Letní blockbuster, ve kterém se hodně mluví i hodně bojuje a ani jedno není na škodu. Matthew Vaughn natočil podívanou, která je pro fanoušky komiksových mutantů povinností a která je hodnotným představitelem letní filmové sezóny.
S mutanty se setkáváme v době, kdy se skrývají před zraky lidí a musí čelit otázce, jak se se svou odlišností vyrovnat. Amerika se ještě nepopasovala s černošským obyvatelstvem, takže mutanti si musí být vědomi své pozice. Vlády nemají tušení, že genetické mutace již řadu jedinců ovlivnily, a oni tak mají možnost naopak výrazně ovlivnit dějiny, které všichni moc dobře známe. Píše se rok 1962 a studená válka ještě nebyla blíž skutečnému jadernému holocaustu. V pozadí politických rozhodnutí se totiž pohybuje Sebastian Shaw, který vede Hellfire Club a postrkuje vývoj směrem, který by byl pro mutanty nejvýhodnější. Jejich existence pomalu vyplouvá napovrch s tím, jak se o Shawovy machinace zajímá americká tajná služba, která nakonec vyhledá pomoc Charlese Xavier a s jeho přispěním se snaží krizi zažehnat. I když se americký prezident Kennedy domluví s Chruščovem z Moskvy, neznamená to, že Shaw nezmění běh dějin a X-Meni zachrání situaci tak jako jindy. Charles se spřátelí s Erikem, který má nadání pro ovládání kovů, a z tohoto spojení by se mohla zrodit naděje pro záchranu světa.
Ve filmové sérii X-Men mě bude navždy mrzet, že se v ní vyskytují praskliny, kvůli kterým nebude vykazovat takovou soudržnost jako jiné legendární série typu Star Wars nebo Pán prstenů. Reflektuje prokletí komiksového původu, kde příchod nové sešitové série nebo odlišného autora zapříčiní tu větší, tu menší změnu diskursu, obměňuje se složení hlavního týmu profesora Xaviera nebo se rovnou ustavuje alternativní vesmír. Po několikaleté pauze se v sérii opět výrazněji angažuje Bryan Singer, matka a otec pojetí X-Menů ve filmu, tentokrát v roli producenta a spolutvůrce příběhu. Ten se pokouší navazovat na původní dva díly jakožto stroj času, a to dokazuje hned první scénou, která je doslovnou citací. Jenomže vytvářet soudržný celek bylo i v zájmu Posledního vzdoru, který velmi silně korespondoval s prvními dvěma, a na celou trilogii pak navazoval Wolverinův Origin. Jenomže oba si dovolili drobné spekulace čistě mimo hlavní zájem příběh, kvůli čemuž teď První třída vypadá jako hlupák. Na jednu stranu chce být součástí zbytku a nevydělovat se jako nějaký alternativní pohled, na druhou stranu mu časovými paradoxy lámou vaz ve chvilce fenomenálního závěru. Každopádně První třída situaci zachraňuje tím, že představuje návrat ke kvalitativnímu konceptu Singerových dítek a že Matthew Vaughn potvrzuje své nadání pro filmařinu.
Tenhle člověk má zlaté ruce, nápady a z britských ostrovů si přivezl baťoh dovedností, které plně využívá v každém svém dalším projektu. Zabodoval s Hvězdným prachem, komiksové fandy potěšil vloni s Kick-Assem. O dost víc bychom ho měli rádi, kdyby si před šesti lety nepostavil hlavu a rovnou natočil Poslední vzdor. První třída je totiž důkazem, že bychom se dočkali velkých věcí. Do projektu vnáší čerstvý pohled, který koresponduje s reáliemi Singerových X-Menů, koření to pouze zlehka retro stylem v rámci dobového zařazení, ale jinak zůstává moderní, nachází pro X-Meny vhodnou řeč, aby film mohl pronášet velká moudra i brát dech velkou akcí, aniž by se tyto části vzájemně třely a působily syndromy jak špatné akce/triků, tak prázdných blábolů. X-Men: První třída je totiž výrazně konverzační film, který zkoumá své postavy a umožňuje jim zabývat se tématy vlivu společnosti na jedince, privilegizace většiny, ocejchování celé skupiny podle jednoho činu a trestu za snahu postavit se svému údělu.
Je dobře, že dal konečně Wolverine X-Menům vale, protože tím dává prostor dvěma jedinečným mutantským veličinám. První třída ve svém zanoření do dávné minulosti šedesátých let obdivuhodně zrcadlí osud a budoucnost Charlese Xaviera a Erika Lehnscherra, a to tím, že nás seznamuje s kořeny jejich životanázoru a přístupu k společnosti. James McAvoy, který ztvárnil telepatii ovládajícího Xaviera, a Michael Fassbender, kterého obsadili do role ohýbače kovu Magneta, jsou si rovnocennými hereckými partnery a krystalizace jejich společného přátelství je radost sledovat, protože zahrnuje respekt i pnutí, jež mezi nimi vzniknou a navždy zůstanou. Oba herci polidšťují komiksové ikony, které by byly jen metaforou střetu úplného dobra a úplného zla. Oba čelí skutečným pochybnostem a oba mají zázemí v pochopitelné minulosti. Navzdory předpokladu Xaviera jako suchopárného profesora je v McAvoyově podání živoucí figurkou, která má blíž svým studentům, než univerzitním metuzalémům. Navíc má nejvypilovanější techniky balení dívek v baru.
Každopádně s přihlédnutím k tomu, jak málo času na seznámení jeden film Xavierovi a Lehnscherrovi dává, zvládají svůj vztah výtečně definovat, a tím vystavět pevný základ myšlenkám o lidství, vině či přijetí sebe sama jako výlučné a krásné bytosti. Tím poslední cílí na teenagerského diváka v publiku, který by měl sympatizovat především s úplně první generací X-Menů, kterou Xavier s Lehnscherrem seskupí. Podobný charakterizační postup jako u Magneta a profesora X tak aplikují u postav, které známe z jejich starší podoby. U nich příhodně nabízejí hlubší level jejich osobnosti, a tak jsou nositeli významných myšlenek právě Hank McCoy v podání Nicholase Houlta nebo Raven Darkholm zahraná Jennifer Lawrence. O něco méně místa, ale pořád dost, aby naplnily rámec funkční postavy, je věnováno zcela novým přírůstkům na straně dobra – Banshee, Havok a Darwin. Zlo si tentokrát muselo najít novou tvář, a tím se stal Hellfire Club a jeho vůdce Sebastian Shaw (zajímavý Kevin Bacon), který je prototypem člověka jdoucího dějinami a čerpající z každé doby to nejlepší pro svoji vlastní potřebu. Stává se z něj společný nepřítel, který spojí Erika a Charlese, ale taky jim umožní jít spolu s lidskými silami, aby zabránili jaderné katastrofě, která by Shawově nátuře vyhovovala nejlépe. Nemusí dávat svou ohromnou moc na odiv, jako to dělají jiní, jejichž exhibicionismus vede k myšlence na použití jaderné zbraně. Zatímco šašci by to neustáli, Shaw by z takového nápadu skákal radostí. Předání vůdčí role v mutantském odboji proti lidí je pak v závěru výrazně symbolické, neboť završuje dosavadní životní cíl Magneta a umožňuje hladký zrod Bratrstva, které o lidech nemá valné mínění, což události První třídy jen potvrzují.
Ještě si řekněme, že hudbu dělá Henry Jackman, který se dosud pořádně předvést nemohl, ale X-Meny zhudebňuje svědomitě, ačkoli pro ně nedokáže stvořit kardinální leitmotivy. Mrazení v zádech však zaručuje. Za kamerou stál John Mathieson, který potěší použitím výrazné hloubky ostrosti, s kterou si často v rámci kompozice pohrává, a X-Menům dopomohl k střízlivému vizuálu teplých barev jako hlavního hlediska jisté retrostylizace. Ta je výrazně rafinovaná, film neopájí diváka svou dobovostí, ale elegantně ji komponuje, aby se film odlišil a přesně zapadl do doby, kdy se fenomén X-Menů vůbec zrodil (první sešit vydali roku 1963, teď už víme proč). Takže i kostýmy, masky a triky jsou na vysoké úrovni. Přesto nejsou X-Men: První třída dokonalým filmem. Vyprávěcí strukturu zbytečně rozbíjí výrazné geografické cestování z místa na místo, na což neopomene upozornit titulek, dále přehnaná snaha nacpat celou Xavierovu a Magnetovu minulost do jednoho filmu, či opakování jistých témat v rámci x-menského univerza. Výrazně ale boduje tím, že nějaké myšlenky přináší, že postavy jsou plnokrevné a že vzbuzuje přiměřené emoce v příběhu s vývojem. Nevím, jestli by ale „Druhá třída“ byl nejlepší nápad.
Pohledem Kristýny Lexové: Občas je mi líto, že nejsem muž. Na nové X-Men jsem šla s velkým očekáváním i obavami – jsem věrný fanoušek, ale mdlý Poslední vzdor a nedotáhnutý X-Men Origins: Wolverine nenasytily moje receptory zvrhlého potěšení. Až doteď – X-Men: First Class není dokonalý film, má chybky, které mu ale s radostí odpustíte, protože to, co uvidíte na plátně, stojí za pokoukání – a je tu pro každého něco, ať už máte rádi pořádnou akci, konverzační scény nebo cynický humor. Oba ústřední hrdinové jsou rovnocennými spolu/protihráči a dostane se i na vedlejší postavy. To vše na dramatickém pozadí studené války. Jak jsem říkala, občas je mi líto, že nejsem muž. Protože od X-Men: First Class bych si ráda nechala utrhnout…koule.
