Tiché místo – mrazivé procvičení sluchu

0
2.5.2018 at 19:03  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Zámořské recenze hovoří o zdaleka nejlepším hororu roku. Děsu neuniknete, kde má ale Tiché místo slabiny?

 

   Současný filmový horor, ať už je uchopen jakkoli, zůstává v zájmu mnoha recenzentských laiků, neboť se zdá, že znaky, které ho konstituují, jsou snadno rozpoznatelné a variace postřehnutelné. Kdo tyto reflexe pročítá, tak tuší, že poslední dobou se dominantou amerického hororového mainstreamu stává vyvolání tělesného zážitku. Subžánry slasheru nebo splatteru sice většinově ustoupily na trh DVD a Blu-ray, přivírání očí a úskoků v sedačkách ale filmaři dosahují jinými prostředky než explicitní krvavostí. Mantrou každého hororu se staly „lekačky“, víceméně otravné šoky charakterizované agresivní změnou v obrazové a zvukové stopě.

   Tiché místo lekačkami také nešetří. Nestvůry se v něm tradičně sápají zpoza rohu doprovázené úderem hudebního nástroje. Ale dispozic lidského těla, připravených reagovat na audiovizuální podněty, užívá snímek na obecnější rovině i jinými způsoby. Znázorňuje rozvrácený svět roku 2020 prostý řádu, společnosti, ale hlavně hluku. Libovolný středně hlasitý zvuk totiž zpravidla přiláká velká a nesmírně rychlá monstra, jejichž podstata a původ zůstávají zastřeny. Do děsivé situace umisťuje pětičlennou rodinu, jež se snaží přežít kdesi na americkém venkově bez nutnosti vydat jedinou hlásku. Základní lidská potřeba tedy může být spouštěč zkázy a vážnosti situace porozumíme už po pár minutách strávených s hrdiny v tichu.

 

Cílená hra – menší účinek

   John Krasinski není nutně nejznámější jméno v hollywoodských kuloárech, soudě dle výčtu z jeho filmografie je ale jedním z nejtvrdších pracantů. Kromě zpravidla několika hereckých úloh ročně je zároveň spolu s Mattem Damonem autorem scénáře ke snímku Guse Van Santa Země zaslíbená (2012). Tiché místo je pak jeho třetí režijní počin – v minulosti natočil adaptaci krátkých povídek Davida Fostera Wallace Něco na těch mužích je (2009) a nízkorozpočtovou komedii Hollarovi (2016). Zachovávaje si vypravěčský minimalismus, Krasinski si dává středně těžké filmařské úkoly a plynule se zdokonaluje. V Tichém místě se zhostil i hlavní role po boku své skutečné ženy Emily Bluntové a pod producentským dohledem Michaela Baye, s nímž před dvěma lety natočil 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází. Film s rozpočtem 17 milionů dolarů získává pohledem do zákulisí lehce parametry osobního podniku.

   Čelem k ústředním výzvám, například potřebě přiblížit základy postapokalyptického světa, vztahy mezi členy rodiny a předvést schopnost rozvibrovat škálu napětí, se Krasinski jeví jako nadmíru způsobilý režisér. Prolog je čistá vypravěčská úspornost a tři výše zmíněné „úkoly“ jsou v něm bez problému splněny. Tichá denní rutina, mezi níž patří práce na vysílačce nebo chytání ryb, je mimo kontext až lákavá – Krasinski má mnoho nápadů, jak v postiženém světě přežít a málokterý nástroj nebo pomůcka zůstane nevyužitá. Pro kýžený efekt doufejte v pokud možno co nejtišší návštěvníky kina, ale nebylo by divu, kdyby postupná gradace napětí uzemnila i ty nejvíc upovídané diváky.

   Kdesi za polovinou stopáže dojde ve fikčním světě k několika nepříjemným shodám náhod a s napětím se výrazně přitvrdí. Vyprávění plynule přechází mezi postavami, jejichž zvuky monstra následují, a jedinou možností, jak jejich pozornost odlákat, je jen ještě větší hluk. Bluntová navíc nemá břicho vycpané pro okrasu, takže se lze snadno dovtípit, že jedna z nejvíce nervy drásajících scén bude scéna porodu.

   S těhotenstvím Tiché místo nakládá jako s nadějí pro opětovné zpevnění rodiny a rozšíření civilizace a vzhledem k tematickým zákoutím filmu to není nesmyslný výklad. Přítomnosti těhotné ženy ale rovněž užívá jako spolehlivé emocionální rány pod pás, v různých mírách vyděračství známé z hororu Romana Polanského Rosemary má děťátko (1969) nebo od tvůrců „New French Extremity“ (Uvnitř /2007/). Krasinski premisou matky v permanentním nebezpečí ukázkově manipuluje s lidskou empatií, přičemž znamenitě hrající Bluntová umožňuje snadnou identifikaci s jejím cítěním a strachy. Látka ale jakoby žádala o něco rafinovanější přístup než sadu záběrů na rozklepanou tvář krčící se před krvežíznivou stvůrou a tím snímek zcela neoplývá. Scenáristické veletoče, jež uvrhnou postavy do největší krize, navíc nejsou výkvět nějaké vypravěčské brilantnosti.

   Podobné výtky by se daly vztáhnout i k dětským figurám, jejichž nepozornost a naivita je záminkou nejen k několika dějovým zvratům, ale i k dalšímu citovému vydírání. Neslyšící dcerka (Millicent Simmondsová) je sice postava umožňující jistou reflexi zápletky prostřednictvím stylistických experimentů (subjektivní vyprázdnění zvukové stopy), především nás její handicap ale vybízí k tomu, abychom se o ní více strachovali.

 

V čem vězí horor?

   To není kritika toho, že se režisér v hororu snaží o hrůzu – napětí je leckdy skutečně intenzivní. Jenže využívá-li film slabostí postav tak, že je uvrhuje do jim na míru šité nešťastné situace, záměr začne být příliš rozeznatelný. V ději je navíc budoucí místo hluchoty/porodu/pláče zpozorovatelné z velké dálky. Při veškeré té průzračnosti bude člověk spíše se snahou filmu zápasit, než aby se děsu poddal.

   Krasinského návodnost je rozeznatelná i v klidných scénách věnovaných životu na farmě, tentokrát při poskytování vodítek pro orientaci v dění. Nejokatější příklad nepotřebného world-buildingu je tabule v otcově pracovně, na níž jsou velkým písmem napsány poznámky jako „3 v oblasti“, „slepí“, „útočí na zvuk“ a potřebná otázka „co je jejich slabina?“ Všechny tyto údaje mají svůj význam, není je ale třeba s takovým absurdním zřetelem artikulovat. Po působivém prologu, v němž jsou nám informace spíše zatajovány, je vyprávění začne častokrát explicitně hláskovat.

   Podobně neuváženě funkční je i hudební podkres Marca Beltramiho. Tiché místo je samozřejmě snímek zázračný zvukovým mixem (třebaže skřeky monster jsou další variací na velociraptory z Jurského parku /1993/), pohroužení do jeho mlčenlivých chvil ale občas sabotují opakující se náladotvorné hudební motivy. Zamezují tím tomu, co jinak film spolehlivě činí – zostřuje lidské smysly.

   Tiché místo umožňuje vidět prostředky současného filmového hororu z více sebereflexivního úhlu. Ať už si díky němu uvědomíme, jak moc spoléhají filmy na zvukovou stopu nebo slabosti postav. Vstupuje tak do dialogu s díly jako Neutečeš (2016), Rozpolcený (2017) a Uteč (2017), třebaže se jeví jako nejslabší z nich. Odvážnější konotace k tématům rodiny v postapokalyptickém světě také loni přeci jenom poskytlo Přicházejí v noci (2017) Treye Edwarda Shultse. Pro Krasinského, který ještě před pěti lety pracoval v Kanclu (2005–2013), jde přesto o úctyhodný počin.

(6.5/10)  

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: The Quiet Place

Režie: John Krasinski; Scénář: John Krasinski, Scott Beck, Bryan Woods

Hrají: Emily Blunt, John Krasinski, Noah Jupe, Millicent Simmonds

Žánr: horor; Země původu: USA; Stopáž: 90 minut

Premiéra: 3. května 2018

Přečteno: 228x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
VIDEO Ant-Man a Wasp

Po gigantickém filmu Avengers: Infinity War Marvel přibrzdí a nabídne jednoho ze svých nejmenších hrdinů Ant-Mana. I on ale zvládne...

Zavřít