„Kanadský Fincher“ jménem Denis Villeneuve poprvé v Hollywoodu a hnedle s hvězdnou hereckou sestavou.
Život na venkově v americké Pensylvánii není tak úplně sluníčkový. Člověk se o sebe musí umět postarat. A když to vezme příliš vážně, může mu taky snadno hrábnout.
Těžko ale hanět Kellera Dovera (Hugh Jackman) za to, že se mu situace vymyká z ruky. Když mu během příjemného odpoledne v Den díkůvzdání zmizí šestiletá dcera i s kamarádkou, Dover se tak zoufale snaží sehrát roli bezchybného otce ochranitele, že se nutně postupně dostává do čím dál strašidelnějšího křížku se zákonem.
Zákon ztělesňuje detektiv Loki (Jake Gyllenhaal). Od pohledu problémový, v jádru však pracovitý a odhodlaný čím dál zamotanější případ dotáhnout do konce. Přesvědčit o svém záměru Dovera i ostatní rodiče obou dívek je však stále náročnější. Zvlášť když přibývá podivných výpovědí a ještě podivnějších podezřelých, které nelze přímo obvinit.
Silní a narušení
Kroky a motivace dvou klíčových aktérů dramatu film vyloženě táhnou na svých bedrech. Ostatní charaktery, včetně prvotního zlosyna, dostávají ve srovnání s nimi na ploše dvou a půl hodin sotva čuchnout. Na jednu stranu je to škoda. Některá potenciálně ohromně tíživá dilemata, například co se rodičů druhé unesené dívky týče, tak zůstávají na pozadí.
Naopak je však možné říct, že přísné soustředění na dva silné hráče, dělá ze Zmizení koukatelnější, sevřené, nikoliv překombinované vyprávění. Naplno pak mohou vyniknout nejrůznější osobní emocionální kulminace, deprese a strachy.
Jackmanův Dover urazí takovou cestu napříč morálními standardy, že by mu mohly závidět leckteré postavy většiny dramatických seriálů. Jeho krůčky od starostlivosti k posedlosti a od taťkovské rozhodnosti k zcela nekompromisnímu jednání oproštěného od skrupulí jsou přitom celkem snadno uvěřitelné.
Detektiv Loki s tváří čím dál zajímavějšího Gyllenhaala naopak zůstává opěrným bodem příběhu. Od začátku je podivínský, po celou dobu se chová antihrdinsky, na své cestě ale neváhá. Jen občas něco pořádně rozmlátí, když mu dílo nejde od ruky.
Nebýt skvostného obsazení těchto hlavních rolí (ostatně pokud by Hugh Jackman na roli nekývnul, nejspíš by se vůbec netočilo), určitě by Zmizení minula i jinak zasloužená pozornost. A to by byla škoda.
Kanadské sebevědomí i tradice za kamerou
Hlavní devizou podívané totiž přes veškerou chválu není herecký koncert. Snímek se dostane za nehty především syrovostí, atmosférou a přesně dávkovaným postupným zadíráním při odhalování jednotlivých indicií.
Přes zmiňovanou stopáž tu není ani scéna navíc. Pátrání plyne pomalu, je stále tíživější, čas ubíhá a beznaděj se prohlubuje. Jaký by byl váš týden po zmizení vaší ratolesti? Jak byste se postavili k lidem, kteří to mají řešit za vás? Nechali byste se přemoci alkoholem, prášky na spaní, nebo by vás zcela pohltila posedlost zachránit situaci za každou cenu?
Prostor pro tyto otázky je při prožívání Zmizení velmi podstatný. A jejich neodbytnosti výrazně napomáhá skvělé tvůrčí i technické ošetření. Režisér Villeneuve je trojnásobným držitelem ceny za nejlepší režii v Kanadě. Větší popularitu mu přinesla nominace jeho Požárů (Incendies) na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Pokud se nadále nebude střežit velkých filmů, může se dočkat i zajímavějších vavřínů.
V případě hollywoodského debutu dostal velkou tvůrčí svobodu. Kdo jiný také začíná s násilným thrillerem o takto rozsáhlé stopáži? Villeneuve ale opět dokazuje, že umí ládovat do diváka úzkost i napětí a neváhá při tom nyní ani jako vypravěč. Tentokrát navíc spolupracoval se „Eastwoodovským“ střihačským tandemem Joel Cox – Gary Roach (Gran Torino, Výměna). Podařilo se jim málokdy viděné. Jednotlivé scény ani v náznaku neevokují epizodní či vycpávkový charakter.
Nejvyhrocenější pasáž v závěru diváka přinutí slušně opotit opěrky kinosedačky právě díky tomu, jak pečlivě k ní dění od samého začátku eskaluje. Režisérovi určitě napomohla zkušenost s vyhrocenými tématy, pečlivá příprava na natáčení mj. při tvorbě experimentálního snímku Enemy a také všechna velká jména v zádech.
Tím nejzajímavějším je vedle herců určitě Roger Deakins za kamerou. Oslněn právě filmem Požáry nabídl Villeneuvovi spolupráci a opět se postaral o skvělý obrazový zážitek. Bez exhibice a snahy oslnit, a přece se schopností posunout podívanou o něco dál.
Žánr, přesah, novodobá klasika?
Kde přišlo na cestě za jednoznačným filmem roku a geniálním thrillerem ke škobrtnutí? Zřejmě hned na počátku, tedy u scénáře. Nenechte se mýlit, Villeneuve si tuhle látku dobrovolně vybral pro její nezpochybnitelné kvality. Přesto ale některé momenty v příběhu do důsledku promyšlené příliš nedávají smysl, což ani tolik nevadí při sledování filmu, jako spíš v oné slastné fázi, kdy se vám viděné rozkládá v hlavě. Navzdory intenzitě napětí Zmizení z myslí až překvapivě rychle…vymizí.
Přímo během filmového zážitku pak ještě může zkušené rýpaly iritovat jistá předvídatelnost či nedovtipnost některých postav. V tomto ohledu ale neškodí přibrzdit. Vyčítejte totiž postavám na pokraji psychického či kariérního zhroucení, potácejícím se od jedné krizové situace k druhé, že si neuvědomí každé pojítko, které se nabízí.
Tenhle snímek sází spíše na dokonalou dramatickou souhru a gradaci než na geniální pointy či nečekané zvraty. Stejně tak se o něj na první pohled zřetelná eticko-náboženská tématika pouze zlehka otírá a napomáhá síle prožitků charakterů.
Kritici se tedy mohou přít, jestli Zmizení mělo a nezvládlo naplnit větší než jen obvyklé ambice žánrového filmu. Faktem nicméně zůstává, že podobně vysoustruženou filmařskou práci je vidět u thrillerů jen zřídka. Jestli tedy litujete, že vám skvosty jako Mlčení jehňátek či Sedm v přítmí kinosálů unikly (a unikají), vězte, že tahle dramatičtější alternativa jim kvalitativně dýchá na záda. Nestane se klasikou, ale bez potíží strčí do kapsy drtivou většinu letošní konkurence.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
