Při skvělých úvodních titulcích se člověk začne těšit jako malý kluk. Na velenapínavý a chytrý film o francouzském Al Caponovi. Při těch závěrečných si říká, jestli se 80 milionů nedalo investovat do něčeho rozumnějšího. Aneb jaký byl první film?
Ne, že by to byly úplně vyhozené peníze. Francouzi po letech natočili elegantní áčkovou gangsterku s několika opravdu povedenými scénami a dobrými herci. Všechny slavné mafiánské filmy, se kterými se Veřejný nepřítel chtěl srovnávat, však přinejlepším pouze připomíná.
Za prvé Jacques Mesrin není ani Tony Montana, ani Carlito Brigante a ani v nejmenším ne Kmotr. V úvodní scéně z Alžírska, kdy tehdy ještě voják Mesrine odmítne zastřelit ženu, to ještě vypadá, že máme tu čest s dalším lupičem džentlmenem, zločincem se zásadami, který ctí jakousi morálku. Když potom shodí na zem starou prostitutku, protože se mu nelíbí její vtipy a své ženě nacpe do pusy hlaveň revolveru, je jasné, že tenhle „džentlmen“ je obyčejný primitiv. Jak se stalo, že Mesrin, nejobyčejnější francouzské jméno, kterých jsou jen v pařížském telefonním seznamu desítky, stačilo v 70. letech jen vyslovit, aby každý věděl, že je řeč o pařížském lupiči, únosci a vrahovi? Film sleduje mladého Mesrina po návratu domů z vojny, jak se seznamuje s lidmi, kteří nepracují ani v bance, ani na úřadě, ani nikde, kde by si při příchodu do práce zastrkávali výkaz do píchaček a každý měsíc si vyzvedávali výplatní pásku. Místo výplat vybírají výpalné, pracovní dobu si určují sami. Už záhy je jasné, že mladý voják, zhrublý časem v Alžírsku, je právě pro tohle zaměstnání jako stvořený. Od drobných krádeží v domech boháčů se dostane až k únosům a grandiózním loupežím ve velkých bankách. Brzy po něm jde policie i ostatní gangsteři, kterým ubírá kšefty. Počet lidí, za jejichž smrt je zodpovědný, roste, zanedlouho noviny na první stránce otiskují Mesrinovu fotografii s titulkem Veřejný nepřítel č.1.
Přes všechny mrtvoly, které měl na svědomí, však lidé Jacquese Mesrina, který v 70. letech skutečně žil, obdivovali. Vykrádal velké banky a tak byl pro mnohé Robinem Hoodem, který bere bohatým, i když chudým nedal nikdy ani frank. Díky vzhledu hollywoodské hvězdy byl miláčkem žen.
Jakkoliv dobrý tenhle synek ze středostavovské pařížské rodiny ve své branži byl, ze sedačky v kině se mu fandit nedá. Ve filmu je jen málo scén, během kterých se dá zapomenout na to, že hlavní hrdina je omezený idiot. Film, který o něm natočil Jean-Francois Richet, u nás známý pouze ne příliš dobře hodnoceným thrillerem Přepadení 13. okrsku, trpí podobnou zabedněností. Ne a ne člověku vysvětlit, jak se Mesrine cítí, co si myslí nebo proč to všechno vlastně dělá. Řítí se kupředu splašeným tempem a servíruje jednu epizodu z gangsterova života za druhou, aniž by na chvíli zpomalil a nabídnul člověku námět k přemýšlení. Na sledování Veřejného nepřítele mozek vůbec není třeba. Pointu poloviny scének dokáže nejenom fanoušek gangsterek uhodnout už předem. Co ho však dokonale zmate, je počet různých postav, které do děje vstupují a zase odcházejí, aniž by člověk zjistil, kdo vlastně byly nebo co pro Mesrina znamenaly. Vrcholem zkratkovitosti je, když se Mesrinovi narodí tři děti, prožije několik let ve vězení a uteče mu manželka a to vše jen během několika málo minut. Jako by člověk sledoval zrychlenou grotesku.
Aby tedy mohl pochvalně kývnout, musí počkat na akční scénu přepadu věznice (ačkoliv nad nápadem přepadnout vězení ve dvou jen s pár granáty a samopaly nejde než zakroutit hlavou) nebo si počkat na druhý díl Veřejný nepřítel č. 1: Epilog, který měl premiéru už prvního ledna a všeobecně je hodnocen o stupínek lépe, než díl první. Jak dvoudílný snímek končí, se však ví už teď, protože poslední scénu tvůrci zařadili na samý začátek prvního dílu. Snad proto, že je dramatický konec Jacquese Mesrina obecně známý.
Fanoušky Gerarda Depardieuho potěší přítomnost tohoto herce v roli mafiánského bosse, který na začátku vezme začínajícího gangstera pod svá křídla, ve druhém díle Vincentu Casselovi sekunduje Mathieu Amalric. (Skafandr a motýl, Quantum of Solace). Sám Cassel (Východní přísliby, Dannyho parťáci 2 a 3) svými výraznými rysy propůjčil hlavní postavě velkou osobitost. V roli Mesrina si je jistý, zda je skutečným hereckým mistrem, to by prokázaly až delší a pomalejší scény, ve kterých padouch ukazuje i jiné emoce než hněv, kterých je ve filmu pomálu.
Na začátku roku tedy existuje možnost vypravit se do kina na premiéru druhého dílu filmového eposu o největším francouzském gangsterovi všech dob. Úvodní část však svému filmovému bratříčkovi moc dobré antré neudělala a člověk se bojí, aby celý rok 2009 nevycházel z kina zklamaný a zmatený, protože jak na Nový rok, tak po celý rok. Veřejný nepřítel tím nejlepším začátkem nebude.
Autor: Taňa Zabloudilová
