Život je pes a všechny ty růžové vize o hrdinství komiksových všeumětelů jsou hloupost. Takovým způsobem k tématu přistupuje Hancock. Alespoň se tak jeví na první pohled, ale ve skutečnosti skrývá mnohem víc.
Nový film Petera Berga nevznikl adaptováním žádného komiksu, ani remakem staršího originálu. Je to zcela nová látka, která je variací na omleté téma superhrdinů. A co začal Tony Stark v květnu v Iron Manovi, to se Hancock snaží dotáhnout silnějším úderem do konce. Je to hromada hadrů? Je to ožrala? Je to bezdomovec? Ne, je to Hancock. Člověk, který má nadlidské schopnosti – dokáže létat a má neuvěřitelnou sílu. Za těch několik málo let, co si pamatuje, čím dál víc upadá, když ho lidé v hořkosti jeho osamění nenávidí, ačkoliv likviduje zločince a zachraňuje životy. Skončil tedy s flaškou v ruce a ne zrovna vybranými způsoby při výkonu práce. Jednou se mu naskytne příležitost změnit svůj postoj, když zachrání jednoho nepříliš úspěšného PR agenta Raye Embreye. Aby lidem ukázal, že ho potřebují, nechá se na Rayovu radu dobrovolně zavřít do vězení. Když se mu tento úkol povede, čeká ho setkání s minulostí a rozloučení s údajnou jedinečností sebe sama.
Těšíte se na neobyčejného hrdinu, který se vysmívá všem komiksovým buznám v upnutých trenkách, dělá věci po svém a dělá je tak, že ho lidé spíš nenávidí, než milují. Těšíte se na hrdinu, který se chová tak, jak by se to nějakému superhrdinovi zákonitě stát muselo? Těšte se dál, jenom trochu uberte plyn. Tvrdý náraz do scénáristické zdi nářků bude milosrdnější. On totiž Hancock vůbec není špatný, ve svém charakteru je výjimečný a pro Willa Smithe konečně představuje rozporuplnější postavu, která dá víc zabrat, chce-li ji zprostředkovat autenticky a zajímavě. Ono pověstné ALE spočívá nejen v roztržité režii Petera Berga, ale hlavně scénáři pánů Vincenta Ngo (účast na dvou nejlepších dílech série Hire) a Vince Gilliana (několik dílů seriálu Akta X). Tihle dva měli úžasný nápad, jehož podstatu naplnili beze zbytku. Odpudivý muž s naraženou čapkou obdařený supermanskými schopnostmi s nádechem ožralého bezdomovce, který víc mluví sprostě než srozumitelně, se musí napravit a k tomu mu dopomáhá PR agent Ray. Hancock se s hrdinskými činy moc nepáře, většinou doplatí na smysly omámené alkoholem a ranní probuzení jsou jako skleněný střep zaražený hluboko do lebky. Tato část je vykreslena dobře, s pořádnou dávkou nekorektního humoru („neštvi mě, nebo tvoje hlava skončí v jeho prdeli“, „řekni ještě jednou, že jsem sráč“ a spousty variací), humoru stavícího na totální destrukci a trikových sekvencí operujících na hranici nadsázky a špatnosti, ale zbytečně se s tím spěchá.
Dokonce tak, že po tři čtvrtě hodině je šmytec a rozjíždí se druhá zápletka. Zatímco Tarantino musí filmy půlit, Hancock ve výsledku působí dojmem, že dva díly byly namačkány do jednoho filmu, a to pouhých 93 minut dlouhého. Hancock měl velký potenciál ve své neortodoxní postavě, kterou by dítě za svého Spider-Mana nikdy nevyměnilo, ale příběh ho příliš brzo přetváří v klasicky střiženého klaďase, který se musí vyrovnat se svou nově objevenou minulostí, novým protivníkem a hrozivou osmičkou, která podnikla „prison break.“ Můžeme jen hádat, zda-li je tato narážka neúmyslná, ale milovníci seriálu si ji užijí. Samotná náprava je ve struktuře příběhu nevyhnutelná, ba potřebná, jinak by se děj nevyvíjel a Hancock by si naběhl z jednoho konce propasti na druhou. Tato přeměna s sebou nese další dávku humoru stavící na jeho problémech s touto změnou. Oholit se sice nemusel, když pak ale kráčí zachránit situaci a lidé se mu odvděčí potleskem, má to ten správný pocit zadostiučinění. Hancock byl totiž vždycky klaďas, jen ztrpčený realitou světa, která je plná hloupých televizních moderátorek a finančních otázek. Problém však skutečně nastává, když se děj přelévá do druhé poloviny a „sourozenecké“ špičkování a pošťuchování, které nastává, přesouvá Hancocka do jiné váhové kategorii. Tato zápletka je dost směšná.
Ve filmografii Willa Smithe nenajdeme moc komplikovaných postav, většinou to jsou hláškaři, kteří musí svět zbavit šmejdu z vesmíru, popř. lidí a popř. v budoucnosti. Krom životopisného Aliho tak Smith překvapil v Štěstí na dosah, kde se proměnil v otce zmítaného dluhy, který se snaží postarat o svého syna, a Hancock skrývá ve svém nitru další zajímavý charakter, i když oscaroví laureáti by mě za podobná slova ukřižovali. Na povrchu působí jednoduše, až (s)prostě, ale stejně jako ve filmu Ray i diváci odhalují psychologické pozadí toho, proč se tak chová. Co se skrývá za útěkem k alkoholu, flegmatickému postoji ke světu. Jeho rozporuplnost Smith zachytil svým výrazem, chováním, ale v tomto ohledu mu pomáhá i režie Petera Berga, což pak ve vzájemné kombinaci zachraňuje alespoň finále, které jako jediné omlouvá absurdní zápletku druhé půlky a které je emocionálně tak nabité, že mu letos z produkce velkofilmů může jen těžko něco konkurovat. Ve druhé linii pak stojí krásná Charlize Theron, která vrhá hrozně významné pohledy, aby druhá zápletka osvětlila proč, a Jason Bateman, aby se měl Hancock kvůli komu měnit.
Hudebně se Hancock vcelku zdařil, protože byl svěřen do péče Johnu Powellovi, který slušivě ohudebnil X-Men: Poslední vzdor a vytvořil tak skvěle poslouchatelné a dobře zapamatovatelné motivy. Při vytváření Hancocka se v mnohých chvílích nechává inspirovat Supermanem, což k takovému parodickému pohledu na superhrdiny dobře padne, ale pohrává si i s vlastními, zajímavými motivy.
Závěr
Dobrá práce. A jestli se vám to nelíbí, tak si pište, že Hancock se postará, aby jste skončili na tom správném místě. Ano, vaše hlava…
