Zkrat – jeden film, dva pohledy

Režisér Steven Soderbergh poslal do kin v krátkém sledu dva projekty, z nichž každý provázela poměrně velká očekávání. Neortodoxní filmař totiž uměl vždycky sehnat před kameru zajímavé lidi, a jak se zdá, pracovat v jeho týmu je pro velké herecké hvězdy otázkou prestiže. Pokud nás tedy na podzim zasáhla Nákaza (2011) s Gwyneth Paltrow, Judem Lawem, Kate Winslet a Mattem Damonem (mimo jiné!), nyní se může fanoušek hvězdných sešlostí těšit na Ewana McGregora, Michael Fassbender, Antonia Banderase či na návrat Michaela Douglase (jedná se o jeho první roli po překonání rakoviny hrtanu). Stejně jako tomu bylo u rozporuplně přijaté Nákazy, ale ani tentokrát není důvod skákat nadšením po střechách.

Novinka Zkrat je totiž především prvním filmem Giny Carano. Asi nejproslulejší bojovnice tzv. Mixed Martial Arts se pokouší rozšířit pole své působnosti doposud největším marketingovým tahem – účinkováním ve filmovém příběhu o bývalé elitní vojandě Mallory, která se dostane do problémů při vykonávání práce vládní agentky. Nebo taky možná nevládní neagentky. Prozrazovat více ze zápletky či formy spíše seriálového střihu není nutné, jedná se o relativně klasickou podrazáckou hru, v níž lze očekávat nejrůznější zvraty a zřejmě jedinou pravou hrdinku.

Jak se této hrdince s tváří neherečky Carano na plátně daří? Není to vůbec tak zlé, jak by se dalo čekat. Působí uvěřitelně v akčních scénách, její nezpochybnitelná schopnost nakopat pozadí všem trenkařům i slipařům světa je jistě velkým kladem a v porovnání s jinými akčními hrdinkami posledních let i úlevou pro genderově citlivého diváka. Snímku se pak daří skrývat její oborové nedostatky tím, že zachovávat pokerface má v podstatě v popisu práce od efektního začátku do poměrně vtipného, ale nikterak vygradovaného konce. Problémem je, že taková charakteristika nepomáhá přitažlivosti postavy a divák zkrátka nedostane prostor prožívat jakékoli emocionální pnutí spolu s hrdinkou. Mallory vás zkrátka, pokud nejste vděčný(á) feminist(k)a, za srdce nechytne. Absence něčeho takového se dá přijmout snad jen za jediné podmínky. Sice že přijde nějaká pořádná akce.

Soderbergh bohužel potvrdil nejen své novátorství, ale také fakt, že akčním režisérem se zatím nestal. Možná je příjemné, že díky umně nasnímaným soubojům si po každém zobrazeném úderu do tváře půlka kinosálu s úšklebkem promne čelist, a že každý výstřel neslýchaně zabubnuje na sluchové ústrojí. Podstatnější je nicméně to, že ať už hrdinka nahání zlosyna či uniká před ozbrojeným komandem, skutečná úzkost ani vytržení z jednotlivých momentů se nedostaví. Pomalé záběry či zajímavé úhly kamery a hry s barvami jsou samoúčelné a do akčního varu dostávají jen hodně těžkopádně. V tom je hlavní potíž. Soderbergh nápaditě komponuje záběry, Carano ze sebe vydává v zásadní akční scéně to nejlepší, v pozadí běží neoposlouchaná elektronická hudba, a divák se kouká na hodinky. Výsledku totiž chybí pořádná dynamika. Režisérovy přednosti leží jinde. Tam, kde pod jeho vedením úřadovala v Dannyho parťácích (další hvězdná ‚sešna‘ s Clooneym, Pittem či Julii Roberts) jedinečná týmová atmosféra nebo kde ve zmiňované Nákaze přecházela na diváka neobyčejně silná paranoia, nastupuje ve Zkratu prostá nuda.

Velkou zásluhu na tom má i trestuhodné nevyužití zmiňovaného hereckého potenciálu. Všechny zúčastněné hvězdy jsou ve filmu očividně jen proto, aby v něm byly. Bez většího hereckého prostoru, ale i nasazení, odříkávají repliky a případně si nechávají dát do čenichu. Ať už si vzájemnou spolupráci do filmografie s potěšením připíše strana režiséra či libovolného herce, bude se ve skutečnosti jednat pouze o malý podraz na natěšeného filmového fanouška.

Ať už se Soderbergh pokoušel o nová schémata v akčním žánru, o uvedení skutečné akční hrdinky, či o ryzí experiment s příchutí moderní akce, uvedl spíše jen sotva akční průměr bez chuti a bez zápachu, bez zajímavého příběhu i bez patřičné gradace. Filmařsky jistě neselhal a fajnšmekři si můžou libovat nad jednotlivými záběry či režijními nápady. Přinesl však počin pouze pro velmi omezenou skupinu lidí. A to není možné zanechat bez povšimnutí.

Zkrat je skvělá akce, čistě nasnímaná a precizně sestřihaná, takže je dokonale vidět každý pohyb. Rány skutečně bolí, padouchové se nezvedají po x úderech z podlahy a nebojují vesele dát. Nečekají vás žádné monstrózní výbuchy ani ohlušující efekty. Místo nich Soderbergh nabízí velmi kontaktní bitky podobné těm v Bourneovi. Začlenění MMA choreografie se podařilo perfektně. Jde o velmi příjemnou (stylovou) alternativu (byť s klišé zápletkou) k nerealistickým hollywoodských akčňákům, které však nabízí humor, jejž Zkrat téměř neobsahuje. Může se proto zdát, že režisér ztratil soudnost, servíruje nám však sebereflexivní film, který je poctou akčním exploatačním céčkům z 60. a 70. let s ženami-mlátičkami v hlavních rolích.

Ústřední postavu hraje bývalá zápasnice MMA Gina Carano. Příliš hereckého umu nemá, ale v tomto případě to vůbec nevadí. Rychle běhá, drsně bojuje a monology pronáší lakonicky, chladně a bez zbytečných emocí. Jde z ní strach, zároveň však dokáže okouzlovat i ve večerní róbě. Pomstychtivý a naštvaný pohled zvládá na výbornou. Douglas a Banderas jsou charismatičtí, Fassbender si nechá upravit ciferník (souboj roku!) a vy jen tajně doufáte, že se na plátně některé z hereckých es objeví znovu. Jen ten McGregor je moc slizký a navíc má příšernou frizúru. Ve filmu je až na Ginu čistě mužské obsazení.

Zkrat dlouho napíná, víme totiž přesně to, co ví Mallory – tzn. téměř nic. Nedostatek informací může redukovat zájem o postavu, je to však obráceně. Nevyjasněné události a stupňující se rozlícenost (diváka i postavy) jsou dostatečnými důvody k touze sledovat, co se bude dít dál. Nutno podotknout, že děj je někdy matoucí a začátek, kdy na nás režisér vrhne tři časové roviny (příprava akce, její provádějí, události po ní), při nichž obraz přechází z ostrého digitálu do zrnitého filtru až k černobílým záběrům, působí jako manýrismus za každou cenu. Flashbacková struktura se však ve finále skvěle uzavírá, aniž by nechávala řadu otázek naschvál nezodpovězených nebo iritovala nelogičnostmi.

Dlouhé minuty bez hudby nebo i dialogů umožňují intenzivnější vychutnání obrazu – drsné zvuky ran, dopadů, tříštících se předmětů a lámajících se kostí. Násilí však Soderbergh nenechá dojít na extrémně brutální úroveň, takže byť český distribuční název svádí k očekávání maniakálního vraždění bývalé mariňačky, má režisér ve výsledku všechno těžce pod kontrolou stejně jako Mallory. Tedy kromě toho oka na zabijáckých punčocháčích. V jedné větě: Konečně film, ve kterém má hlavní hrdinka prsa i koule!