Melancholický koncert jednoho slavného francouzského blázna. Pozor, nevhodné při závislosti na nikotinu!
Na životopisný film o tomto francouzském básníkovi jsem se těšila, ale po zkušenostech s jinými napjatě očekávanými filmy raději opatrně. Zklamání se naštěstí na rozdíl od většiny premiér letošního roku nedostavilo. Hudební skladatel, zpěvák, ale také provokatér a sukničkář je miláčkem Francouzů a pustit se do životopisného dramatu o jedné z ikon tohoto hrdého národa je buď vítězstvím, nebo sebevraždou. Režisér Joann Sfar zvolil cestu uměleckého dramatu, které se ke Gainsbourgově osobnosti perfektně hodí, a uspěl.
S potěšením jsem zjistila, že rozdíl mezi francouzskou a americkou kinematografií je pořád ještě velmi zřetelný, a tak jsem si po hudebním zklamání z filmu Nine mohla konečně vychutnat komplexní neroztříštěný film s touto tématikou, navíc citlivě a melancholicky ztvárněný. Pokus o umění, které diváka nedráždí svou intelektuálskou prvoplánovostí, zde rozhodně vyšel.
Poměrně dlouhý snímek diváka provází Gainsbourgovým dětstvím, kdy se jako Žid musel za druhé světové války skrývat před nacisty, jeho uměleckými začátky, výtvarnými i hudebními, aby se nakonec stal hvězdou mezinárodního formátu. Od malička si Serge svou povahou získával přízeň mnoha krásných žen, mezi ty nejznámější patří herečky Brigitte Bardot a Jane Birkin, které jsou však jen první v zástupu mnoha desítek milenek. Kromě nich zápasí Gainsbourg i se svým vnitřním hlasem, který se v podobě papírového panáka s nápadně velkým nosem a ušima, vždy objeví, aby Serge pokoušel a sváděl ke špatnostem.
Filmu škodí, že poněkud sklouzává do skupiny životopisných dramat věčných rebelů s bouřlivým životem, která jsou sice svým obsahem velmi atraktivní, ale díky přemíře sexu, cigaret nebo případně drog a alkoholu poněkud jednotvárná. V tomto ohledu mi celkovou atmosférou snímek připomněl The Doors Olivera Stonea. Rozdíl mezi těmito dvěma díly je v kompozici filmu a poměru mezi osobním a veřejným životem hlavních postav, Serge Gainsbourga a Jima Morrisona. Gainsbourgova tvorba a vůbec vztah k veřejnosti zcela ustupují do pozadí jeho milostným dobrodružstvím, která představují to nejméně zajímavé z jeho života, i když, jak se to vezme. Na druhou stranu není omezen na pouhé chronologicky řazené životní kapitoly a dějová konzistence je zachována způsobem pro tento žánr zcela výjimečným, žádná data, žádný seznam prodaných desek ani narozených dětí. Příběh je vykreslen tak pečlivě, že není patrný ani jeden tah štětcem, vše je naprosto přirozené.
Film kromě výtvarně nápaditě ztvárněných pasáží, včetně geniálních úvodních titulků, staví na vynikajícím hlavním představiteli. Eric Elmosnino však nesplňuje očekávání pouze svou fyzickou podobou, nýbrž především vyváženým a osobitým stylem, který mistrně balancuje mezi postavami citlivého umělce a nevázaného zhýralce. Ačkoliv sám režisér prohlásil, že jeho film není nic jiného než samé lži, není vůbec těžké uvěřit, že přesně takhle to bylo. Po boku ústředního protagonisty se objeví Laetitia Casta a Lucy Gordon, které své role zvládají bez problémů, ačkoliv stejně jako další ženy ve filmu s výjimkou hrdinovy matky a dcery tvoří většinou pouze jakési nahé křoví, tedy pozadí Elmosinovy one man show.
Serge Gainsbourg není film o ničem jiném než o životě jednoho hrdiny, ani kladného ani záporného. Pro umělcovy fanoušky či zapřisáhlé frankofily je příjemným pohlazením. Vyzařuje z něj tatáž dětinskost a naivní hravost jako ze spousty francouzských snímků, které přitom nikdy nepřekročí hranice trapnosti či kýče. Ostatní se v melancholické atmosféře zlatých šedesátých let můžou nechat unášet rytmem jazzu a reggae a pídit se po tom, co byl Gainsbourg vlastně za šílence. Film Joanna Sfara do puntíku naplňuje očekávání, která slibuje a to novým a neotřelým způsobem. Přestože není snímkem nijak přelomovým, je jedním z mála, který v žádném ohledu nezklame.
Autor: Bára Bednaříková
