Ve filmovém doslovu, který délkou přesahuje běžné normy jedné knižní kapitoly, se podíváme na podstatnou část života francouzského gangstera Mesrina.
Veřejný nepřítel začíná tak, jak končí, a diváka by to nemělo překvapit ani z toho důvodu, že Mesrineho konec předpovídají i filmové plakáty. Jeho smrt tedy není ani tak překvapivá, ani vrcholná, podstatou tohoto příběhu je ukázat Mesrina v jeho nejproduktivnějším období. Co zapříčinilo, že jedinou možností, jak veřejného nepřítele č. 1 zastavit, je způsob hraničící s oprávněností? Sledujeme jeho pobyt v dalším vězení, seznámení s novým komplicem, útěk, schovávání a páchání zločinů. Mesrine si buduje ideu revolucionářského boje proti systému, který provádí okrádáním bank, nachází životní partnerku a buduje si pozitivní pověst na veřejnosti.
Osobně je mi líto, že film nemohu posuzovat jako druhý díl, jeho fungování v celku a tím pádem i možný větší úmysl, neboť mi unikla příležitost vidět první díl. Mohu však vyvodit pozitivní zprávu pro každého, kdo by se nacházel v mé pozici. Znalost prvního dílu není nutnou povinností, abyste si Epilog vychutnali i v jeho samostatnosti.
Představitel hlavní role Vincent Cassel je v jádru tajuplný sympaťák a Jacques Mesrine mu sedne v tom ohledu, že z něj dokáže stvořit postavu, jakou Mesrine skutečně byl. Kdybych měl porovnávat v rámci letošního roku, je Mesrine svou úchvatností takovým francouzským Jokerem. Cassel totiž ztvárňuje postavu, která (minimálně ze začátku) nebudí svými skutky odpor, ale přízeň, neboť se umí prezentovat a stejně jako ona skutečná osoba i Casselův Mesrine bohatě využívá média, aby si zahrál na pravého manipulátora. A stejným způsobem k postavě Mesrina přistupuje režisér a celý tvůrčí film. Povzbuzují legendu veřejného nepřítele, formují a předkládají charakter, který se chová lidově až populisticky. Když už, tak se autoři nestaví na žádnou stranu. Vlastně nehodnotí, a Veřejný nepřítel tak je až dokumentaristickým pohledem na život jednoho z největších opravdových gangsterů druhé poloviny minulého století, který střídal jeden převlek za druhým. Nebýt stupňování svých cílů a prostředků uskutečnění, nemusel by režisér Richet konfrontovat jeho falešné ideály s realitou a nakonec k němu skrze jeho samého pojmout kritičtější pohled. Ze sympatické postavy, která lidem rozdává peníze za pomoc, se stává muž, který v odlehlé jeskyni vraždí člověka za to, že špiní jeho image. Těmito momenty se obrací úhel pohledu, a tak ani jeho neodvratná smrt není přijímána jako nějaké zlo, lítostivý akt. Obraz vzestupu a pádu milovaného gangstera je hotový. Se vší parádou a poctou, dalo by se říct.
V úvodním filmu byl velkou hereckou osobností po Casselově boku světoznámý Gérard Depardieu. V Epilogu tuto pozici zastává Mathieu Amalric, který pronikl do širšího povědomí teprve nedávno, a to v poslední bondovce Quantum of Solace. Všimnout si ho mohli pozorní i v dalších anglofonních filmech, ale až oponent agenta Jejího Veličenstva mu dal cejch zajímavosti. Nicméně i znalost pouze jedné jeho herecké kreace poslouží dost dobře na to, abychom byli přesvědčeni o Amalricových schopnostech. Ačkoliv se opět jedná o zločince, je mnohem jiný a vedle Cassela se drží na dobré úrovni.
Závěr
Sláva Richetovi za to, že napravuje v našich končinách reputaci francouzské kinematografie, která by se jinak bahnila v rozvleklých a nudných existenčních dramatech. Doslov Veřejného nepřítele má velký spád, zručnou režii i kameru a úsměv padoušského Vincenta Cassela, označení fungující moderní krimi-thriller proto sedne.
