Tiché místo – mrazivé procvičení sluchu

0
2.5.2018 at 19:03  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Zámořské recenze hovoří o zdaleka nejlepším hororu roku. Děsu neuniknete, kde má ale Tiché místo slabiny?

 

   Současný filmový horor, ať už je uchopen jakkoli, zůstává v zájmu mnoha recenzentských laiků, neboť se zdá, že znaky, které ho konstituují, jsou snadno rozpoznatelné a variace postřehnutelné. Kdo tyto reflexe pročítá, tak tuší, že poslední dobou se dominantou amerického hororového mainstreamu stává vyvolání tělesného zážitku. Subžánry slasheru nebo splatteru sice většinově ustoupily na trh DVD a Blu-ray, přivírání očí a úskoků v sedačkách ale filmaři dosahují jinými prostředky než explicitní krvavostí. Mantrou každého hororu se staly „lekačky“, víceméně otravné šoky charakterizované agresivní změnou v obrazové a zvukové stopě.

   Tiché místo lekačkami také nešetří. Nestvůry se v něm tradičně sápají zpoza rohu doprovázené úderem hudebního nástroje. Ale dispozic lidského těla, připravených reagovat na audiovizuální podněty, užívá snímek na obecnější rovině i jinými způsoby. Znázorňuje rozvrácený svět roku 2020 prostý řádu, společnosti, ale hlavně hluku. Libovolný středně hlasitý zvuk totiž zpravidla přiláká velká a nesmírně rychlá monstra, jejichž podstata a původ zůstávají zastřeny. Do děsivé situace umisťuje pětičlennou rodinu, jež se snaží přežít kdesi na americkém venkově bez nutnosti vydat jedinou hlásku. Základní lidská potřeba tedy může být spouštěč zkázy a vážnosti situace porozumíme už po pár minutách strávených s hrdiny v tichu.

 

Cílená hra – menší účinek

   John Krasinski není nutně nejznámější jméno v hollywoodských kuloárech, soudě dle výčtu z jeho filmografie je ale jedním z nejtvrdších pracantů. Kromě zpravidla několika hereckých úloh ročně je zároveň spolu s Mattem Damonem autorem scénáře ke snímku Guse Van Santa Země zaslíbená (2012). Tiché místo je pak jeho třetí režijní počin – v minulosti natočil adaptaci krátkých povídek Davida Fostera Wallace Něco na těch mužích je (2009) a nízkorozpočtovou komedii Hollarovi (2016). Zachovávaje si vypravěčský minimalismus, Krasinski si dává středně těžké filmařské úkoly a plynule se zdokonaluje. V Tichém místě se zhostil i hlavní role po boku své skutečné ženy Emily Bluntové a pod producentským dohledem Michaela Baye, s nímž před dvěma lety natočil 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází. Film s rozpočtem 17 milionů dolarů získává pohledem do zákulisí lehce parametry osobního podniku.

   Čelem k ústředním výzvám, například potřebě přiblížit základy postapokalyptického světa, vztahy mezi členy rodiny a předvést schopnost rozvibrovat škálu napětí, se Krasinski jeví jako nadmíru způsobilý režisér. Prolog je čistá vypravěčská úspornost a tři výše zmíněné „úkoly“ jsou v něm bez problému splněny. Tichá denní rutina, mezi níž patří práce na vysílačce nebo chytání ryb, je mimo kontext až lákavá – Krasinski má mnoho nápadů, jak v postiženém světě přežít a málokterý nástroj nebo pomůcka zůstane nevyužitá. Pro kýžený efekt doufejte v pokud možno co nejtišší návštěvníky kina, ale nebylo by divu, kdyby postupná gradace napětí uzemnila i ty nejvíc upovídané diváky.

   Kdesi za polovinou stopáže dojde ve fikčním světě k několika nepříjemným shodám náhod a s napětím se výrazně přitvrdí. Vyprávění plynule přechází mezi postavami, jejichž zvuky monstra následují, a jedinou možností, jak jejich pozornost odlákat, je jen ještě větší hluk. Bluntová navíc nemá břicho vycpané pro okrasu, takže se lze snadno dovtípit, že jedna z nejvíce nervy drásajících scén bude scéna porodu.

   S těhotenstvím Tiché místo nakládá jako s nadějí pro opětovné zpevnění rodiny a rozšíření civilizace a vzhledem k tematickým zákoutím filmu to není nesmyslný výklad. Přítomnosti těhotné ženy ale rovněž užívá jako spolehlivé emocionální rány pod pás, v různých mírách vyděračství známé z hororu Romana Polanského Rosemary má děťátko (1969) nebo od tvůrců „New French Extremity“ (Uvnitř /2007/). Krasinski premisou matky v permanentním nebezpečí ukázkově manipuluje s lidskou empatií, přičemž znamenitě hrající Bluntová umožňuje snadnou identifikaci s jejím cítěním a strachy. Látka ale jakoby žádala o něco rafinovanější přístup než sadu záběrů na rozklepanou tvář krčící se před krvežíznivou stvůrou a tím snímek zcela neoplývá. Scenáristické veletoče, jež uvrhnou postavy do největší krize, navíc nejsou výkvět nějaké vypravěčské brilantnosti.

   Podobné výtky by se daly vztáhnout i k dětským figurám, jejichž nepozornost a naivita je záminkou nejen k několika dějovým zvratům, ale i k dalšímu citovému vydírání. Neslyšící dcerka (Millicent Simmondsová) je sice postava umožňující jistou reflexi zápletky prostřednictvím stylistických experimentů (subjektivní vyprázdnění zvukové stopy), především nás její handicap ale vybízí k tomu, abychom se o ní více strachovali.

 

V čem vězí horor?

   To není kritika toho, že se režisér v hororu snaží o hrůzu – napětí je leckdy skutečně intenzivní. Jenže využívá-li film slabostí postav tak, že je uvrhuje do jim na míru šité nešťastné situace, záměr začne být příliš rozeznatelný. V ději je navíc budoucí místo hluchoty/porodu/pláče zpozorovatelné z velké dálky. Při veškeré té průzračnosti bude člověk spíše se snahou filmu zápasit, než aby se děsu poddal.

   Krasinského návodnost je rozeznatelná i v klidných scénách věnovaných životu na farmě, tentokrát při poskytování vodítek pro orientaci v dění. Nejokatější příklad nepotřebného world-buildingu je tabule v otcově pracovně, na níž jsou velkým písmem napsány poznámky jako „3 v oblasti“, „slepí“, „útočí na zvuk“ a potřebná otázka „co je jejich slabina?“ Všechny tyto údaje mají svůj význam, není je ale třeba s takovým absurdním zřetelem artikulovat. Po působivém prologu, v němž jsou nám informace spíše zatajovány, je vyprávění začne častokrát explicitně hláskovat.

   Podobně neuváženě funkční je i hudební podkres Marca Beltramiho. Tiché místo je samozřejmě snímek zázračný zvukovým mixem (třebaže skřeky monster jsou další variací na velociraptory z Jurského parku /1993/), pohroužení do jeho mlčenlivých chvil ale občas sabotují opakující se náladotvorné hudební motivy. Zamezují tím tomu, co jinak film spolehlivě činí – zostřuje lidské smysly.

   Tiché místo umožňuje vidět prostředky současného filmového hororu z více sebereflexivního úhlu. Ať už si díky němu uvědomíme, jak moc spoléhají filmy na zvukovou stopu nebo slabosti postav. Vstupuje tak do dialogu s díly jako Neutečeš (2016), Rozpolcený (2017) a Uteč (2017), třebaže se jeví jako nejslabší z nich. Odvážnější konotace k tématům rodiny v postapokalyptickém světě také loni přeci jenom poskytlo Přicházejí v noci (2017) Treye Edwarda Shultse. Pro Krasinského, který ještě před pěti lety pracoval v Kanclu (2005–2013), jde přesto o úctyhodný počin.

(6.5/10)  

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: The Quiet Place

Režie: John Krasinski; Scénář: John Krasinski, Scott Beck, Bryan Woods

Hrají: Emily Blunt, John Krasinski, Noah Jupe, Millicent Simmonds

Žánr: horor; Země původu: USA; Stopáž: 90 minut

Premiéra: 3. května 2018

Přečteno: 92x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Cynický cinefil snažící se neustále rozšiřovat své obzory. Milovník zejména klasického a Nového Hollywoodu. Mezi jeho nejoblíbenější tvůrce patří Alfred Hitchock, Martin Scorsese, Steven Spielberg, Andrej Tarkovskij a Jacques Tati. Čtenář, posluchač hudby i počítačový hráč. Momentálně frekventant filmových studií na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

Starší příspěvky:
VIDEO Ant-Man a Wasp

Po gigantickém filmu Avengers: Infinity War Marvel přibrzdí a nabídne jednoho ze svých nejmenších hrdinů Ant-Mana. I on ale zvládne...

Zavřít