Dobrá nálada přetéká rám obrazu, zatímco krátký snímek bezhlesně kombinuje hrané pasáže s dokreslenými.
Některé filmy existují jako bezpodmínečné pozvedávače emocí, které svým neskromným a mnohdy až kýčovitým optimismem utěšují, podávají argumenty o kráse lidství a odhalují hravou náturu svého tvůrce. Dílo Lila režíroval, animoval a napsal Carlos Lascano, který si už získal věhlas, jenž ho zavál až k práci pro společnosti Coca Cola nebo Amnesty International. Tento argentinský tvůrce ve své tvorbě obecně inklinuje k animaci jako prvořadé formě sdělení. Ostatně není divu, že když už vytvořil krátký hraný film, jeho ústřední postavou je umělkyně v procesu tvorby.
Dívka se jmenuje Lily, má diblíkovský úsměv, nepřítomný pohled a lišáckou radost při kreslení svých nápadů k vylepšení světa kolem sebe. Popravdě nezažívá žádný velký nebo pamětihodný příběh, nikoli, je pouze subjektem, který se vymyká koloritu, zatímco sama koloruje dobrovolně šedivé okolí, které se vzdalo vášně. Její prosté náčrtky místa nejenom doplňují, ale ve fantazii tvůrců ožívají a jako neurčitá esence pozměňují osudy lidí.
Přitom hned v prvním výtvarném projevu bychom mohli vytyčit kritiku vůči bezcílnému snílkovství, které sice dovede v tazích pastelek rozpučit květinu, ale nic nezmůže s tím, že její předobraz zvadle a ledabyle trčí z vázy. Kompletní rámec však vytváří metaforu optimismu, s jehož pomocí, už za jeho pouhé nehmatatelné přítomnosti, lze věci měnit k lepšímu. Květina tak znovu nabere život, stejně jako lidé kolem Lily možná pocítí nutkání odložit společenskou masku bez výrazu a žít.
