Do českých kin nakukuje úspěšný festivalový snímek. Předsudky poprosíme zahodit, zadusit, utopit, nebo alespoň nechat doma (hrozí ale, že se k nim nebudete chtít vrátit).
Že není íránský film to pravé pro středoevropského návštěvníka biografu? Tím spíš se vyplatí, pokud jde o Rozchod Nadera a Simin, udělat si na něj čas a klid. Divák totiž jistě nepotřebuje vždycky to pravé, aby si odnesl z kina intenzivní emocionální zážitek i poznání, že uchvátit jej mohou filmy natočené kdykoliv a kdekoliv, bez ohledu na finanční omezení či kulturní jinakost. Stačí snad jen trocha pozornosti a trpělivosti.
Téma filmu je velmi univerzální. Příběh sleduje velmi snadno uvěřitelné drama dvou rodin, jejichž osudy se protnou v zcela běžném momentě nouze. Prvotní problém a spouštěč všeho dění je možná ještě našinci trochu vzdálený. Manželé Nader a Simin by spolu zřejmě žili šťastně a spokojeně, pokud by je netížily strasti vychovávání dcery Termeh v diskriminačním a nesvobodném (podle našich měřítek a zjednodušení) prostředí. Zatímco Simin chce odjet za hranice a zajistit tak dceři lepší budoucnost, Nader ji vede k aktivitě a asertivitě i v íránské patriarchální společnosti a zemi opustit nechce, především snad kvůli nemocnému otci. Když soud nepovolí páru, aby se na základě takové drobnosti rozvedl, Simin odchází ke své matce a Nader je nucen najmout matku od jiné rodiny, aby se mu starala o otce. Tím se naplno rozjíždí sled událostí, které vedou až k dalšímu soudu.
Komu v něm co a kvůli čemu hrozí, není až tak důležité jako fakt, že obě rodiny jsou na pokraji rozkladu, aniž by byl divák s to rozklíčovat skutečné příčiny či najít možné řešení. Zároveň je však předmět sporu tak skvěle podaný, že většinu jedinců v publiku jistě už v životě zasáhla situace mnohem neuvěřitelnější a zdánlivě neobyčejnější. Ani náznak vykonstruovaného sledu záběrů a účelných zjednodušení. K tíživým situacím a z nich plynoucím spletitým událostem zkrátka v životě dochází a jakkoliv je takové konstatování laciné, při sledování Rozchodu se mu asi nikdo nevyhne. Ani chování postav nelze označit za iracionální, charaktery jsou vykresleny pečlivě a vzhledem k tomu, čím prochází, jim bude pozorný divák viset na rtech při každé replice. Dokonce i při hádkách téměř není prostor pro úvahy nad nelogickým chováním některého z hlavních zúčastněných. Pokud tedy lze najít na příběhové rovině nějakou slabinu, pak je možná škoda, že se veškeré dění soustředí přece jen na jednu ze dvou znesvářených rodin mnohem více, ale na nějaké výtky to není. Takovou cestu film zkrátka zvolil a na druhou stranu z ní plyne především hlubší porozumění motivacím titulních postav a vztahům mezi nimi. Skrze ono v rámci filmových možností dokonalé porozumění pak dojde i k zcela elektrizujícímu momentu, který posouvá podívanou z roviny zvládnutého dramatu mezi nejpůsobivější zážitky, jaké byly v českých kinech za dlouhou dobu k dostání…
K veškerým pozitivům dovedl film režisér Asghar Farhadi, který proniká do pozornosti filmových kritiků za posledních zhruba pět let už třetím počinem. V současnosti se ale dá říci, že už neproniká, protože po zisku Zlatého medvěda a dalších ocenění na Berlinale 2011 a především po triumfu mezi zahraničními filmy na Zlatých glóbech (útok na Oscary už se ostatně také blíží) se bude na jeho další počin napjatě čekat. Farhadiho vedení filmu je velmi ucelené, nesnaží se těžit z dojemných momentů ani se nepokouší o vizuální exhibice, a přesto vytváří dojem něčeho jedinečného. Spolupráce s herci mu pak očividně problém nedělala, protože najít rušivý moment je složité (proč se o to tedy více pokoušet). Dokonce i postava jedenáctileté Termeh, kterou ztvárňuje režisérova dcera a otec jí tak přidělil skutečně náročnou roli, dokonale zapadá do veškerého dění. To když se směsí naivity, vystrašenosti i čerstvě nabytého rozumu v dětské tváři pokládá rodičům komplikované otázky.
Jestliže režisér tvrdí, že jeho cílem bylo spíše přinést více otázek, než je přímo zodpovídat, určitě se mu podařilo svůj záměr úspěšně realizovat. Přesto však dojem z díla není roztříštěný a mysl pozorného diváka se může těšit na plnohodnotné nahlédnutí do jednoho zapeklitého případu i do své vlastní mysli. Působivost v tomto směru prohlubují správně zasazené momenty, v nichž vítězí pohledy do tváří protagonistů nad alternativou v podobě dalších vyhrocených dialogů. Vyhrocené je totiž dění jen kvůli okolnostem a obě rodiny jsou hlavně zmítány životní situací, v níž je vzájemný konflikt zastihl. S takovým námětem a průběhem se může ztotožnit téměř každý.
Pokud existuje stále nějaká pochybnost nad zařazením Rozchodu Nadera a Simin do privátního kinovýhledu, nabízí se jedno srovnání. V české kotlině se dlouho chodilo na příběhy ‚ze života‘, především od Jana Hřebejka. Příběhy obyčejných lidí v tíživých situacích jsou jeho parketou a vytancoval z ní už nejeden obstojný film. Farhadiho optika je jiná, mnohem působivější než známé Hřebejkovy počiny, což je jistě dáno částečně jeho exotičností. Hlavní trumf ale z pohledu našince plyne z opaku exotičnosti. V Íránu přes odlišnou kulturu či politickou tradici (jíž se film dotýká jen lehounce) žijí stejní lidé jako kdekoliv jinde na světě, a pokud rozebíraný film přináší hlubší a pozornější pohled do jejich (našeho) nitra než filmy jiné, není třeba se snad už dál rozmýšlet.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
