Podvratné hudební živly ze Švédska nabízejí filmový zážitek, kterému je radno věnovat čas, zvlášť jestli vás dnešní hudba neuspokojuje.
Kdy naposledy jste se zaposlouchali do ticha? Přijímání hudební produkce prošlo v posledním století tak bouřlivým vývojem, od chvíle, kdy lidé mohli hudbu slyšet, jenom když byla produkována živě na místě, až do dnešních dnů, kdy si hudbu nosíme v kapse a postupně z ní tvoříme obranný val mezi námi a okolním světem, kterým proplouváme s pomocí hudební kulisy. Vždyť se stačí podívat, kolik lidí se městem pohybuje s nasazenými sluchátky, jak snadno je dostupná hudba v digitální podobě, o supermarketech otravujících nás hudbou nemluvě. Režiséři Ola Simonsson a Johannes Stjärne Nilsson spolu se starými známými přicházejí s další sondou do hudebního světa. Vlastně se přitom dost opakují, ale kdo o nich nikdy neslyšel, musí být zákonitě překvapen.
Město, v němž je jako jeden z policejních vyšetřovatelů zaměstnán i Amadeus Warnebring (Bengt Nilsson), čeká nájezd hudebních teroristů. Aspoň tak se skupinka jeví nezasvěcencům, kteří nemají ponětí, jaký přínos hudbě šestice bubeníků znamená, jak oživují kulturu města a jakou přinášejí obyvatelům změnu. Mají v plánu čtyři koncerty, během nichž využijí nevšední hudební nástroje – první se nazývá Doctor, Doctor, Gimme Gas, druhý Money For You Honey, třetí Fuck the Music a poslední Electric Love. Policie je jim na stopě, aby zabránila vandalství, které svým vystupováním působí. Amadeův přístup k případu ale nabere značně osobní obrátky.
Žije-li divák z neustálého přísunu amerických a českých filmů, získá kulturní návyk vycházející z šablon a tradic, z nichž se tato díla čistě z hlediska mentality tvůrců nemohou osvobodit. Dát si jednou za čas nějakou jednohubku z odlišné části zeměkoule je nesmírně osvěžující, svůj podíl na tom v případě Zvuku hluku nese i poselství a netradiční obsah filmu, který se žánrově jako metronom pohybuje od koncertního záznamu k detektivce a občas udělá zastávku v komedii. Složky jsou vyváženy velmi dobře, a přestože se snímek pohybuje po triviální příběhové linii, v níž detektivní pátrání ztratí svůj účel a komedie ustoupí vážnosti, díky hudebním číslům si udržuje roztomile invenční charakter díla, které bylo vytvářeno s nápadem, láskou k hudbě i filmu. Na skandinávský film se totiž Zvuk hluku pohybuje s neobyčejnou lehkostí – spíš houslisty než basisty.
Základ tvoří hudební složka – přeměňuje Zvuk hluku v unikátní dílo a zesiluje jeho silné stránky tak, aby překryly nedostatky, které jsou ale v koncepci díla zanedbatelné. Během filmu se uskuteční hned několik ojedinělých hudebních čísel, které přiznávají múzické dovednosti i nástrojům, na které ve filharmonii nenarazíte, ať už je to lidské břicho nebo bagr. Všechny kousky jsou velmi zábavné, nepostrádají promyšlenost ani rytmus a s každým dalším krokem předvádějí omezenost, k níž jsme uvrtáni skrze ordinérní hudební produkci. Nicméně to, co předvádí není úplně nejnovější, protože oni sami s tímto konceptem pracují už od roku 2002, český divák si ovšem akorát tak vzpomene na STOMP, kteří hráli na popelnice a další haraburdí. Měřítko, které nastaví snímek v závěru, je nicméně ohromné.
Zatímco tato část operuje se snahou představit odlišný pohled na hudbu a její reprodukci, druhá část, která se točí kolem postavy Amadea, je zajímavá tím, že jako člověk s absolutním hudebním sluchem nedokáže muziku vystát, a to včetně jakýchkoli hlučnějších zvuků. Tato schopnost mu umožňuje zaslechnout to, co by ostatní přeslechli, ale ztrpčuje mu každodenní život, což je vzhledem k muzikálně založené rodině velký problém. Reprezentuje aspekt, který se z dnešní společnosti také vytrácí, a to hlavně s rozmáháním rozličné hudební produkce. Tím aspektem je ticho, které je těžko dosažitelné a v dnešní hektické době se už tuším našli chytří podnikatelé, kteří ticho začali prodávat jako výnosný obchodní artikl. Tímto bodem se vracím k úvodnímu odstavci, kde se mi potloukali lidé po ulicích každý s vlastní hudební kulisou. Nejenom že se nenaslouchá světu jaký je, ale ještě více ho zahlučňujeme sami od sebe. Amadeova touha po tichu je tak sympatickým voláním po svobodě bez hlukového znečištění (paralela ke světelnému znečištění). Paradoxně on dokáže stvořit nejpůsobivější kompozici všech dob, kdy nechá zpívat celé město bez jediného nástroje a zpěváka.
Film tím získal výtečnou pointu a závěr, ke kterému by se ústřední skupina šesti bubeníků nikdy nedopracovala. Na konceptu její tvorby bylo zarážející, že netvořili pro veřejnost, pro druhé, ba snad ani sami pro sebe, protože buď se koncerty odehrávají mimo uši ostatních, nebo oni sami si je kryjí klapkami. Jedinými posluchači jsou tím pádem diváci v kinech, ale to narušuje celistvost jejich filmového světa, protože nevědí, že my je posloucháme, a nevím, jestli je pro nás ta hudba vůbec určena, neboť si ji nejspíš nezasloužíme.
