Sacro GRA – s dálnicí za zády

2.5.2014 at 17:16  •  Posted in Recenze by

Překvapivý loňský vítěz Zlatého lva z Benátek doputoval do českých a slovenských kin.

 

Grande Raccordo Anulare. 68 kilometrů dlouhá kruhová dálnice vedoucí kolem Říma, protínající jeho okrajová předměstí. Na sklonku nového desetiletí se stala středem zájmu italského dokumentaristy Gianfranca Rosiho, autora zpovědi zabijáka narkomafie Nájemný vrah – Pokoj 164. Po dvou letech natáčení a osmi měsících ve střižně stvořil nenápadný snímek, nyní nazvaný Sacro GRA a uvedl ho na festivalu v Benátkách. Ačkoli se nedočkal značného ohlasu a mnoho novinářů se filmu záměrně vyhnulo, porota pod vedením Bernarda Bertolucciho mu přiřkla nejvyšší ocenění – Zlatého lva. „Svatý okruh“ se zčistajasna dostal do hledáčku cinefilů po celém světě a díky společnému úsilí Film Europe a DAFilms.cz ho máme možnost zhlédnout i my.

sacro_gra_2

Prstenec z asfaltu a lidí

Jak se sám vyjádřil, pro režiséra není dálnice nic víc než záminkou pro pozorování života na periferii. Je jednotícím prvkem, bez něhož by dokument působil moc vágně. Její přítomnost je hlavně tušená, k nám doléhají jen vzdálené ruchy projíždějících aut, které poví víc než kdejaký bezprostřední záběr. Svou podobou je dálnice zároveň srozumitelnou metaforou nekonečného kruhu života a rozumně zastřešuje všechny, v dokumentu se vyskytující malé lidské příběhy. O tom vypovídá už úvodní titulek, který dálnici přirovnává k Saturnovu prstenci, následně režisér předkládá několik scén, v nichž se kruhový motiv také objevuje (švenk po náměstí, vinoucí se chycení úhoři). Sacro GRA je často vyčítána přílišná roztěkanost, já ho ale považuji za poměrně dobře promyšlený film. Jeho nečitelnost je z velké části způsobená jeho nestrukturovanou epizodičností, při níž zůstává myšlenka i se záměrem pod vrstvou zdánlivě nesouvisejících scén.

Přes fasádu silničního betonu to nemusí být znát, ale Sacro GRA je podstatou humanistické dílo s velkým důrazem na lidskou výjimečnost. V hledáčku kamery se ocitá několik osob. Rybář žijící se svou ženou na hausbótu poblíž dálničního viaduktu. Roberto, svérázný pracovník v ambulanci, který ke konci odhalí svou citlivou stránku. Nebo Paolo, výřečný a vzdělaný stařec, sdílející pokoj v panelovém domě se svou dospělou dcerou, s níž bez přestání vede lehce filosofující diskuzi. Co tyto figury sdružuje? Režisér našel odpověď – všichni jsou připoutáni k minulosti, ať už fyzicky (Robertova nemocná matka, prostitutky pokoušející se šminkami zakrýt svůj vysoký věk) nebo idejemi a vzpomínkami (Paolovy promluvy). Všechno jsou to postavy pozoruhodné, až na Roberta však neprochází žádným vývojem, což zamrzí.

sacro_gra_3

Bez dopravního značení

Gianfranco Rosi se drží formálních postupů směru cinema verité, jeho stanovisko nám zůstává po celou dobu utajeno. Nepátrá, nezkoumá, jen se pozastavuje. Zříká se jakéhokoli explicitního autorského komentáře a výjevy nechává mluvit samy za sebe. Chybí nejen dialog mezi režisérem a sledovanými osobami, ale i základní dorozumívací prostředky, jako je pohyb kamery nebo asociační montáž. Vybraný materiál musel být utříben velmi opatrně, aby neprozradil nic ze vztahu režiséra k zachyceným objektům.

Absence hlediska není nedostatek, naopak, znázorněné události tak nabývají na mnohoznačnosti. Některé momenty si přímo říkají o tvůrčí zásah, o doplňující filtr nebo osvětlení, tyto prostředky jsou ale režisérovi cizí. Odmítá filmovost, jakoby mohla dokumentární nestrannost poškodit. V roli svobodného tvůrce-manipulátora za střihačským stolem, se Rosi projevuje jen v oddílech s interpunkční funkcí, mezi ty patří víceméně všechny abstraktní záběry spojující dvě odlišné scény.

sacro_gra_4

Pokud se na Sacro GRA chystáte, neuškodilo by si předem ujasnit, jaký vztah k dokumentárnímu filmu vlastně máte. Pokud si ho představujete jako divácky přístupné dílo s ucelenou koncepcí, raději si návštěvu kina odpusťte. Kdo se ale nebojí trochu tápat a hledat vnitřní souvislosti, měl by se Sacro GRA strávit příjemné půldruhé hodiny.

(7/10)

Marek Koutesh