Držitel Zlaté palmy z filmového festivalu v Cannes vypráví o člověku, který umí vyvolávat minulé životy. Mnohem více se ale pracuje s tím přítomným.
Strýček Búnmí je silně pocitový film s širokou paletou interpretací, myšlenek a odkazů. Nabízí sérii civilních obrazů ze života venkovského člověka, který žije tradičním životem, ale moderní svět do něj zasahuje tak mocně, že by bez něj nepřežil. Thajský režisér a umělec, jehož jméno se hůř píše, než pamatuje, Apichatpong Weerasethakul vytvořil dílo, které se nedrží klasických vyprávěcích postupů, připomíná spíš experiment a vyžaduje trpělivost. Pokud ji ale filmu věnujete, oplatí vám to.
Přestože se Strýček Búnmí pyšní oceněním z Cannes a je vlastně hrozně krásným filmem apelujícím na duševní stránku člověka, ve své kompozici v mnoha ohledech pokulhává tak, že jako divák ztrácím souvislost s hlavním dějem. Nabourává se tím čistý a oduševnělý vzhled a působí jako nedomyšlenost, neúcta k původnímu materiálu a prosazování režisérových vlastních témat na jeho úkor. Mluvím především o oněch „minulých životech“, které byly podnětem k natočení filmu. Původně představují výsledek meditací buddhistického mnicha, ale zde byste po někom takovém marně pátrali. Jednotlivé výjevy nejsou nijak interpretovány jako „přivolávání minulých životů“, nikdo na ně nereaguje a Búnmí je jednoduše nijak nepřivolává. Jsou vsazeny bez kontextu a ztěžují tak byť jen primární interpretaci. Mnohem spíš se tváří jako výjevy z nějakých tradičních thajských mýtů. Objevují se a mizí a jejich význam zůstává zastřen víc, než by bylo zdrávo.
Hlavní pozornost se totiž soustřeďuje na Búnmího, kterého navštěvuje zesnulá manželka (další duchovní aspekt) a ztracený syn spářený s opičím duchem (odkaz k asijské kultuře i televizní béčkovosti), aby ho doprovodili na jeho cestě ke smrti. Búnmí neprožívá žádná vidění, ale pohybuje se v rámci oblíbeného tématu režiséra. Živí se zemědělskou prací, ale na životu ho udržují medicínské pokroky a při pěstování používá pesticidy. Nejkrásnější a nejjednodušší znázornění této rozkročenosti je skrze drobné světlo lampy mihotající se v černočerné tmě divokého pralesa. Nový svět vs. starý svět. Souvisí s tím až vnitřně rezonující pochod do hlubin vymizelého universa, k jakési jeskyni prapočátku i konce.
Dvojice iritujících problémů se objevuje ke konci, kdy je do filmu vměstnána fotokoláž z přípravy vedlejšího projektu souvisejícího s Búnmím, čímž se narušuje celistvost filmu jako jednoho samostatného díla. Samotná umělecká iniciativa Primitive je jistě přínosná, ale zmíněná scéna je zbytečným odkazem, který je drobný, ale filmu ubližuje. Divák je vytržen z prožívání filmu. Konec pak zamotá hlavu už úplně, protože v rámci Weerasethakulových témat střetu tradičního a moderního života vyznívá jako kritika bezduchosti dnešní doby neschopné komunikace – na první pohled tak vyznívá, ale údajně se odkazuje k tématu stěhování duší, reinkarnaci, která je pro prožívání více životů nezbytná. Je to příznak otevřenosti k interpretacím, nicméně jedné z těch zbytečně zašmodrchaných.
Může se vám zdát, že Strýčka Búnmího nakonec kritizuji, ale v jádru představuje harmonický obraz plný mnohovýznamovosti, který je dílem zručné režie a jisté, velmi svébytné vize. Co se týče tématu smrti, je to něco zhola jiného, než co prezentují tvůrci Románu pro muže. Důkazem o kvalitách filmu je i to, že i svou duševní stránku prodává s hypnotickou samozřejmostí a i buvol umí pod Weerasethakulovým vedením hrát.
