Angela Schanelec na LFŠ: Mám ráda Čechova i Toy Story

0
5.8.2017 at 10:00  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

Je považována za jednu ze zakladatelek Berlínské školy, ona sama však podobné škatulky neuznává. Angela Schanelec promluvila v Lekci filmu na Letní filmové škole.

 

   Jméno této německé režisérky se stalo známým na mnoha světových festivalech, z českých kin ji však divák dosud nezná. Letos byla Angele Schanelec na 43. Letní filmové škole věnována vlastní sekce složená z jejích čtyř celovečerních filmů. Režisérka si vzala název Lekce filmu k srdci a vyhrazenou hodinu přijala jako možnost pokorně se podělit o svých zkušenostech při práci na rozmanitých projektech – od krátkých snímků z počátku 90. let až po loňský film Cesta snů, jenž byl uveden v soutěži na filmovém festivalu v Locarnu.

 

Tuhé sousto kinematografie

   Na úvod debaty byly její filmy označeny za díla se složitou strukturou, o nichž se mluví nelehce. K dalším charakteristikám by se dala přidat snaha o realismus, blízkost postavám, které jsou přitom nekomunikativní a tají své pocity, a inklinace k modernistickým rysům, kterými autorka upozorňuje na vlastnosti filmového média, jež při vyprávění svých osobitých příběhů zúročuje.

   Škatulkování, obzvlášť na základě jakýchsi obecných charakteristik napříč jejími díly, se však Schanelec nezamlouvá. „Jak divák obrazy poskládá dohromady, je na něm. Divák je aktivní,“ prohlásila režisérka, čímž vkládá důvěru v to, že si publikum vytváří v hlavě osobní umělecké dílo. Vzhledem k neprostupnosti jistých jejích děl však překvapila režisérčina slova, že by na druhou stranu neměl divák při sledování její tvorby vyvinout žádné úsilí a postačí mu vnímat. Fragmenty z různých míst a dob, výstavu obrazů, jak Schanelec označuje zmíněnou Cestu snů, by měly být vstřebány bez námahy. Reakce však mnohdy naopak hovoří o rozčarování ze zvláštního snímku.

Cesta snů (2016)

   Jako osobnosti s největším vlivem na její tvorbu zmínila režisérka Antona Pavloviče Čechova a Williama Shakespeara. „Byli pro mě velmi důležití“, řekla. S jejich dílem se setkala, když se před svou filmovou kariérou živila jako herečka v divadle. Čechovovy hry měly přímý vliv na struktury snímků jako Odpoledne (2007) a Orly (2010).

 

Přátelský Bohumil Hrabal

   Českou stopu lze v jejím díle najít na samém počátku. Při svých filmových studiích natáčela část svého krátkého filmu i v Praze, kam se vydala hledat Bohumila Hrabala, aby vystupoval v jedné scéně. Dodnes se jedná o její jediný dokumentární projekt a soudě dle jejích slov o jediné dílo, jehož natáčení bylo poměrně nahodilé. Se spisovatelem se setkala v jeho oblíbené hospodě a působil na ni velmi přátelsky. Scénu se podařilo natočit a vznikl snímek Prag, März 1992 natočený na 16mm film.

   Na otázku, zda by chtěla při natáčení takto využít ještě nějakého literárního autora, zaznělo od Schanelec jméno maďarského tvůrce Imreho Kertésze. Adaptace jeho novely Člověk bez osudu (2005), jeden ze dvou filmových projektů podle jeho předlohy, jí ale připadala slabá a mainstreamová. Ona sama se ale komerčnímu proudu kinematografie nevyhýbá. Se svými dětmi vždy sledovala mnoho mainstreamu a v debatě se překvapivě svěřila, že je jejím oblíbeným například snímek Toy Story (1995).

Angela Schanelec na Lekci filmu

Angela Schanelec na Lekci filmu

 

Meziprostor ve městech

   Několik snímků filmařky spojuje herce s nějakým blíže určeným místem. Atmosféra města se odráží v postavách a naopak. Všeříkající jsou názvy filmů Místa ve městech (1998), Marseille (2004) nebo Orly. Prostředí v Cestě snů zase částečně založila na autobiografickém vztahu k Řecku a Velké Británii. Režisérka ráda natáčí přímo v reáliích, přičemž lokace vybírá standardním způsobem. Už se jí ovšem stalo, že vysněné místo se jí pro danou scénu nepodařilo najít.

   Režisérka detailně popsala práci ve vztahu k mizanscéně a hercům na filmu Orly, který se odehrává na stejnojmenném pařížském letišti. Zaujala ji „obrovská, krásná a jednoduchá hala“. Napadlo ji filmově zachytit myšlenky lidí, kteří jí procházejí.

   Po roce příprav se tvůrcům podařilo získat povolení k natáčení, přesto se však Schanelec setkala s nepochopením, že chce natáčet za plného provozu. Dávat pokyny stovkám komparzistů si však režisérka neuměla představit, nehledě na omezený rozpočet. Při natáčení užívala dlouhoohniskové kamery, kterými se mohla přiblížit k postavám i z velké vzdálenosti. Projekt však postihl problém, jejž si režisérka dává za vinu. Přílišné soustředění na herce způsobilo, že kvůli detailům v pozadí bylo mnoho záběrů k nepoužití a musely se vyřadit. Snímek i tak vznikl bez potřeby dotáček a premiéru měl na festivalu Berlinale.

 

Herecké vedení

   „Je pro mě velmi podstatná práce s herci“, prohlásila Schanelec. Letmý pohled na její tvorbu jí dává za pravdu. Pečlivě připravuje casting a často mísí profesionální herce s komiky nebo zpěváky. Každá role podle ní přináší specifický úkol – ten nemusí být pro zkušeného herce vůbec vhodný. Pod režisérčiným vedením se musí přesně odříkávat napsané dialogy, improvizace se při natáčení objevuje jen mizivě. „Každé slovo má váhu a herec to těžko vylepší. Ne každý je schopen takové jednoduchosti.“ Na každé čárce ve scénáři údajně pracuje dlouho a také ho pravidelně testuje.

Orly (2010)

   Na otázku k autobiografickým prvkům v jejím díle odpovídá režisérka rozhodně. „Nelze napsat postavu, kterou nemohu sama prožívat,“ řekla. „V každé postavě musím mít bod zájmu, něco krásného,“ dodala. Vysvětluje si tak i fakt, že žádná figura v jejich filmech nepůsobí přímo záporně. Herec musí cítit, jak má dialogy své postavy použít v kontextu celého díla.

   Z její strany je důležité, aby nežádala po hercích zbytečné věci. Pokud věta protagonisty pouze předává informace publiku a nejde figuře do úst, musí se raději zamlčet. Je pro ni „důležité vybrat si ty správné lidi“  a s každým dalším projektem v režisérce sílí opatrnost při obsazování herců.

 

Vždy připravena

   Tento obezřetný a pragmatický přístup je v mnoha ohledech nutný, protože režisérčiny filmy bývají levné a je potřeba nepřesáhnout počet natáčecích dnů. Předem musí být promyšlený každý pohyb kamery. Jistou formu pevné kontroly praktikuje i při stříhání svých snímků. Své první tři celovečerní filmy stříhala sama analogově. S příchodem softwaru na střih však nedokázala držet krok a na dalších dílech pracovala s profesionálním střihačem. V Cestě snů je však montáž už zase plně v jejích rukou. Hodilo se to, neboť jejími slovy je střih v tomto filmu „dost extrémní“.

   Schanelec zároveň vyučuje na filmové škole v Hamburku. Psala i povídky, jako herečka ale vždy měla k filmu blíže a tíhla k němu. O svých dílech hovoří velmi svědomitě a přitom s pokorou. Je to možná i tím, že v průběhu Lekce filmu nepadlo slovo o škatulce Berlínské školy a v centru zájmu se nacházely její osobní zkušenosti, o nichž dokáže referovat lépe a s větší chutí než o zpochybnitelném směru německé kinematografie.

 

Foto: Marek Koutesh, LFŠ

Přečteno: 196x

Marek Koutesh

Cynický cinefil snažící se neustále rozšiřovat své obzory. Milovník zejména klasického a Nového Hollywoodu. Mezi jeho nejoblíbenější tvůrce patří Alfred Hitchock, Martin Scorsese, Steven Spielberg, Andrej Tarkovskij a Jacques Tati. Čtenář, posluchač hudby i počítačový hráč. Momentálně frekventant filmových studií na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Napsat komentář

Starší příspěvky:
Točím o historii i housence. Přitahuje mě příroda, řekl Troell na LFŠ

Filmy švédského režiséra Jana Troella mají na kontě řadu oscarových nominací. Filmaře letos představila Letní filmová škola.   Troell se...

Zavřít