Jiří Vejdělek, režisér komerčně nejúspěšnějšího filmu roku 2006 Účastníci zájezdu, Marek Epstein, nadějný scénárista, a Ivan Trojan, jeden z nejlepších českých herců současnosti. Jak tohle může dopadnout?
Nebudeme si dlouho lhát, hrát se slovíčky a skrývat se v přítmí kritikových metafor. Film Václav je skutečně jedním z nejlepších českých filmů letošního roku. Píšu jedním, protože jsem bohužel neviděl Tajnosti Alice Nellis, ale věřím (a hlavně soudím dle ohlasů), že Nellis dopadla minimálně podobně.Václav je posledním českým filmem, se kterým máme letos co dočinění, a tak na začátek vybízí k sumarizaci kratšího rozsahu, neboť toto téma se dočká ještě samostatného článku. Kvalitativně zůstanou po prvním lednu v paměti jen Vratné láhve, Tajnosti, Gympl a Václav. Píšu sice „jenom“, ale možná by lépe pasovalo „dokonce“. Ona totiž česká kinematografie dosti pokulhává a je to až nepříjemně zřejmé v kontrastním poměru dobré vs. špatné. Z roku 2006 mi kvalitou utkvěly v paměti Pravidla lži, a když přimhouřím obě oči, i ti Účastníci zájezdu nepředstavovali z režijního hlediska naprostou katastrofu. Tím nechci tvrdit, že se někteří čeští filmaři (ale i debutanti) poučili. Kárným příkladem budiž Crash Road, Poslední plavky, Medvídek, Bestiář a Kvaska.
Ale k samotnému Václavovi. Každá vesnice by po vzoru středověkých hradů měla mít svého blázna, potulného šaška, který každou svou hloupostí způsobí neštěstí, kterému se jedni zasmějí a druzí ho za to proklínají. Václav Vingl je takovým bláznem. Není ale úplný cvok. Jen má tu smůlu, že od narození trpí lehkou mozkovou retardací, která způsobuje nenapravitelné zpomalení vývoje. Na první pohled působí vcelku normálně, až po určité době pochopíte, co to obnáší trpět takovou nemocí. Václav má ale štěstí, že žije ne malé vesnici, kde se všichni se všemi znají a kde se dá najít pomocná ruka. Velkou oporou je Václavovi především jeho matka, která na tom ale není v poslední době zdravotně nejlépe. Trpí vysokým krevním tlakem a čím dál tím větší problém jí dělá chůze. Má však božskou trpělivost a navíc je její vztah s Václavem jedinečný, Ačkoliv se některým může zdát jako protekční. Třeba jeho bratrovi Františkovi, který se narodil zcela zdráv a má už vlastní rodinu. I když není zcela bez poskvrnky – po nocích chodí za Lídou, po které touží i Václav. Navíc se postupně snaží přemluvit matku, aby Václava „uklidili“ do pečovatelského centra v blízkém velkém městě. Všechno se vyhrocuje, když je Václav ponechán sám, protože matka musí na čas do nemocnice; když dojde k otevřenému nesváru o Lídu a když vyplouvá na povrch pravda o tom, jak byl Václavův otec udán STB.
Film stojí na dvou oporách, které jsou v tomto případě tak bytelné, že i tornádo antipatií by pro ně bylo jen lehkým vánkem. Jednou je režie. Vejdělek už seriálem Redakce dokázal, že má talent, pak obrátil předem prohranou kartu v eso – Účastníci zájezdu, podíval se do nezávislejších končin – ROMing a nakonec skončil u látky a tématu, která mu sedla lépe než by si letící facka dokázala představit. Václava proměnil v melodramatický příběh jednoho muže, který zachycuje s nevinností vlastní hlavní postavě, poetikou, jež dojímá citlivým přístupem, a úsměvností, která se ani v jednom momentě nepřibližuje k zapovězené hranici trapnosti a lacinosti. Nevinnost se často proplétá s humorem, což nám vykresluje Václava tak, aby budil spíš upřímný soucit než prvoplánovou legraci či tragiku. Poetika pak slouží k zjemnění příběhu, jeho povznesení a ozvláštnění. Nedělejte si však představu, že vytvořil typický produkt hollywoodské přeslazenosti. Ani zdaleka. Zůstává pevně v českých reáliích a kontextu naší společnosti, ale neparazituje na nich a ani je nezveličuje, jako to dělají jiné české tragikomedie nebo rádoby komedie. „Českost“, jež z filmu sálá, je pozadím, které herecké špičce dává možnost se předvést.
Ivan Trojan si Václava částečně ukradl pro sebe. Kromě Vejdělka ho totiž sdílí ještě s jednou osobností – Emílií Vašáryovou. Ivan Trojan s touto fenomenální slovenskou herečkou vytvořil tak symbiotické a živoucí pouto matky a syna, že jsem to už dlouho neviděl. Jejich herecká spolupráce je nevšední a myslím, že výsledný dojem z postavy Václava by nebyl tak úžasný, kdyby neměl vedle sebe takto dokonale zahranou matku – křehkou, ale zároveň tvrdou, když jí rupnou nervy. Přechody mezi jednotlivými polohami bez přehrávání. Jiný kus herectví pak představuje samotný Ivan Trojan, který se dokáže pohroužit do kterékoliv role, splynout s ní a vytvořit neobyčejnou kreaci. Václav v jeho podání není obyčejným maniakálním bláznem nýbrž skutečnou postavou s měnícími se náladami a chováním, jak bychom to u skutečného psychicky narušeného člověka čekali. V nejedné scéně dokazuje, že je schopen zahrát vše, aby to na plátně vytvořilo tu správnou filmovou chemii. Celkový dojem z hereckého ansámblu trochu kazí Jan Budař, který se snaží dát své postavě bratra Františka i kladnější povahové rysy, kdy vše, co se stalo, vyčítá matčině nezájmu o jeho osobu. Působí to však trochu křečovitě a spíš planě se snaží psychologicky více propracovat. Navíc pozdě. K dotvoření celkové melancholické nálady dosti napomáhá hudba Jana P. Muchowa, který se podobně předvedl i v Grandhotelu Michala Ondříčka a jež má světový ráz, s řadou smyčcových motivů.
Závěr:
Film krásný, který dojme, aniž by se utápěl v typické česko-kinematografické omezenosti.
