Peter Weir se vrací z filmového exilu, aby v další historické látce bez zbytečných příkras předvedl příběh z dob, kdy komunisté s radostí zavírali své politické vězně do táborů zvaných gulagy.
Píšou se první roky války a na daleké Sibiři už komunistický režim ukazuje svoji pravou tvář, když v gulazích trpí spousta skutečných, ale i politických vězňů. Jedním z nich je i Polák Janusz, který se rozhodne, že odsud uteče. Trápí ho totiž vina sužující jeho ženu, která byla pod nátlakem a za pomoci tvrdých vyšetřovacích metod nucena potvrdit jeho údajné zločiny. Nechce, aby si to musela navždy vyčítat, a chce jí dopřát odpuštění. S pomocí Američana, Rusa a dalších evropských vězňů naplánují útěk, který provedou. Jejich cílem je Mongolsko, a jestli bude třeba, půjdou ještě dál. Mimochodem, asi by stálo za zmínku, že to je podle skutečných událostí.
Útěk ze Sibiře je především strastiplnou poutí napříč střední Asií, kde nejde ani tak o postavy ani o cíl jako o samotnou cestu. Na začátku se totiž představí sestava protagonistů, kteří nás provedou pořádným kusem světa, ale hlavním důkazem, že oni nejsou tak úplně na prvním místě je fakt, že prožitek z utrpení, které si museli na svobodě vytrpět, film nepřenáší na diváka, a to ani tehdy, když překročí dvouhodinovou stopáž a maskéři se snaží tak neuvěřitelně, že si vysloužili nominaci na Oscara. Peter Weir a scenárista Keith R. Clarke se snaží charaktery vyprofilovat tak, aby byli ti, kteří nemají známé herecké představitele, od sebe rozeznatelní aspoň nějakou základní charakteristikou. Je však zoufale nedostačující sledovat někoho, o kom vím, že je vtipálek nebo kreslíř.
Paradoxně v tom může být jistý záměr, proč jsou nám tak cizí a odosobnění, protože to je banda chlapů, kteří se moc nebaví, nezajímají se o své životy a jen šlapou, jak jim vůdce party velí. Právě polský odsouzenec jako nejdůležitější z postav v podání Jima Sturgess je nejprokreslenější, ale rozhodně nepoutá tolik pozornosti co Colin Farrell, který si vystřihl ruského „vora v zákoně“ par excellence. Kompletně se proměnil, vyměnil svou irskou národnost a stal se někým, o kom bych se bez vědomostí o něm samém nebál říct, že je Rus jako poleno. Pozornost poutá i proto, že se skupině svatoušků vymyká. Je to zločinec, hrubián, který by nešel pro ránu daleko, nenamítal by nic proti kanibalismu a na prsou se mu skví vytetovaný Stalin s Leninem. O zábavnou postavičku však film brzy přichází a není prvním ani posledním, kdo vypadne z kola. Ale když si smrt přijde pro jiné, nebudí to příliš lítostivosti, jeho odchod každopádně zamrzí nejvíc.
Do hry se ale v průběhu putování zapojuje ještě jedna postava, a to ženského pohlaví, což v mužské smečce vyvolá menší pozdvižení, než by se dalo čekat, ale je to dáno tím, že Saoirse Ronan je na půl cesty mezi dětstvím a ženstvím a stává se pojidlem mezi uzavřenými muži. Její příchod narušuje dosavadní utajenost minulostí a vzájemně všem otevírá jejich osudy. Stává se důležitým činitelem, který je zprvu nechtěný, ale nakonec nepostradatelný a opečovávaný i ve chvílích, kdy projevuje neobyčejnou sílu a výdrž.
Ty jsou bez diskusí potřeba, protože budeme-li sledovat poselství filmu, následuje jednak myšlenkovou rovinu o nezdolném duchu, který se postaví i protivenstvím přírody a osudu a dojde až na samou fyzickou hranici tělesných možností (nedávno např. 127 hodin). Druhý plán úzce souvisí s dějinným zasazením, které pokouší seriózně postavit k nedávným historickým událostem, komunistickou ideologií i světovou válkou. Všichni, kdož utíkají ze Sibiře, byli až na farrellovskou výjimku obětí režimu, který je kvůli jejich přesvědčení poslal do gulagu (kolchoznickou Ronan nyní ponechme stranou). Jejich vyhlídky jsou bledé, lidé denně umírají ať už na ubikacích, nebo cestou na pracoviště a staví před sebe východisko, že když tady zůstanou, nejspíš umřou, a když půjdou, možná dopadnou stejně. Rozdíl je ale v tom, že smrt v druhém případě by byla dobrovolně zvolená, protože by byli svobodní. Pojem svobody je sice moc hezký, ale reálně z čistě osobního pohledu těžko uskutečnitelný a je na každém divákovi, aby si rozhodl, jestli mu smrt, kterou způsobí nepříznivé počasí, hlad a žízeň přijde jiná, pokud je v nedobrovolném vězení a pokud je ve vybraném vyhnanství. Filosofický problém, který stojí trochu stranou, ale ovlivňuje to, jestli vám film vůbec něco může dát.
Nelze totiž na začátku přehlédnout, že jedním z producentů snímku je National Geographic a podle toho z valné většiny snímek vypadá a zanechává nejvýraznější dojem. Nabízí se totiž celá plejáda rozmanitých a dech beroucích záběrů z krajinně odlišných oblastí – cesta vede kolem Bajkalu, přes sněžné plochy i vyprahlou poušť a hornaté území. Kamera si tyto pohledy užívá, ale neuvědomuje si přitom, že krása přírody přímo nekoresponduje s utrpením, které postavy zažívají – nabízí tak až zvrácenou zábavu cestopisného filmu, během něhož spousta výletníků trpí nebo dokonce umírá. Zvláštní přístup, zvlášť když vezmeme v potaz, že Peter Weir film natočil proto, aby v Americe ukázal, jak se východní Evropa měla pod patronátem Sovětského svazu.
