

    Přestože Woody Allen pravidelně střídá odlehčený tón s tím vážnějším, s přibývajícím věkem pronikala skepse i do jeho komedií. V roce 2005 zabodoval autor s Hrou osudu, svéráznou parafrází Dostojevského Zločinu a trestu, která se stala snad i díky svému inspiračnímu zdroji jeho zřejmě nejlepším “seriózním” dílem, kterému se kvalitou následně přiblížil ještě Kassandřin sen.

 pariz_2 pariz_3

   Typickým allenovským komediím se však v tomto tvůrčím období příliš nevedlo. Sólokapr postrádal pointu i vtip a Woody vzhledem ke svému věku jen stěží zvládal hrát roli živelného neurotika. Vicky Cristina Barcelona nahradila humor lehkostí a ve výsledku z toho vyšla půvabná turistická pohlednice. Komedie Užívej si, co to jde vycházela ze staršího scénáře, který evidentně vznikl za zcela odlišného tvůrčího rozpoložení, než ve kterém ji autor po letech natočil. A konečně předposlední film Poznáš muže svých snů byl za komedii označen snad jen ze zvyku.

   Půlnoc v Paříži se vrací k tomu nejlepšímu z filmů, které získaly Woodymu Allenovi pověst vynikajícího komediografa. Autor si tentokrát utahuje především z romantické nostalgie po starých dobrých časech, z naivních představ o kulturních velikánech a z milostných zmatků, které jako obvykle tvoří páteř celého vyprávění.

 pariz_4 pariz_5

  Hlavní hrdina, scenárista Gil, přijíždí se svou snoubenkou a jejími rodiči do Paříže, kde ho jednoho večera přesně o půlnoci odveze starý kolemjedoucí automobil do doby o několik desítek let zpátky, kdy se v pařížském salonu Gertrudy Steinové scházel budoucí výkvět kulturních dějin. Gil se setkává se svými obdivovanými vzory, Francisem a Zeldou Fitzgeraldovými, Hemingwayem, se zmíněnou Gertrudou Steinovou, která mu pomůže s korekturou jeho prvního románu, a také s přelétavou múzou Adrianou, do které se Gil zamiluje a která ho nakonec bolestně poučí o tom, jak to s těmi starými dobrými časy vlastně je. V tomto smyslu funguje příběh jako poněkud banální a tezovitá moralitka, která je ovšem optimistickým závěrem zpochybněna. Právě z nepraktického snění nakonec vyplyne Gilovo rozhodnutí ke změnám, které končí střízlivou verzí romantiky v současnosti a poznáním, že bez ní by byl náš život přece jen poněkud prázdný.

   Allenova režie se opírá o ty nejjednodušší prvky a v době technicky dokonalých spektáklů může působit naivně, vzhledem k tématu však tentokrát nachází své opodstatnění nejen jako trademark tohoto filmového solitéra. Nedomyšlenost časových smyček můžeme stejně tak dobře chápat jako ironický výsměch současnému filmovému mainstreamu, posedlému složitými scenáristickými konstrukcemi.

 pariz_6 pariz_7

   Obdobnou funkci má také způsob, jakým se tu představují kulturní ikony. Woody zesměšňuje nikoli samotné umělce, ale naše představy, které jsme si o nich časem vytvořili. Především tím, že je nechá pronášet jejich nejznámější výroky, z nichž se staly díky neustálým citacím otřepané fráze. Nechává tak naplno vyniknout stupiditě obecně sdílených kulturních klišé. V hrdinově současnosti tento typ kulturního barbarství, které prožitek umění nahradilo souborem znalostí o něm, představuje samolibý znalec všeho Paul (v podání Martina Sheena), který při procházce Paříží neustále předvádí svou odbornou erudici chrlením informací o všem, co právě míjí, čímž nakonec oslní stejně povrchní a hloupou Gilovu snoubenku Inez, v podání Rachel McAdamsové. Osobně mě nejvíc pobavila scéna, kde Gill popisuje Buñuelovi scénu z filmu tohoto španělského filmového mága a Buñuel se nechápavě podivuje nad její nesmyslností.

   Jedním z důvodů, proč působí Allenův film tak svěže, je také fakt, že hlavní postavu spisovatele, obvykle ztvárněnou samotným autorem, svěřil nyní Owenu Wilsonovi, který zde vypadá jako Allenova mladší inkarnace. Wilson je typově tak přesný, že se nabízí otázka, zda hraje spisovatele Gila nebo spíš samotného Woodyho. Ze všech herců, kteří kdy Allenovo alter ego ztvárnili (John Cusack, Kenneth Branagh a Larry David), je Owen svému vzoru zdaleka nejblíže, navíc pro tuhle romantickou polohu i fyzicky lépe obdařený, přičemž lze v jeho projevu rozpoznat některá Woodyho typická gesta.

 pariz_8 pariz_9

   Jako ve všech Allenových filmech se i zde v epizodních rolích mihne celá plejáda vynikajících herců, kteří si své krátké skeče neskutečně užívají. Obávám se, že od nynějška se mi při slově Dalí okamžitě vybaví nervní kreace Adriena Brodyho s ulízanými vlasy a potřebou vidět ve všem nosorožce.

   Půlnoc v Paříži přináší fanouškům kromě dlouho odkládaného potěšení z typického allenovského humoru také dobrou zprávou, že ani na stará kolena nedokázala životní skepse připravit Woodyho o prosté potěšení ze hry. Ukázalo se, že autorova radost ze života má přece jen stabilnější základy, než se mohlo v posledních letech zdát.

Přečteno: 1366x

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Saxána a Lexikon kouzel

Nová Saxána je horší než nejhorší nedělní papundeklová pohádka.   Protahovaný projekt režiséra Václava Vorlíčka konečně dorazil do kin -...

Zavřít