Už jste někdy jedli sníh? Jako děti určitě ano. Dokážete si vybavit pocit, který se vám po vložení do úst rozlil po celém těle, ta chuť, kterou jste pocítili? Sněhový dort vám hořkosladkou chuť, při které se zasmějete, ale zároveň vám ztuhne úsměv na rtech, zprostředkuje.
Waleský rodák Marc Evans toho dosud moc nedokázal. Nelze mu však upřít, že ve filmech Trauma nebo Strach v přímém přenosu měl originálně pojaté nápady. V případě Sněhového dortu se vydal melancholičtější, jasnější a obvyklejší cestou. Alex Hughes je na cestě za svou bývalou manželkou. Když se staví k odpočinku a na šálek kávy v jednom motorestu, přisedne si k němu zvláštní dívka Vivienne a dá se s ním do řeči. Nakonec ho ukecá, aby ji svezl, protože je stopařka, která se vrací od svých prarodičů k matce. Alex nakonec společnost v autě uvítá, protože se z Vivienne vyklube zajímavá dívčina. Pak, zcela nečekaně, se stane dopravní nehoda, která Alexovi změní plány. Jeho nálada se dostává do temnějších zákoutí, než byla předtím, a jediným východiskem, jak se z duševních muk dostat, je osobně zajet za matkou nebohé Vivienne. K vlastnímu překvapení zjišťuje, že je Linda autistka, a tak jej čeká několik zajímavých dnů, které tam stráví, protože až v úterý musí vynést odpadky, kterých by se jinak Linda nedotkla. Objevuje místní obyvatele i sám sebe.
Pokud si potrpíte na vizuálně podmanivá, herecky hřejivá a strukturou nekomplikovaná dramata, potěší vás Sněhový dort stejně jako mě. Marc Evans se zcela vzdálil konceptům i žánrům svých předchozích filmů a hraje na dojemnější strunu divákova srdce. Sněhový dort přitom prochází několika-žánrovou změnou, což častokrát mělo v jiných případech na svědomí klinickou smrt filmu. Evans však v každém motivu tolik netlačí na pilu a zbytečně jí nezaplácává drahocenný čas. Proto jen s lehkým úsměvem na tváři můžeme sledovat počáteční konfrontaci rozverné stopařky a britsky suchého, bývalého kriminálníka, jež probíhá v rámci žánru road-movie. Sám o sobě by potenciál obou charakterů vystačil na samostatný film, ale kdeže. Evans má jiné plány, a tak je tato line doslova (nikoliv obrazně) přetnuta tragickou událostí, jež je natočena s takovou pomíjivostí a nádechem reality, že vyrazí dech. Dál už pak příběh probíhá v prolínající se melancholické náladě dramatu a komedie, která neopustí zdi domu stopařčiny matky, pokud ovšem Alex nezaskočí k atraktivní sousedce.
Příběh nechává Evans plynout s jemností a neosudovou civilností, kdy se postupně projevují a následně redefinují vlastnosti a povahy jednotlivých postav, obzvláště Alexe. Postava autismem stižené Lindy Freemové není důležitým středem pozornosti. Stejně jako ona pozoruje okolní svět, ale jde vlastně úplně mimo, tak Evans ji sleduje, ale nikterak její situaci neřeší. Tvoří pouze protipól Alexově postavě, který jí pomáhá proto, že ve smrti Lindiny dcery vidí podobnost se svým životem a ve spojitosti s její bezbranností a otevřeností je uchvácen její povahou. Ta ho mění. Ta pookřeje jeho ledovou duši jako teplé sluneční paprsky sněhový dort. Spolu s kameramanem Stevem Cosensem pak mají cit pro kompozici záběrů, kterým neobyčejný feeling dodává využití digitální kamery, díky níž nejsou některé záběry sentimentálně běloskvoucí, ale začmouzeně nepřívětivé. Navíc nepamatuji se, kdy byl padající noční sníh zachycen tak magicky tajemně.
Nic by Alexova postava neznamenala, kdyby nebyla svěřena Alanu Rickmanovi, jehož britsky chraptivému hlasu se nedá odolat, když pronáší sarkastické poznámky. Tvrdím si říct, že byl pro tuhle roli doslova zrozen a sehrává to nejlepší, na co jsme u něj zvyklí. Zatímco na začátku nese v sobě každý pohled nádech dekadence, postupně je umravňován a zlidšťován a na konci se dočkáte zasněného pohledu, kterého dosáhl pouze svým pokáním a duševní zpovědí. Lindu pak ztvárnila Sigourney Weaver, kterou má většina filmových fanoušků asociovanou s jistou mimozemskou potvorou. Ne že by jí nezahrála s citem a zájmem, ale hraje ji lehce povrchně. Koresponduje to ale s Evansovým jemným přístupem, takže proudy slz nebo oscarový výkon se nekonají. Carrie-Anne Moss je pak „pouze“ třetí v tomto neobvyklém trojúhelníku a není nijak výrazná, podobně jako v nedávné Disturbii.
Závěr:
Jak se dozvíte, titulní sněhový dort není žádnou velkou metaforou a stejně tak se to má s celým filmem, který je přímočarý a okouzlující. Snímek určitě hne žlučí každému, kdo opovrhuje mravokárstvím a možná až samoúčelným použitím duševně postižené osoby, ovšem ti, kteří se dokáží dojmout nad tímto příběhem o odpuštění, zažijí v kině nečekaný a nevšední zážitek.
