Jen Bůh odpouští – pod krvavým měsícem Thajska

0
8.6.2013 at 11:32  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Zápas s neporazitelným soupeřem začíná. Ryan Gosling opět mlčí, ale tentokrát se nachází v opačné pozici než v Driveu. Slabost jeho charakteru je však silou pro film.

Před dvěma roky sklízel všeobecnou chválu se svým Drivem. Nicolas Winding Refn si získal konečně pozornost kritiků i filmových fanoušků, až se kde kdo divil, jak dílo dánského autora s lehkostí přehlédla americká akademie při výročních cenách Oscar. Refn se podle všeho rozhodl nabitou pozornost zužitkovat, pohrát si s očekáváním a odhalit, kolik procent diváků mu dokáže být věrných. Vzhledem k plošnému pobouření z novinky Jen Bůh odpouští, bude to málo, zato si svým soustředěným výkon získá i takové osoby, které Drive nestrhl přes míru solidního nadprůměru, jako jsem byl já.

 

Bohu se nepomstíš

Thajské uličky s boxerskými halami jako prodejnami drog a bordely, kde lze zajistit nezletilou dívku, se stávají dějištěm několikeré pomsty, která zde ční nad jakýmkoli civilizovaným zákonem. Trestem za smrt je smrt, trestem za pokus o smrt je také smrt. Vše začne tím, že Billie při své cestě za ďáblem zabije čtrnáctiletou prostitutku. K místu činu je přivolán i muž, říkejme mu Chang, který do místnosti, kde chladne tělo dívky i zabijácká vášeň vraha Billieho, přivede i otce dívky. Jednu mrtvolu doplňuje druhá, ale otec dívky sám z toho nevychází zadarmo, neboť nezabránil dceři ve výkonu hanebného povolání.

Zásadní je však smrt Billieho, která na Changa přivolá hněv jeho blízkých a nekonečný sled dalšího utrpení. Billieho bratr Julien totiž prchá před zločinem v Americe a při provozování boxerského ringu v Thajsku sám vzhlíží k zápasnické soše jako modle, aby dokázal být silný a ne jen šváb, který se nechá ponižovat matkou. Vykoná pomstu, nebo přijme trest?

jen_buh_odpousti_2

 

Dánský přístup v thajském prostředí

Jen Bůh odpouští není mainstreamovou záležitostí, mnohem spíš si vyhraňuje mantinely ringu, v němž se pokouší bojovat, v oblasti experimentu a umění, tedy takového, který laický divák ve zkratce ohodnotí jako dvouhodinové koukání do blba, a proto není radno na Refnovo boží odpouštění chodit bez varování, která by vás nasměrovalo do jiného kinosálu, třeba kde hrají hollywoodštěji střižený Star Trek: Do temnoty.

Refnův snímek s thajskými kořeny není o doslovnosti, což se v našich kulturních mainstreamových podmínkách nenosí a zaměňuje se s nudou a prázdnotou, aniž by se bral ohled na to, jak jsou prosté dlouhé záběry na tváře dramaticky zinscenovány, nasvíceny, natočeny a smrtelně vážně zahrány. Nepřechází hranu žánrové parodie, na to je příliš zahloubaný a cílevědomý, ale kdo si potřebuje ulevit, klidně se může zasmát pokaždé, kdy se postavy připomínající zhypnotizované ubožáky objeví na plátně.

jen_buh_odpousti_3

 

Taková hodně nenormální rodinka

Sytá a koncepční vizuální podoba je okatou devizou snímku, v němž Refn poschovával spoustu symbolů, které lze sémioticky vykládat různě, takže nabízí zábavu pro několikeré zhlédnutí. Operuje se s minimem dialogů, což si s Goslingem vyzkoušel už ve zmíněném Driveu. Paradoxně tato póza neslouží k dalšímu mlžení, ale poskytují nezbytné záchytné příběhové a vztahové body, obnažené na minimum, z nichž lze dál usuzovat o motivacích, jednání a významu jednotlivých postav.

Ty jsou zjednodušeny z hlediska příběhového zasazení, ale psychicky jsou hloubeny do nejzazšího koutu jejich mozku – řeč je o rodině bratrů Juliana a Billieho a matky Crystal zahrnující spoustu závislosti, jasného vymezení dominance a sexuální frustrace.

jen_buh_odpousti_4

 

Světlo proti rudé tmě

Maximálně se film odehrává v červeném šeru, barvě vášně i krve. Stopa tak vede k tomu, že jednání není vedeno logikou civilizovaných zákonů, ale pravidlem oko za oko, a kde se vše v podstatě topí v krvi, až samotná krev není vidět. A když už se opustí místa vystlaná červenými neony, zavládne přítmí noci, která v Thajsku podle všeho nezná konce. Světlo jako zdroj dobra je vytěsněno.

Julian se nechává spoutávat, aby unikl svému trestu doufaje ve vykoupení, vídá ruce ve tmě s ostřím, radši zatíná pěsti, přesto mu ruce omývá krev, a když už vystoupí z šera do světla, aby vykonal pomstu, není ji schopen, neboť světlo slunce, které bylo dřív bráno za Boha, nedovoluje vykonat nespravedlivý soud. Výklad je otevřený, a to je skvělé.

jen_buh_odpousti_5

 

Milovník karaoke a ostrých předmětů

Máme tu sbírku nejednoznačných postav, které zanechávají otisk hluboce přemýšlivých postav s jasnými zásadami a které vede ruka intuice, která jim v několika nepříběhových momentech odhaluje, co je čeká. Chladně přesný a nemilosrdný Chang v podání Vithaya Pansringarma (zahlédli jste ho v Pařbě v Bangkoku?), snad náčelník policie, nebo jen nejpovolanější osoba ze všech určená k výkonu spravedlnosti, zná své město a krom intuice disponuje i dlouhým ostřím, které v osudových chvílích vytahuje zpoza sebe jako nějaký nadpřirozený thajský strážce zákona, který jej má místo páteře. Chodí proto rovný jako pravítko, před nikým se nesklání, sošně se pne nad viníky i na pódiu baru, kde přichází s písničkou, která zazní po vykonání práva. Jednou ho ve skladbě filmu nahradí žena, ale je záhy přerušena, neboť trest ještě nenabyl úplné účinnosti.

Nezbytnou součástí je precizní kamera Larryho Smithe, které se osvědčil u Refnova Bronsona a nyní naplňuje rámec asijské krvavé poezie, a dále ambientní hudba Cliff Martinez, který tak dělá filmu podobnou službu jako u Solaris a Spring Breakers a umožňuje rezonanci hypnotického obrazu s dějem a emocemi.

Jen Bůh odpouští je zádumčivější a tajemnější než přímočarý Drive. Nedivím se, že v titulcích děkuje Gasparu Noéovi, na jehož Vejdi do prázdna ještě vzpomíná hodně milovníků svébytného umění i poživatelů halucinogenních prostředků.

jen_buh_odpousti_6

 

Jak to vidí Mary aneb Refn tentokrát ujel!

Goslingův zadumaný a mlčenlivý hrdina (už zase), který pronese pouhých 18 vět (slovy: osmnáct), je existenčně neukotvený (už zase). *Následují spoilery* Navíc trpí těžkým Oidipovým komplexem a na konci si sáhne mamince do lůna, aby to zhýčkaným divákům bylo zcela jasné. Do toho explicitní násilí (už zase) – u Refna už však zcela očekávané. Obzvlášť nechutná je scéna mučení – ušní bubínek vs. jehlice do vlasů.

Kameraman Eyes Wide Shut (1999) nabízí dlouhé statické záběry a vizuální hrátky se světly, v nichž dominují červené a žluté stíny spolu s lampiony temného Bangkoku. To je však v kombinaci s vyprázdněnou narací těžkou diváckou výzvou a člověk má chuť nemožné, nekomunikativní, ba paralyzované postavy proplesknout. Jedinou “normální” postavou je matka v podání velmi charismatické Kristin S. Thomasové, kterou však jako kdyby Refn chtěl za její živost potrestat smrtí, což ostatně udělá, zatímco desperáta nechává žít… Nemám nic proti debutantům nebo neokoukaným tvářím, ale absolutně neznámý thajský herec Pansringarm v hlavní roli coby mačetový policista s poněkud nekonvenčním stylem výkonu povolání, neutáhne ani 90minutový film. Od Refna snad nikdo nečekal nenáročnou konverzačku, ale z Jen Bůh odpouští je až příliš cítit snaha o manýru za každou cenu. A skladatel Cliff Martinez vykrádá sám sebe. 50 %.

(8.5/10)

Přečteno: 1697x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Star Trek: Do temnoty – odvážný blockbuster na cestách médii

 James T. Kirk, Spock a další populární postavy Star Treku vyrážejí na novou pouť mezihvězdnou i mezimediální, aby se porvali...

Zavřít