Kdyby vám někdo dokázal říct přesné datum vaší smrti, chtěli byste ho znát? Co byste pak dělali? Reagovali byste strachem? Smířením? Kdo volí možnost vzdoru a neochvějné naděje, vyhlédl si správný film.
Brad Bird je snílek, to je jasné, jinak by se nepustil do disneyovské adaptace jejich parkové atrakce, neboť nás již několik hollywoodských adaptací naučilo, jak to může dopadnout, když se hry mění ve filmy. Čestnou výjimkou jsou Piráti z Karibiku (2003), kteří také vplouvali na plátna kin s nehezkým renomé adaptace pouťové projížďky, nakonec z toho ale bylo vtipné a napínavé dobrodružství. Alespoň v první chvíli.
Snílkovství bylo v případě Země zítřka nezbytně nutné, protože snímek nese poselství o naději a nezdolnosti. Zároveň Bird ukázal svou prací v Pixaru (Úžasňákovi, Ratatouille), jaký je hračička, takže naplnit technooptimistické vize skutečným nadšením z vědeckého pokroku, nad kterým můžeme žasnout a jako malé děti rozevírat oči do nekonečné šíře díky nápadům, které ve fantazijním městě doslova poletují. Samo o sobě by ale harampádí vizuálních nápadů nestačilo, naštěstí už v akční Mission: Impossible (2011) Bird ukázal, že umí točit lehce a zábavně, a to se promítl i do tohoto projektu. Vyprávění stojí na starosvětském, ba možná retro příběhu z ranku rodinných filmů, jaké by člověk čekal spíše z produkce Stevena Spielberga. Nostalgie v tvůrcích se doslova projevuje v samotném úvodu, který nás vrací na světovou výstavu v padesátých letech.
Na filmu je z tvůrčího hlediska poctivé, že nejede zcela podle jízdního řádu dětských filmů, které se dnes šinou kupředu bez invence, a když je po chvíli akce čas na klid, dochází na patetické rodinné proklamace. Na podobné nezbytnosti dětské výchovy tu není místo, neboť se řeší větší otázky životanázoru a snaží se vyložit abstraktní myšlenkové rámce, které motivují „jakože“ záporáka a vládce Země zítřka i jeho protivníky. Bird je režijně rozpustilý od samého začátku. Sestřihává jakýsi proslov, snad určený divákovi, nebo někomu jinému, zastavuje čas a zase ho pouští, neváhá zapojit i sebeironické komentáře, vše v duchu boje skepse a pesimismu s nadějí a optimismem, který ve filmu zastávají George Clooney jako Frank Walker a Britt Robertson jako Cassey, dva tahouni příběhu. Škoda, že nelineární vyprávění pak opouští.
Bránit se temným myšlenkám, otevřít se lepším zítřkům
Země zítřka je nicméně prodchnuta úžasem, který se snaží předat divákovi. Odvážně řečeno je tak trochu dětským Interstellarem (snad i díky motivu opuštění troufalé dráhy vesmírného výzkumu, který chce Casey tak jako Cooper zvrátit). Je totiž oslavou nezlomnosti, víry v lepší svět. Ne takový, který nám spadne do klína, ale za který musíme bojovat a za který se budeme ochotni prát každý den a každou minutu. A pokud se necháme smést špatnými myšlenkami, jenom je tím posílíme, čímž se film dotýká i tématiky vlivu popkultury a médií na naše vnímání světa. Obraz světa totiž ovlivňuje naše uvažování, a to pak zase naše chování.
Země zítřka jako jednoduchý a dokonalý svět budoucnosti je totiž sám o sobě jenom falešný ideál a mýtus, což je poněkud paradoxní, ale přitom pozoruhodný zvrat, zvlášť když má film být tak trochu reklamou i na samotnou atrakci. Možná proto je spousta lidí z filmu rozčarováno, protože se valná část filmu neodehrává ve futuristických ulicích, kde je dovoleno létat s pomocí trysek a kde jsou cesty do vesmíru ekvivalentem jízdy autobusem. Zároveň je to dobře, protože se můžeme soustředit na postavy, které jsou podstatou dobrodružství.
Energická akce i nerozluštěné záhady
Nevyplývá z toho, že by Birdův film byl ochuzen o akční pasáže. Kdepak. Hned několik jich ve filmu figuruje, a pokud by vadilo, že nedosahují epické šíře, o to víc se mohou opřít o senzační bojovou choreografii a nějaké ty nápadité zbraně. Většinou se totiž bojuje s roboty, případně roboti s roboty, a vzhledem k jejich pokročilým animatronickým možnostem jsou zábavnými soupeři, kteří dovedou udělat každou podobnou chvíli bombastickou – často doslova kvůli jejich autodestrukčnímu režimu. Nikdy Bird nezapomíná na přehlednost i dynamičnost, které ještě umocňuje jako vždy nadupaný soundtrack od Michaela Giacchina, jenž vždy dovede vyloudit melodickou a přitom rozvernou melodii, s níž je každý závod proti času strhující záležitostí. Víme, co dokázal ve Speed Racerovi (2008) nebo Star Treku (2009, 2013). Země zítřka tak není jenom dynamická, je doslova aerodynamická.
Většina kritik Země zítřka se ale spokojí s tím, že jde o ekologickou agitku (kterou není) nebo že na scénáři pracoval Damon Lindelof, který všem zprznil jejich naděje vkládané do populárního seriálu Ztraceni (2004–2010) či Promethea (2012). Otázkou ale zůstává, jestli zkrátka jen nepíše s trochu jiným záměrem a nenechává si určovat cestu standardním diváckým očekáváním. Lindelofovy filmy nevysvětlují, a proč taky? Ani tady se nedozvíme, co je zač Země zítřka, v jaké to dimenzi, co všechno tam vytvořili nebo jak fungují tachyony. Pro příběh a jeho běh není důležité jak, ale proč, a to tady dává vzniknout škále okolností pro velké dobrodružství. Snímek usiluje o práci s abstraktními motivy, kterými nás emocionálně fackuje, přitom tajemství nechává tajemstvím, protože jeho záhadnost je na něm přece to nejúžasnější. Nechtějme znát odpovědi na vše, protože pak bychom se neměli kam posouvat.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Brad Bird, Scénář: Brad Bird, Damon Lindelof
Hrají: George Clooney, Hugh Laurie, Britt Robertson, Raffey Cassidy, Tim McGraw, Judy Greer, Kathryn Hahn, Keegan-Michael Key, Thomas Robinson
Žánr: sci-fi/dobrodružný/mysteriózní, Země původu: USA, Stopáž: 130 minut
Premiéra: 21. května 2015
Podobné články
Ratatouille
Mission: Impossible 4 – nesplnitelný úkol Brada Birda
Star Trek: Do temnoty - odvážný blockbuster na cestách médii
Úsvit planety opic – vzpoura zoo proti lidem, díl druhý
Úžasňákovi 2 – superhrdinové zbytečně bojují za svá práva
Star Trek: Do neznáma – vesmírní trosečníci
Můj kamarád drak – nečekaný zelený poklad
