Martina Izingová přes dvacet let žila vcelku standardní život. Stačilo ale pouhých pár minut, aby se jí navždy změnil.
Půvabná 25letá dívka z Plzně se stala v listopadu roku 2013 obětí bezprecedentního útoku koncentrovanou kyselinou, za nějž byl zodpovědný její bývalý partner. Brutální pokus o vraždu přežila, zanechal však na ní trvalé následky. Její léčba trvala tři roky, během nichž podstoupila nespočet složitých operací. Přesto je nevidomá a v její tváři jsou stále patrné jizvy od popálení. Výrazně utrpělo i její duševní zdraví, musela proto pravidelně navštěvovat psychologa. Navzdory těžko představitelnému utrpení, jímž si musela projít, se ale Martina nevzdala naděje na to vést opět plnohodnotný život.
Drastický osud, jenž Martinu před lety potkal, zaujal uznávanou českou fotoreportérku a autorku dokumentů Jarmilu Štukovou, která se v rámci své práce kromě jiného věnovala i kyselinovým útokům v Indii. Společně s producentkou Majou Hamplovou (Úsvit /2023/) devět let pracovala na dokumentu, jenž je Martininou velmi osobní zpovědí. Kromě bolesti a různých těžkostí ukazuje také neobyčejnou sílu vůle a odhodlání, které protagonistka během rekonvalescence projevila.
Z oběti hrdinkou a vzorem
Snímek je koncipován jako filmové vyprávění, v němž z velké části sledujeme, jak si Martina zvyká na novou a nelehkou každodenní životní realitu. Pravidelné návštěvy doktorů a záběry denní rutiny (práce s počítačem, vykonávání běžných domácích úkonů apod.) pak doplňují Martininy niterné promluvy, v nichž se svěřuje, jak radikálně se její život změnil, jaké je pro ni přijmout svůj nynější zdravotní a tělesný stav. Zmiňuje také obavy z hledání nového partnera a z budoucnosti jako takové. Mohlo by se zdát, že snímek je koncentrovanou depresí a že jeho cílem je poukázat na to, jak může být život někdy extrémně nespravedlivý a krutý. Film Štukové není (jen) o tom, jaké to je padnout až téměř na dno. Byť je tento motiv jedním z nejzřetelnějších, rozhodně není stěžejním.
Umělecký záměr je v podstatě úplně opačný. Na konkrétním příkladu chce demonstrovat, že i obrovská rána osudu se dá nejen ustát, ale dokonce ji někdy lze využít k nalezení nového smyslu života. Martina se totiž nejen dokázala vzpamatovat z toho, co jí pomstychtivý bývalý přítel, jenž si nyní odpykává výjimečný trest, způsobil, ale ještě z toho vyšla jako hrdinka, která může být pro druhé obrovskou inspirací. Našla si práci, která ji baví, nového partnera, jenž jí je značnou oporou, ale hlavně založila organizaci, jejímž cílem je pomáhat lidem s popáleninami. Dalo by se proto říci, že vzala život pevně do svých rukou a s těžkou a nezáviděníhodnou situací se v rámci svých možností poprala přímo ukázkově.
Téměř hollywoodský příběh, který se opravdu stal
Divácký zážitek je to zpočátku mnohdy mrazivý, tíživý a nikterak příjemný. Postupně se ukazují silné pocity naděje, radosti z každého nového ženina úspěchu a také určité satisfakce. Závěr už je pak čistou euforií, které se letos z hlediska síly emocionálního účinku vyrovná jen máloco. Martinin osud má rysy líbivého hollywoodského příběhu – poté, co charismatická hrdinka překoná příkoří, která jí život připravil, se dočká zaslouženého happyendu, při jehož sledování nezůstane jedno oko suché. Kdyby šlo o fikci, snadno by ji šlo zavrhnout jako umělohmotný, melodramatický kýč.
Vše, co ve filmu vidíme, je ale realita. Martinina obdivuhodná osobnost není dílem scenáristy toužícího stvořit silnou ženskou protagonistku, která by mohla posloužit jako vzor. Je to skutečná žena, která prokázala tolik odvahy a vnitřní síly, že není divu, že si vysloužila vlastní dokumentární portrét. Ten je navíc věcnou a střídmou observací, která vyvolává emoce, zároveň se ale nesnaží publikum lacině dojímat, což by přitom vzhledem k tématu šlo velice snadno.
Foto: Falcon
- Info
- Trailer
- Plakát
Originální název: Moje nová tvář
Režie: Jarmila Štuková; Scénář: Maja Hamplová, Jarmila Štuková
Žánr: dokumentární; Země původu: Česko; Stopáž: 77 minut
Premiéra: 26. 10. 2023
Podobné články
Rodinný film – ve čtveřici v kleci
Místo u moře – ztroskotat v emocionální poušti
Utøya, 22. července – za zvuků výstřelů
Recenze z Jednoho světa – Okamurovi, slum nebo dilda
Víc by mi chyběl sluch než zrak, říká Martina z emotivního dokumentu Moje nová tvář
Úsvit – dojemný příběh v hávu dobové detektivky
