V Indii existují knihovny palmových listů, na nichž byly před stovkami let předpovězeny životy těch, kteří do oné knihovny zavítají. Považujete to spolu se čtením z čajových šálků za nesmysl? Pak vás asi tenhle film vůbec neohromí.
Před čtyřmi roky Alex Proyas poprvé zabrousil do žánru sci-fi a překvapil tím, jak zručně se popasoval s formulací tří zákonů robotiky. Adaptace myšlenek literárního velmistra žánru Isaaca Asimova pojmenovaná Já, robot byla nejen komerčně úspěšná, ale uvedla Proyasův talent na pravou míru. Dokázal nalézt rozumnou rovnováhu mezi diváckou atraktivitou a přístupností, režijní řemeslností a potřebou autorského vyjádření. Nyní se vrací do stejných vod, ale mnohem skromnějších, co se týče výpravy, nicméně to neznamená návrat k větší svobodě nebo osobitosti. Rozhodně učinil mnohem víc kompromisů vůči sdělení. Jako by se zalekl složitost nápadu, nebo zapracoval tlak studií. Jako Australan nezaštítěn velkými studii si ale druhou možnost mohl pohlídat.
Můžete opovrhovat vědeckofantastickým žánrem jako okrajovou záležitostí, ale musíte uznat, že ve správných rukou a správném mozku může vypovídat o transcendentních tématech, o otázkách přesahujících a naplňujících život lépe, než cokoliv jiného. Dokáže uvádět naši mysl v hrůzu z neznámého, ukazovat na nejednoznačnost věcí, které vnímáme zcela jednosměrně, a samozřejmě ohromovat v úžas. Prvky děsu, zamyšlení a ohromení kombinuje i Alex Proyas na základě scénáře Rynea Douglase Pearsona. Nicméně se mu nedaří vytvořit vážnou sci-fi, nevím, jestli kvůli svému režijnímu stylu, který nikdy nepůsobil dostatečně artově, nebo kvůli Cagovi, kterému se vážná role vyhýbá jako čert kříži (v tomhle případě spíš kříž čertovi).
Proyas je dobrý v tom, že dokáže poutavě a napínavě vyprávět, schovává si nějaké eso do poslední chvíle, ale jeho nejnovější eso, nabývající podoby Černého Petra, mu už loni vyfoukl Indiana Jones a převládající mainstreamová témata a motivy vztahu otce a syna a nutné oběti ho přibližují tradiční produkci hollywoodských studií. Zajímavější otázky nechává na vedlejší koleji, pouze je nastolí, přihodí pár vodítek, ale hlouběji je nezkoumá. Je pak na samotných divácích, jestli jim bude stačit povrchní katastrofický film o záchraně světa, nebo si budou vytahovat jednotlivé nitky druhého plánu. Základní hlubší filosofií filmu je rozpor mezi teoriemi nahodilosti a determinismu. Je život spolu se všemi nezdary, rozhodnutími a úspěchy dán naší volbou, která je určena pouze námi samými, nebo se věci dějí dle nějakého řádu, předurčenosti, která je neměnná navzdory vší naší snaze?
Ústředním artefaktem veskrze tradičního běhu o záchranu světa je arch papíru vytažený z časové schránky dlící v podzemí docela krátkých padesát let. Byl tam spolu s dalšími, na které měli tehdejší žáci za úkol namalovat svou představu budoucnosti. Jeden jediný nebyl pomalovaný, ale popsaný, a to řadami číslic, které na první pohled nedávají žádný smysl. Z nějakého popudu, tedy buď náhoda, nebo predestinace – se dostane do rukou malého Caleba, jehož matka zemřela při požáru, a žije tak pouze s otcem. Ten v tajemném papíře odhalí sérii kódů, který popisují všechny tragické události za posledních padesát let, na mrtvého přesně, včetně dalších tří událostí, které se mají teprve stát. Třikrát udeří zvon, a co pak? Nastane konec všeho? Ukáže se mayský kalendář se svým rokem 2012 jako nepřesný? Je možné zastavit to, co je předpovězeno? Je to dáno nebo je to náhoda?
Ve výsledku se v tom všem jeví dost problematicky náboženské motivy (doporučuji ateistům přečíst první knihu Ezechiela), které jdou ruku v ruce s tématem filmu čím dál míň, jak vzrůstá vědeckofantastický ráz se všemi svými proprietami. Nerad bych prozradil cokoliv z point, a tak mohu pouze naznačovat. Každopádně jsem nabyl dojmu, že zavrhuje náboženství v klasické podobě a snaží se poukázat na jednu z teorií o vesmírném propojení života na Zemi a mimo, což je zobrazeno v symbolických příbězích náboženských textů. V rámci zmíněného základního filosofického motivu je dobré uvést, že Starý a Nový zákon stojí eticky proti sobě. Starý zákon hovoří především o schopnosti člověka bojovat za svůj osud, Nový zákon hovoří o danosti běhu života, se kterým se musíme smířit. Proyas se alespoň vyhýbá oblíbené zelené agitaci, která vrazila kudlu do zad jak Shyamalanovi, tak remaku Dne, kde se zem zastavila.
Ale zpět k trochu přízemnějším věcem. Nikdy nevíte, co máte od Nicholase Cage očekávat. Jeho herecké kreace v posledních filmech budily rozpaky a smích brouzdalů na Youtube, a ačkoliv by už nikdy neměl Cage říci slůvko „burn“, tady se tak stane, ale naštěstí bez újmy všech zúčastněných. Jakmile odezní úvod do děje a my se setkáváme s Cagem nad grilovanými párky, povšimneme si skleničky v jeho rukou. Ta vzbuzuje obavy z toho, co díky tomu bude předvádět, ale opilost by zase omlouvala veškerou jeho předchozí činnost. Záhy však pochopíme, že se jen snaží tišit bolest ze ztráty své lásky a matky jeho dítěte. Proyas se pokusil Cagovo ego umírnit, a dokud nemusí šílet a bláznit, tak se i daří, ale z celkového pohledu na všechny, Rose Byrne a mladého Chandlera Canterburyho nevyjímaje, se neubráníte pocitu klišovitosti a plastikové umělosti.
Očividná nevyváženost pak tkví v trikové stránce. Ve svém pohledu na soužití lidí s roboty předvedl podařenou vizi budoucnosti a spolu s hercem Alanem Tudykem vytvořili technicky hodně vyspělého robota Sonyho. Na Proroctví je znát nízký rozpočet, se kterým musel Proyas nějak vyjít. Podfinancovanost tohohle filmu je tak vysoká, že vlastně by nikdo neměl mít právo triky kritizovat. Některé scény, to když se zcela odlepí od zemského povrchu nebo nechává demolovat neživé předměty, tak tehdy dokáže hotové divy, jen v momentech, kdy se snaží napodobit živé bytosti (jako losa), nebo dokonce i oheň, prozrazuje, že ILM v tom prsty nemá.
Závěr
Proyas je výtečný režisér, Cage špatný herec a digitální triky jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem.
