Normálnost prochází tvrdou zkouškou a pokoušeni jsou samotní diváci, pro něž je film jen těžko stravitelnou záležitostí.
A to ze tří jednoduchých a očividných důvodů, které tvoří pilíře filmu Julia Ševčíka. Expresionistický tvar, dekadentní kulisy a myšlenka na úkor příběhu. Na základě skutečné události z přelomu dvacátých a třicátých let, kdy Německo obestíral stín kriminálního případu düsseldorfského zabijáka, je vystavěna filozofická disputace nad tématem nevinnosti, vlivu společnosti na jedince a zrůdnosti lidí.
Mladý právník Justus je přidělen na případ několikanásobného vraha Petra Kurtena, který byl po dvou letech nezastavitelného řádění dopaden. Na bledé tváři čerstvého absolventa práv jsou patrné přetrvávající známky víry v dobrotu lidské společnosti. Naproti němu sedí muž v těžkých okovech, jehož tvrdé rysy zvrásnělé tváře a klidná, rozvážná mluva nepodávají žádný důkaz o jakékoliv duševní chorobě, jež se má stát hlavním bodem jeho obhajoby. Pokud by dokázal uspět s důkazy o Kurtenově nesvéprávnosti, mohl by ho zachránit od jisté smrti. Na jeho činy totiž nepohlíží s hladovým výrazem vyděšeného obyvatelstva, ale s uvědomělým názorem na právo a tresty. Nicméně je jediným, kdo vynakládá snahu na vrahovu záchranu a podstupuje tak i řadu soukromých rozhovorů, ve kterých proniká do Kurtenova životního příběhu a osoby samotné. Je-li totiž Kurten normální, stejně jako jsme normální my, pak je lidstvo jako takové bez naděje.
V nejobecnější rovině se jedná o dekonstrukci osobnosti vraha, mezi jejíž dílčí části patří odhalování minulosti, motivací a snaha o pochopení smyslu jeho jednání. To, jaký vrah je, zobrazuje celá vize světa, který vůbec nepůsobí přívětivě, ale je pln explicitní nevábnosti. V jádru toho je pak jednak spor mezi nevinností a krutostí ztvárněné právníkem a vrahem. Jednak také hledání významu normálnosti v lidské psychice a její posouzení v rámci běžných společensko-právních norem. Jsou normy normální, když normální člověk spáchá se zcela zdravým rozumem brutální vraždy a krev a smrt je věcí, která ho vzrušuje? Když je normální, jako my jsme normální?
Vrah sám hned z počátku říká jednu zajímavou věc, že my nic nevíme o hrůze, a je to pravda, protože divák je situován do postavy naivního právníka a hledí skrze jeho pohled, který je shodný s pohled běžného člověka nezatíženého drsnými traumaty dětství nebo který si neprošel nějakými ošklivými zkušenostmi světa za nově natřenou fasádou (a pokud ano, tak to skrývá za svou pokryteckou maskou). Pro takového člověka bude film jako takový tím, co zachycuje a jak to zachycuje a že připouští prvky ospravedlnění vraha, absolutně nepřípustný a budou ho kategoricky odmítat jako nemorální, protože něco takové není v jejich utopistické vizi jednoduchého a černobílého světa možné. Odmítáme bídu, hnus a smrt, vytěsňujeme je na okraj našeho zájmu, protože není v souladu s představou normálního světa. Ale je to omyl, dotýkají se každého z nás, a pokud je nepřijmeme, bude náš podíl na vině o to horší.
Nejvíc mě překvapilo, když tvůrci otevřeně dali význam filmu do souvislosti s událostmi, které ve Výmarské republice následovaly v dalších letech, přičemž si snad v době vzniku ani nepomysleli, jaké asociace má film s dnešní dobou – finanční krize drtí svět jako ve třicátých letech a před nedávnem se konal sledovaný soudní proces s „rakouskou zrůdou“ Fritzlem. Myslím, že mu ale chyběl obhájce, který by podobně jako Justus nebo Capote v Chladnokrevně upozornil na podíl společnosti na zločincově jednání.
Ševčík si v rámci uťápnuté a tradičními koncepcemi svázané české kinematografie dovoluje experimentovat. Nejvýrazněji tak činí ve složce vizuální, která by mohla být při rychlém zhodnocení označena za přebíjející, tedy že film je uměním pro umění. Bylo by to nešťastné odmítnutí podobné situaci, kdy blondýnku automaticky považujete za hloupou, ačkoliv zrovna ta, s kterou mluvíte, je magisterkou filosofie. Divák se musí zamyslet, a to u většiny filmů, jestli jistý prvek, který tvůrce použil, je jen náhodnou kombinací jeho nálady a oblíbené barvy, nebo promyšlenějším tahem. Ševčík jde druhou cestou a plně využívá film jako audiovizuální prostředek, kterým lze něco sdělovat a kterým lze podtrhnout obsah. Řada českých tvůrců používá audiovizuální složku jako nutné zlo, jako prostě sdělovací prostředek, jelikož přesně to samé by sdělili i jinou uměleckou formou.
Režisér se rozhodl právě pro expresionistickou formu, která je zcela v souladu s obsahem. Protože sledujeme příběh postavou Justa, jeho měřítko vnímaní světa je tím hlavním, neboť i on je tím, kdo je jako prototyp naivního idealisty nucen zkoušet přehodnocovat své přesvědčení. Převracet své normy. Skrze expresionistické postupy dovoluje dravější vyznění Kurtenova charakteru, přestože Kňažko ani nehne brvou, jeho vnitřek je projektován do toho, jak my diváci a Justus vnímáme svět Normalu. Dekadentní obrysy tohoto světa působí hrůzostrašně, neskutečně odpudivě, a explicita vražd i slov je tak zcela adekvátní. Hra světel poblikávajících v každém záběru či zhasínajících v momentech Kurtenova největšího emocionálního rozrušení dodává mnoha scénám takřka hororový ráz.
Závěr
Silný zážitek z filmu, který se nebojí přemýšlet a spojovat obsah s formou, mě stále neopouští. Pokud nemáte touhu nořit se do hnilobných zákoutí vrahovy mysli a duše, jen těžko si film oblíbíte, zvlášť půjdete-li na něj kvůli efektně sestříhané upoutávce a příslibu žánrové jízdy. V jistém ohledu to thriller je, ale podstatné se skrývá v jiném tmavém koutku.
