53. ZLÍN FILM FESTIVAL – nové vedení, staré problémy

9.6.2013 at 17:31  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by

53. ZLÍN FILM FESTIVAL vzbuzuje polemiky o tom, nakolik je jeho doprovodná sekce určená zájmům partnerů a sponzorů a jestli dramaturgie hledí víc na kvantitu než na kvalitu. Festivalové review je příspěvkem k těmto diskusím.

 

I mezinárodní filmový festival má své dny

  53. ročník Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež, který se letos uskutečnil ve Zlíně od 27. 5. do 1. 6., prodělal několik změn. Z těch pro veřejnost méně zjevných je to odchod Petra Kolihy, dosavadního uměleckého ředitele festivalu, a vznik nové pozice programové ředitelky, kterou se stala Markéta Pášmová, jež dříve zastávala funkci vedoucí programového oddělení. Naopak pravidelní návštěvníci z řad laické veřejnosti si mohli povšimnout rozšíření programových sekcí o tři stálice: mezinárodní soutěž studentských snímků, mimosoutěžní Tisíc a jedna noc zaměřující se v návaznosti na letošní Dny dánské kinematografie na adaptace Hanse Christiana Andersena a Young Stars představující začínající a nadějné herce. (Nejenom) odbornou veřejnost mohla zaujmout nová část doprovodného programu nazvaná Film Industry, v rámci které se například konala masterclass producenta Rocka Demerse a režiséra Vojtěcha Jasného, autorské čtení scenáristické prvotiny Jiřího Mádla a blok přednášek na téma marketingu.

 53_zlin_film_festival_2

   Navzdory změnám ovšem vše zůstalo při starém, přičemž se některé neduhy předchozích let ještě více zesílily. Výše zmíněné vystřídání lidí na předních místech s sebou nepřineslo promyšlenější dramaturgii, protože přidání jedné sekce, Tisíc a jedna noc, k ní nadřazené Dny dánské kinematografie a uvedeních pouhých pěti titulů v Young Stars poukázalo leda na bezkoncepčnost programu. Akce spojené s filmem zůstaly na úkor těch ostatních doprovodných v pozadí. Podstata problému nespočívá v potřebě bilancovat festival čísly (počtem odpromítaných snímků, přítomných hostů atd.), protože i přes důraz na kvantitu jsou k vidění a slyšení kvalitní díla a je možné navštívit obohacující diskusní panely či povídání lidí na slovo vzatých. Potíž nevězí ani v rozporu mezi prezentací navenek a fungováním uvnitř, jelikož navzdory výtkám vůči opomíjení cílové skupiny „děti a mládež“ je valná většina filmového i doprovodného programu určena právě jim. Hlavní nedostatek spočívá v podřízení všeho značkám firem, které si dělají neskrývanou propagaci, a tak by výstižnější pojmenování, než je Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, znělo Mezinárodní festival pro sponzory a partnery.

 53_zlin_film_festival_3

   Proč je každý den zasvěcen jiné značce, firmě či organizaci? Pondělí a úterý by se dalo ještě pochopit, protože „Den s Lesy ČR“ a „Den s NF Kapka naděje“ má přece jenom osvětovou a vzdělávací funkci. Proč ale „Den s MF Dnes“, krom toho, že jde o silného mediálního partnera, který stojí za Festivalovými listy často obsahujícími faktické chyby? Z jakého důvodu byl pátek určen prodejnám potravin ENAPO, krom toho, že několik hochů jezdilo na kolech a moderátor připisoval zásluhu za jejich výkon Chupa Chups? Zato nad středou, kdy návštěvník mohl strávit „Den s Českou televizí“, nevisí žádný otazník. Bývalý umělecký ředitel festivalu Petr Koliha je nynějším výkonným ředitelem nového dětského kanálu ČT:D, kterému byl věnován odborný seminář a dvaceti čtyř hodinová masáž. Vše dovršil na prvním veřejnoprávním kanálu odvysílaný zakončovací ceremoniál Tohle je přepadení!, na kterém sice došlo k předání cen, ale nikoliv z rukou poroty zdůvodňující své rozhodnutí, protože tohoto úkolu se zhostili především ti, kteří měli své Dny, a moderátor Jan Čenský byl „nahrazen“ dětmi prosazujícími si ČT:D. Název stanice, jež v zápisu ve zkrácené podobě evokuje emotikon smíchu, je ovšem to jediné, co na popsané hegemonii může být zábavné.

Dramaturgie rozmanitá, ale nevyhraněná

  Ačkoliv se na to může v takto nastaveném programu zapomínat, nejdůležitější je na filmových festivalech – překvapivě – filmový program a s tím související dramaturgie. Každým rokem se ZLÍN FILM FESTIVAL zaměří na jednu národní kinematografii, kterou chce představit v její rozmanitosti. Letos padla volba na Dánsko, které má velmi početnou produkci snímků pro nezletilé, za což vděčí jednak pokračující návaznosti na zlatou éru 70. let, jednak nastavení státní podpory kinematografie, z které je jedna čtvrtina peněz vyhrazena na počiny určené pro děti a dospívající. Stejně jako v předchozích letech s Itálií a Irskem, i letos byla dánská přehlídka velmi rozmanitá co do představených žánrových trendů, filmařských hnutí či ceněných děl (Dogma 95, Danish Cultural Canon), autorských osobností (Jannik Hastrup, Bille August, Soren Kragh-Jacobsen, Lars von Trier, Henrik Ruben Genz, Thomas Vinterberg, Susanne Bierová, Nicolas Winding Refn), typů produkce (animované, hrané) apod. Před každou projekcí z této sekce byl navíc uveden kraťas z dánské Animační dílny.

 53_zlin_film_festival_4

   „Rozmanitost“ je ovšem eufemistické pojmenování pro dramaturgickou neukotvenost, která byla omluvitelná v případě Irska, ale nikoliv u Itálie a letos Dánska; dvou zemí, u kterých lze najít historické předěly, na které se lze zaměřit a vybrat jednu oblast. Na místo volby od všeho trochu, což ve výsledku působí jako „co Dánský filmový institut dal“, bylo možné oslovit odrostlejší a cinefilštější publikum a zmapovat např. Dogma 95, či naopak představit náctiletým divákům teenagerovské filmy z v tomto ohledu velmi plodných 70. a 80. let včetně trilogie Nilse Malmrose (Lars Ole, 5.C, Kluci, Strom vědění).

     V katalogu stojí, že byla snaha uvést u nás nepromítané dánské počiny a starším a náročnějším návštěvníkům nabídnout podsekci Danish Choice, kam spadají oscaroví vítězové, Dogma 95 a žánrové tituly. Ovšem Vinterbergova Rodinná oslava a Hon jsou u nás známy, Trierovy Idioti, Prolomit vlny a Melancholia se do české distribuce dostaly, i když je na nich zajímavé sledovat, jak se dva přední představitelé ve svých pozdějších dílech navracejí k poetice Dogma 95. Zájemce o dánskou oscarovou dvojici měl vzhledem ke dnu a času uvedení co dělat, aby stíhal Pelle Dobyvatele i Babettinu hostinu.

  Nejasný je i důvod, proč se zařazení vůbec dočkaly pokračování, jmenovitě druhý díl Karla a Katrine a završení trilogie o Maxovi a jeho matce Max Trapný 3, když u obou sérií byly ostatní části opomenuty. A především, proč Anton a Můj nejlepší nepřítel (spolu s v menší míře Gumovým Tarzanem) měly dopolední projekční časy určené pro základní školy, když šlo o velmi těžké snímky o vyrovnání se se ztrátou otce, odlišnosti a šikaně, které i přes své dětské hrdiny byly určeny spíše odrostlejšímu divákovi?

   Další otázky vzbuzují „Pocty“. Je hezké, že se připomene osmdesátileté výročí dramaturgyně Marcely Pittermannové, která se orientovala na tvorbu pro děti a která je zároveň výraznou ženskou osobností v jinak převážně mužském průmyslu. Proč jsou ale z jejího početného portfolia uvedeny pouze dva normalizační snímky, Bota jménem Melichar a Poslední propadne peklu? Proč vůbec vytvářet samostatnou programovou sekci? O něco lépe dopadl Rock Demers, programový ředitel filmových přehlídek (na Mezinárodním filmovém festivalu v Montrealu měl na starost Týden československých filmů), distributor a producent (spolupracoval např. s Vojtěchem Jasným a Břetislavem Pojarem). Snad jenom škoda, že se mezi čtveřici „celovečeráků“ nedostala kultovní Arašídová pomazánka, která mohla nahradit Jasného nepodarek Velká země malých či přespříliš vzdělávací Vincent a já. Demers, který si v katalogu napsal vlastní profil, kladl důraz na národní hrdost a výměnu mezi dvěma národy. Totožné hodnoty měl připomenout blok Na společné cestě, kde nejspíš k 50. výročí Slovenského filmového ústavu bylo odpromítáno sedm slovenských filmů, v nichž hráli čeští herci a herečky. Napříč dekádami a s povšechnou koncepcí, dramaturgie nejspíš snese všechno a děti a mládež taky.

A co děti, mají se na co dívat?

  Přes všechnu kritiku ale ZLÍN FILM FESTIVALU nelze upřít, že ve svém názvu má slovo „FILM“ napsáno oprávněně verzálkami, protože během prodlouženého pracovního týdne bylo možné zhlédnout spoustu velmi dobrých až výborných snímků. Galavečer s udělováním cen opanoval britský debut Ole Parkera Teď a tady, který zvolila mládežnická porota, a Čestné pionýrské, kterému cenu udělila dětská porota. V obou případech jde ale zrovna o výjimky z pravidla. První jmenovaný je ukázkovým představitelem festivalového těšitele davů, který cokoliv těžkého (smrtelná nemoc) zpřístupňuje (tragická romance) všem a končí předstíráním hloubky (prožívání každé chvíle naplno). Dakota Fanningová v hlavní roli je ale tak výborná herečka, že citově nezmanipulovaný divák si přeje smrt její postavy jenom čtyřicet minut z celkových sta. Druhý jmenovaný zase představuje téměř smrtící zážitek pro publikum, když příběh o záchraně zvířete dětmi ozvláštňuje ostalgií za SSSR.

 53_zlin_film_festival_7

   Hlavní dětská cena udělovaná odbornou porotou pro hraný film ale zaslouženě putovala do rukou brazilského vyprávění o dospívání a dětské představivosti Můj sladký oranžovník, který v paměti zůstane spíše díky užití různých filtrů a nápaditým kamerovým kompozicím. Zvláštní uznání v podobě Ceny města Zlína bylo uděleno australské road-movie Satellite Boy, která je obsazením Davida Gulpilila přiznanou dětskou variaci Walkabout a vedle návratu k přírodě je oslavou mytického vyprávění předdigitálního věku. Z evropských debutů porotu zaujala prvotina Hüseyina Tabaka Tvoje krása nemá cenu… natolik, že mu přiřkla Zvláštní cenu poroty – imigrační drama o první lásce a kamarádství se úspěšně vyhýbá schematismu používáním prvků umělecké kinematografie, jako je nejednoznačnost či otevřený konec, čímž si mohlo získat uznání. Německé drama Vinni jsou vždy ti druzí, jež nezůstalo bez povšimnutí Ekumenické poroty, je ve své snaze zabývat se tématem viny a odpuštění až příliš vykonstruované, ale na to člověk rád zapomene díky uvěřitelným hereckým výkonům a typově přesně napsaným a odříkaným dialogům.

 53_zlin_film_festival_8

   Z nesoutěžních sekcí nabízelo opak eskapických podívaných Dánsko, které s třiceti sedmi tituly dominovalo programu. Vybočovaly akorát dvě žánrovky, lupičské Chyťte tu dívku s nápaditou přípravou nezákonného činu, ale s příliš uspěchaným a konvenčním závěrem, a Africké dobrodružství, které svou nadsázkou a spoléháním se na exotické lokace a atrakce nadprůměrně bavilo. Mezi nejčastější témata patřily ale domácí problematické vztahy a šikana ve škole. Skvěle zahraní dětští hrdinové Antona, Gumového Tarzana a Někdo jako Hodder unikali do svých fantazií, v nichž mohli vzlétnout letadlem za mrtvým otcem, mluvit s králem lidoopů či poslouchat rozkazy víly o záchraně světa. Na konci se problémy vyřešily, rodinné vztahy urovnaly a utvořily se nové kamarádské či romantické svazky. Dánské filmy s pubertálními protagonisty se na rozdíl od těch s dětskými oprošťovaly od jakékoliv iluzivnosti a prozkoumávaly třídní svár (Zappa) či vliv médií na násilné chování a přebírání rolí ze světa dospělých (Můj nejlepší nepřítel), přičemž stačily překvapovat tím, kam až si dovolí zajít.

 53_zlin_film_festival_9

   Minimálně pro „(neo)formalisty“ vrchol festivalu představovalo jiné drama o vystupňované šikaně, mexicko-francouzská koprodukce Lucía, a co pak. Režisér Michel Franco teprve ve svém druhém filmu zvolil dění zaznamenávající metodu záběru-sekvence a nepoužívání hudby, která by nebyla součástí fikčního světa, čímž dosáhl až hanekeovské distancovanosti a analytického vhledu do problematiky užití nových médií, vyrovnávání se se ztrátou, šikany a nekomunikace mezi generacemi.

Bilance 53. ročníku

  53. ročník Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež přišel s několika změnami, které se ale pozitivně projevily jen při závěrečném oficiálním bilancování, kdy se každým rokem uvádí počet uvedených snímků a dorazivších hostů. Jenže navýšení programových sekcí i akcí nevedlo ke zkvalitnění. Dramaturgie byla letos v podstatě nulová, přidání nových sekcí s výjimkou Young Stars vedlo k zbytečnému rozptýlení zájmu a doprovodné filmové akce ustoupily hegemonii sponzorů a partnerů, až celý podnik nabyl stejně obskurního rozměru, jaký na galavečeru představoval Daniel Hůlka zpívající na toaletě. Přes všechny neduhy, které spíš oproti předchozím letům ještě posílily, bylo na co chodit a o čem diskutovat.