Blade Runner 2049 – androidí odysea

7.10.2017 at 10:00 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Návrat do světa, který se stal základem futuristického looku nepočítaně sci-fi filmů, komiksů i videoher. Před tvůrci byla velká výzva.

Od propadáku ke kultovnímu dílu. Snad jen zhlédnutí dokumentárního filmu Nebezpečné dny: Jak se točil Blade Runner (2010) a přečtení knihy Future Noir: The Making of Blade Runner (1996) poskytne správně vyčerpávající pohled na to, jakými proměnami (ve střižně i pohledem diváctva) Blade Runner (1982) za uplynulé roky prošel. Z celého veletoče různých verzí dodnes vyčnívá jedna ústřední otázka – byl detektiv Rick Deckard (Harrison Ford) člověk, nebo robotický replikant?

Adaptace románu Philipa K. Dicka se dotkla filosofických rozprav o umělé inteligenci, svobodné vůli nebo práv člověka na tvorbu nové formy života. Zahloubaností se lišila od jisté „malé“ trilogie space oper, jež byly v této době nasazovány do amerických kinosálů a které se především soustředily na aktualizaci seriálových dobrodružství a bezprostřední rychlost. Blade Runner sice finančně propadl, ale dnes se ukazuje jako nesmírně vlivný film, a to z hlediska designu velkoměsta budoucnosti kombinujícího nejrůznější styly, vynalézavých vizuálních efektů a kamerových postupů, zejména ze strany práce se svícením. Pokračování zrealizované po 35 letech je pozoruhodné tím, jak zrcadlí předchůdcovo filosofické myšlení, stejně jako jeho obecně uznávané estetické kvality. Přejímá je, modifikuje a někdy odmítá.

Nový případ pro nového Blade Runnera

Přestože se původní Blade Runner myšlenkově rozbíhal hodně směry, jeho zápletka nebyla nikterak komplikovaná. V duchu detektivek drsné školy, případně filmu noir, dostal detektiv Deckard za úkol zlikvidovat čtveřici nebezpečných uprchlých replikantů. Deckard vyšetřoval, následoval vodítka a zkoumal důkazy, ale v tomto směru se nesetkal s mnoha překážkami.

Blade Runner 2049 je jiný, vydává se více cestou mysteriózního (sub)žánru s komplikovanější strukturou vyprávění. Setkáváme se s detektivem K (Ryan Gosling), který při jednom rutinním zásahu nalezne podivný utajený objekt. Jelikož tento objev ohrožuje samu podstatu vztahu mezi lidmi a replikanty (nové modely jsou nyní poslušné a kontrolované), dostane K za úkol najít všechny související stopy a navždy je pohřbít.

Pocit komplikovanější zápletky je zapříčiněn jejím rozsahem a omezenou komunikativností filmu. Vodítka k řešení případu se řetězí a je jich mnoho. Některá vedou do slepé uličky, jiná mají nepochybně nějaký význam, ale jeho podstata nám zůstává utajena. A přestože je průvodcem v ději téměř výhradně detektiv K, i jeho myšlenkové pochody jsou někdy účelově zastřeny. Spletité vyprávění za sebou zanechává některé nedomyšlenosti, které vyniknou při zpětné rekapitulaci. Nicméně pořád jde o ambiciózní dílo, které detektivní aspekty originálního filmu přijímá jako poznávací znak série a obohacuje je o prvky mysteriózního subžánru.

Hollywoodské vystřízlivění

Vyprávění v průběhu dospívá k mnohým závěrům, které lze vykládat různými způsoby. Kdo nerad interpretuje, dostane se do úzkých. Při luštění přitom film nevede úplně za ruku. Významové klíče se dají najít, s definitivním potvrzením jejich platnosti je to ale těžší. Začít se dá například u protagonistovy sebezničující cesty. Není zrovna překvapivé, že K projde při vyšetřování jistým hodnotovým prozřením a tomu přizpůsobí své cíle. Jedinec se tak obětuje pro vyšší dobro. Vzhledem k tomu, jak se Blade Runner 2049 vyjadřuje k vizím budoucnosti, z toho ale také možná dělá princip celé lidské zkušenosti ve futuristickém světě. Každý jsme jen nástroj, můžeme si ale zvolit stranu a potom se vytratit jako ony slzy v dešti.

Blade Runner 2049 z tohoto pohledu maluje dost depresivní obraz, který se zdá být v rozporu s individuálně určenými hrdiny amerických blockbusterů. Libovolný komiksový velkofilm ze současnosti představuje dobrý příklad. Hrdinové bojují za něco, čemu věří a zároveň zůstávají sami sebou, díky čemuž mohou fungovat v samostatných filmech i v týmových snímcích. Blade Runner 2049 naopak tvrdí, že jedinečnost je přelud. Možná jen díky tomu existují replikanti, tyčí se mohutné mrakodrapy a létá se do vesmíru. O tom, že je tato idea v opozici vůči jedinečným protagonistům filmového blockbusteru ještě svědčí jeden fakt – snímek se k tomu ani v závěru nestaví odmítavě, neidentifikuje to jako špatný příznak špatného světa, ale jako něco přirozeného, co lze s úsměvem přijmout. Blade Runner 2049 je teze, že i naše dnešní směřování k samourčenosti je jen zdánlivé a nutně vymizí.

Kdybychom chtěli vyzrazovat části děje, došli bychom ještě k dalším vrstvám tohoto výkladu a nejen k nim. Blade Runner 2049 je ideově nezvykle otevřený blockbuster, který nemá potřebu pravidelně ujišťovat o řádném směřování našich interpretací.

Uklizená utopie

Mezi dvěma díly mělo ve fikčním světě uplynout přes 30 let a v rukou režiséra Denise Villeneuvea (Příchozí /2016/) se Los Angeles skutečně změnilo. Původní Blade Runner byl mistrovský kus imaginace, který mísil robustní architekturu s elektronikou a neony, módu 40. let s punk-rockem a to všechno ve velmi zhuštěném prostoru. V roce 2049 už ale prvky prostředí nezápasí o naši pozornost, svět je daleko jasnější a čistější. Rozpory mezi oběma filmy jsou právě nejvíce patrné, když porovnáme přeplněnost obrazu rozličnými tvary z originálního díla s rovnými přímkami a zaoblenými povrchy pokračování. Je to obraz více uspořádané utopie, i ten je ale domnělý, protože jak ukáže cesta detektiva K, hrubé elementy byly ve skutečnosti jen odsunuty za vysoké zdi metropole. Přemístění se do prostředí obří skládky je pro protagonistu i nás jedno z prvních velkých prozření, že za viditelnou fasádou vězí mnoho skrytého.

Nezanedbatelným způsobem se na utváření významů a navození kýžených nálad podílí obrazová stylizace kameramana Rogera Deakinse. Ve spolupráci s dalšími složkami nachází úžasné způsoby, jak postihnout drobné okamžiky i dalekosáhlé myšlenky. Ačkoli je práce se světlem kameramana Jordana Cronenwetha na prvním dílu známá tím, jak význačná byla pro nespočet dalších snímků, Deakins z ní překvapivě moc nečerpá. Ke spatření není žádný rozprostírající se kouř, za nímž září rozličná světla, jež kontrastují s potemnělými tvářemi protagonistů. Deakins naopak upřednostňuje jasná nerozptýlená světla a zřetelné ostré záběry. To jde pochopitelně ruku v ruce se zmíněnou úspornější stylizací mizanscény.

Propojení s původním filmem je pro několik motivů klíčové, o čemž napovídá i návrat Harrisona Forda jako Deckarda. Představa sequelu parazitujícího na legendě je ale v tomto případě mylná. Komerční vyhlídky značky Blade Runner jsou nejasné i dnes a ekonomicky by takové parazitování vlastně nemělo smysl. Film místo toho zúročuje potenciál světa Ridleyho Scotta a zachází s ním tak, že dialektiku člověk-stroj obohacuje o nová témata. Dotyčný vesmír nám také dovoluje vidět z nových úhlů, nejen díky Deakinsově kameře, ale třeba i hudbě Hanse Zimmera a Benjamina Wallfische, která navazuje na doprovod Vangelise z roku 1982. Blade Runner 2049 je v neposlední řadě další úspěšný zářez pro Denise Villeneuvea, jehož největším nepřítelem je v současnosti příliš rychlý vzestup na hollywoodské výsluní. Tak ať není pád stejně strmý.

(8/10)

Foto: Bohemia MP

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.