Filmy švédského režiséra Jana Troella mají na kontě řadu oscarových nominací. Filmaře letos představila Letní filmová škola.
Troell se narodil ve švédském Malmö na počátku třicátých let minulého století. Filmařina jako by se pro něj stala osudovou od samého počátku. Poprvé totiž viděl otce, když měl před obličejem kameru. „Vyrůstal jsem s domácími filmy, když jsme měli oslavy, vytáhli jsme projektor a dívali jsme se na nějaké záběry,“ přiblížil Troell na setkání s diváky na LFŠ 2017. Je rád, že snímky z dětství má, doplnil.
Jan Troell představil na Lekci filmu archivní domácí filmy, na kterých byl v dětství zachycen; foto: Adam Fiala
Kamera se pro něj stala přirozenou součástí, a tak se podobného dětství dočkala i jeho dcera Yohanna, která se nakonec stala i herečkou a objevila se v posledních Troellových filmech. „Také jsem viděla poprvé svého otce s kamerou. Byli nerozluční. Měl ji při večeřích nebo když jsem si hrála s panenkami, takže si myslím, že jsem nejvíc zdokumentované dítě ve Švédsku, mám svého osobního paparazziho, i když je to papa-razzi,“ podotkla Troellová.
Svoje první celovečerní filmy uvedl Troell v polovině šedesátých let. Šlo o snímky Takový je můj život (1966) a Ten musí jít z kola ven (1968). Zásadní se ale stala adaptace Vystěhovalců (1971), která byl nejprve nominována na Oscara mezi cizojazyčnými snímky, ale následně se dostala i do hlavního boje a získala jak nominaci za Nejlepší film, tak pro režiséra, scenáristu a herečku Liv Ullmannovou (jediná ze dvou nominací, kterých dosáhla). Vyprávěl v něm příběh několika lidí, kteří se rozhodli na sklonku devatenáctého století odejít ze Švédska a hledat štěstí v Americe. O rok později přišlo pokračování Vystěhovalců pod názvem Nová země (1973). I ta si vysloužila nominaci na Nejlepší cizojazyčný film.
Cit pro přírodu a detail
Historické materiály provázejí švédského tvůrce do současnosti. Důležitým prvkem pro jeho tvorbu je příroda. „Vždycky jsem měl pocit, že mě příroda k sobě táhne a vždycky jsem chtěl dělat filmy, které by byly spojené s přírodou,“ uvedl Troell. Měl prý štěstí, že v dětství měli zahradu a že v létě jezdívali na venkov. „Jedním z prvních filmových idolů mezi režiséry, který mě ovlivnil, byl Arne Sucksdorff, který se věnoval přírodě a jeho filmy se mi moc líbily,“ prohlásil.
Podle slov filmařovy dcery je v tvorbě jejího otce klíčové, že se vždycky zaměřuje na detaily. „Například při večeři točil detailní záběry rukou lidí, způsob, jakým lidé jedí. Stejně se chová i při natáčení filmu. Dívá se na lidi trochu jinak,“ uvedla. Při natáčení jednoho dokumentu se jí zeptali, jaké to je mít tak sebestředného otce. „Říkala jsem, že to není pravda, že je sebestředný. Zkrátka žije ve svém vlastním světě. Může to být někdy frustrující, když se s ním snažíte o něčem mluvit. Třeba je situace, kdy se všichni baví o slonovi, ale on by si všímal mouchy v rohu. Všimne si detailů, to je jeho vidění, jeho úhel pohledu. Pro nás je to zajímavé, protože nás na tyto detaily upozorní. Proto je tak vynikající filmař,“ míní.
Vystěhovalci
Je tak pro něj důležitá i lokace, které si jde dopředu prohlédnout. Pro příklad Troell uvedl situaci, když pracovali na filmu Takový je můj život. „Točili jsme v cihlárně a já si všiml, že na okenním parapetu leží mrtvý motýl, a řekl jsem si, že to je přesně ono, protože také ten hrdina musí z místa rychle zmizet, jinak ho potká podobný osud jako toho motýla, takže jsem toho hned využil,“ vyprávěl.
Na překážku není ani jeho barvoslepost. „Barvoslepost je špatně chápána,“ podotkl režisér. „Vidím všechny barvy, můj typ poruchy je nejčastější a týká se rudé a zelené, ale neznamená to, že vždycky nevím, jaká to je. Vidím i různé odstíny. Ale pokud je to jenom malý barevný bod a není příliš sytý, mohu se splést,“ vysvětlil. „Barvy, které snímám kamerou, vidíte na plátně. Každý je vidí trochu jinak, ale to nevadí,“ řekl. Chtěl by nejradši založit hnutí, aby se barvosleposti říkalo alternativní vnímání barev. „Má to mnoho zvířat podobně, takže si nepřipadám sám,“ dodal. „Slyšel jsem, že jsou filmové školy, které by barvoslepého studenta nepřijaly. To je něco, jako byste dyslektikovi chtěli zabránit, aby napsal knihu,“ upozornil.
V Americe neprorazil, ale potkal svou manželku
Troell má za sebou i kratší kariéru v zámoří. V roce 1974 šla do kin Nevěsta pro Zandyho, kterou natočil s Genem Hackmanem a ve které se opět objevila i Liv Ullmannová. V roce 1979 pak natočil v americké produkci Hurikán. „Vycházel z knižní předlohy, ale byl to remake filmu, který vznikl ve třicátých letech a který jsem v dětství dokonce viděl. Bylo to v době, kdy jsem sháněl peníze na film, který jsem toužil natočit, a to byl Let orla. Říkal jsem si, že tuhle nabídku přijmout nechci,“ popsal. Nakonec do toho ale šel. „Mělo to v sobě i prvek dobrodružství pustit se do takového natáčení,“ dodal.
Yohanna Troellová a Jan Troell na LFŠ; foto: Adam Fiala
Film sice velký úspěch neznamenal, ale potkal tehdy svou budoucí manželku, která byla novinářkou. „Matka si přišla pro rozhovor s mým otcem, ale na ten nedošlo,“ podotkla dcera Yohanna. „Když odcházela, řekl jsem jí, že budu stříhat v Londýně. Řekli jsme si, že se tam můžeme potkat, a ona dodala, že když tam nebudu, tak mě zabije,“ vzpomínal Troell.
Jeho dalším projektem se pak skutečně stal Let orla (1982), který zpracovával snahu švédského polárníka S. A. Andréeho v boji o dobytí severního pólu, do kterého se pustil v řiditelném balónu, ale ztroskotal na ledové pláni.
Je Švédsko zemí snů?
Avšak Troell netočil jenom hrané filmy, na kontě má i řadu dokumentů, z nichž nejvýraznější je Pohádková země (1988), tříhodinový opus promítaný na LFŠ. Snímek nahlíží na Švédsko a jeho obyvatele a je stejně tak zajímavou sondou mezi obyčejnými lidmi, jako oduševnělou filosofickou debatou, která se nebojí ostře tepat společenské problémy a ve výsledku dokonce inspirovat. Troellova filmová esej je živoucím a hypnotickým projektem, který navíc úročí režisérovu schopnost vidět detaily a kouzlit s kamerou.
Je také ukázkou Troellovy práce s hudbou. „Možná vůbec nejlepší okamžik při natáčení jakéhokoliv filmu je pro mě ta chvíle, kdy poprvé propojuji hudbu s nějakými scénami a něco se začíná rodit, vidíte nové věci,“ řekl tvůrce. Někdy se podle něj může stát, že se v konečné verzi hudba, se kterou začínal, nepoužije, ale je dobré zkoušet. Ví, že dřív nebo později se správná hudba najde. Rád se obrací ke klasice, ale je otevřený i originálním skladbám.
Pohádková země (1988)
„V Pohádkové zemi jsem chtěl použít dětskou říkanku Třpyť se, třpyť se hvězdičko. Existují mozartovské variace, které mě zaujaly, a chtěl jsem je použít, ale potom v průběhu stříhání mi někdo poslal nahrávku a tam byla nedávno složená hudba a vznikla pro nějakou výstavu v Paříži. Zjistil jsem, že se to skvěle hodí, pozval jsem autora, aby se se mnou na film podíval, a navrhl jsem podobu, která byla v konečné verzi filmu. Seznámil jsem ho s tématy filmu a on k tomu něco připravil,“ přiblížil Troell tehdejší proces.
Od devadesátých let pak Troell opět točil téměř výhradně ve Švédsku a jeho filmy se dál úzkostlivě vážou k historii, respektive výrazným osobnostem tamní společnosti. Ještě to neplatí pro první film z devadesátých let – Il Capitano (1991), který sleduje cestu dvou vrahů, ale další snímek Hamsun (1996) už pojednával o norském nositeli Nobelovy ceny za literaturu Knutovi Hamsunovi, Jako bílá sníh (2001) vyprávěl o první švédské pilotce Else Anderssonové, Věčné okamžiky (2008) zachycují fotografku Marii Larssonovou a v Poslední větě (2012) se věnoval novináři Torgnymu Segerstedovi.
Ať si herci improvizují
Zaměření na výrazné historické osobnosti s sebou nezbytně nese potřebu silného hereckého výkonu. „Dost jsem se ostýchal pracovat s herci, neměl jsem hereckou zkušenost,“ přiznal Troell. Jednou se zeptal Maxe von Sydowa, který byl od jeho prvních krátkometrážních filmů po nejvýznamnější celovečerní díla stálým hereckým kolegou. Chtěl vědět, jak k němu přistupovali jiní. On zmínil metodu, kdy dostali scénář, měli se nad ním zamyslet a potom ukázat před kamerou, co umí. „Myslím, že to je dobrá rada pro každého režiséra. Mně to velice vyhovovalo, takže jsem postupoval podobně,“ podotkl Troell.
„Chtěl jsem po lidech, aby improvizovali, to je i případ filmu Il Capitano. Je to zvlášť těžké i vzhledem k tomu, že byl film ve finštině, které vůbec nerozumím. Dal jsem jim scénář, který byl ve švédštině, posadil jsme je se skriptkou, která mluvila oběma jazyky, a řekl jsem jim, aby si upravili řeč tak, aby to sedělo na jejich generaci. Potom mi to předvedli. Nerozuměl jsem ani slovo, ale cítíte, jestli je to pravdivé,“ řekl Troell.
Věčné okamžiky
Na herce ale dopadají i Troellovi režijní postupy. „Liv Ullmannová říkala, že jí velice vyhovovala ta práce, kdy nevěděla, jestli je kamera zaměřena na ni nebo na nějaký obskurní detail, a z toho důvodu musela být neustále opravdová, nemohla ani na chvíli polevit,“ přiblížila Yohanna Troellová. Na druhou stranu jsou podle ní herci jako Jesper Christensen, se kterým Troell opakovaně pracoval v poslední době a které to podle Yohanny Troellové frustruje, protože mají pocit, že se scéna opravdu podařila a že ze sebe vydali to nejlepší, ale nakonec zjistili, že to kamera vůbec nezachytila.
Jaké jsou Troellovi poslední filmy?
Christensen je přitom ozdobou Věčných okamžiků, kde ještě ztvárnil vedlejší, ale neopomenutelnou roli majitele fotografického studia, který pomáhá Marii Larssonové, aby ve své tvorbě pokračovala. V Poslední větě pak získal hlavní roli a díky svému charismatu se stává přesvědčivým protihitlerovským bojovníkem v prostředí Švédska, které se snažilo udržet si od války odstup jako neutrální stát.
V obou filmech se Troell jako režisér drží zkrátka a vypráví převážně klasická životopisná dramata. Tvůrčí rozhodnutí je ale na mnoha místech cítit. Silnou zbraní je barevný výraz snímků. Zatímco Věčné okamžiky natočené na 16mm kameru mají podobně zjemnělou patinu jako dobové fotografie Marie Larssonové, v Poslední větě se zase promítá novinařina, jež je tištěná černě na bílém – černobílý je tak i film. Ve svém jádru je ale barvitější. Osobnost Segersteda jako morální kapacity je totiž nahlodávána jistou osobní nemorálností, když se jako ženatý zaplétá s cizí manželkou, který je navíc židovka, což vyvolává nařčení, že své protinacistické výboje ohrožující stát vede jenom z osobních důvodů.
Poslední věta
V obou filmech je pak přítomen zájem o detail, který se váže k profesím sledovaných osob. Věcné okamžiky se tak soustředí na fotografický aparát a proces vyvolávání, přičemž Troell se snaží navodit historickou epochu i skrze mnoho všednodenních drobností. Poslední věta se pak opájí záběry na tiskařské litery.
Přestože se Troellovi už nedaří natočit přelomová díla, která by svébytným viděním měnila svět, stále jsou důstojným výplodem zkušeného tvůrce. Na setkání s diváky na LFŠ předvedl i některé své krátké filmy. Snímek By My Measures (2010) považuje za své nejlepší dílo, protože splňuje Aristotelovo pravidlo trojí jednoty – místa, času a akce. Filmeček, kterému přezdívá také „únik ze scénáře“, přitom jenom sleduje jednu malou housenku. Zkrátka režisér se smyslem pro detail.
Foto: Adam Fiala, LFŠ
