Berlinale 2018: Zlatý medvěd Dafoe a kontroverzní film o Breivikově masakru

23.2.2018 at 07:00  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by

 O kom se v Berlíně mluví a kdo byl oceněn? Další várka postřehů z festivalu.

 

 

   Do soutěže o nejlepší film 68. ročníku mezinárodního filmového festivalu Berlinale pořadatelé vybrali snímky na motivy skutečných událostí, zpívané historické drama z Filipín, animovaný film nebo western. Diváci mají tradičně na výběr ze širokého spektra rozmanitých přístupů k filmu. O Zlatého medvěda soutěží snímky, které svým žánrem a zpracováním osloví široké publikum, ale i intelektuální díla pro náročné diváky. Velký rozruch vyvolalo uvedení filmu Utøya 22. července režiséra Erika Poppeho. Snímek vypráví o masakru v Norsku, za kterým stál A. B. Breivik, jenž zastřelil desítky mladých lidí na ostrově Utøya.

   V Berlíně osobně uvedla řada hvězd světového formátu soutěžní filmy – Mia Wasikovska a Robert Pattinson u snímek Damsel, režisér Gus Van Sant  a herci Joaquin Phoenix a Udo Kier v případě Don’t Worry, He Won’t Get Far on Foot, režisér Benoit Jacquot a herečka Isabelle Huppert s filmem Eva nebo režisér Wes Anderson a Psí ostrov.

   Zlatého medvěda za celoživotní přínos světové kinematografii převzal v centrálním kinosále Berlinale Palast americký herec Willem Dafoe, který je aktuálně nominován na Oscara za vedlejší roli ve snímku The Florida Project. „Starý se necítím, ale 40 let u filmu, to už je důvod bilancovat,“ řekl se soškou v ruce Dafoe. Součástí festivalu bylo i promítání kolekce filmů, v nichž si charismatický herec zahrál.

 

Utøya 22. července – etické hranice zobrazování zla

   Letos 22. července uplyne sedm let od série teroristických útoků, které v Oslu a na ostrově Utøya spáchal pravicový extremista Breivik. Exploze v Oslu zabila 8 lidí, střelba na ostrově 69 členů sociálnědemokratického tábora pro mládež. Je to dostatečně dlouhá doba na to, aby byl uveden film rekonstruující právě tento strašný čin? Má vůbec takový film jít do kin? O tom se v těchto dnech v Berlíně vedou diskuse.

   Tvůrci film na Berlinale dovezli jen několik dní po jeho dokončení. O to víc se o něm ale před festivalem mluvilo. Po novinářské projekci v kinosále zaznělo bučení. „Neofašismus roste den ode dne. Je důležité ukázat, kam až může vést pravicový extremismus. Tohle je nenávist v nejčistší formě a my se proti tomu jako společnost musíme umět postavit,“ řekl po premiéře filmu režisér Erik Poppe. „Ve filmu jsem chtěl zdůraznit element času. Všichni víme, že ztvárnit plynutí času ve filmu je náročné, chtěl jsem upozornit na to, že ty děti byly na ostrově 72 minut bez jakékoli pomoci,“ dodal Poppe.

   Celý příběh filmu prožíváme skrze pohled osmnáctileté dívky. Ocitá se na dětském táboře, kam přicházejí SMS zprávy i telefonáty o útoku v Oslu. Když se po 12 minutách začne z druhého konce ostrova ozývat střelba, dívka a její kamarádi pak za zvuku dunění prchají před neznámými útočníky, aniž by tušili, co se vlastně na ostrově děje. Při prvním zvuku výstřelů sebou diváci v křeslech škubli; režisérovi se podařilo vyvolat strach a nepříjemný pocit. Vždyť vrah zabíjel děti. Jeho jméno ani tvář se ve filmu neobjeví – jenže všichni tuší, že někde tam je smrtelné nebezpečí, jehož podobu neznáme.  Technicky jde o dobře zvládnutou práci – působivá roztřesená kamera, dobré herecké výkony teenagerů, napětí a překvapení – je ale otázka, do jaké míry se režisérovi podařilo ve filmu předat něco hlubšího než jen rekonstrukci obrovské tragédie, která se zapsala do dějin Norska, potažmo celého světa. 75 %.

 

Don’t Worry, He Won’t Get Far On Foot – vtipem proti démonu alkoholu

  Jde o životopisné drama o americkém kreslíři Johnu Callahanovi, kterého ve filmu Guse Van Santa ztvárnil herec Joaquin Phoenix. Snímek se inspiruje knižním příběhem, který napsal sám Callahan coby vyléčený alkoholik, kterého závislost vláčela životem, až se po autonehodě zranil tak vážně, že byl odkázán na invalidní vozík. Nemohl chodit, citlivost mu zůstala jen v částech dlaní. To vše v 70. letech, kdy (ani americké) město nebylo zdaleka tak bezbariérové jako dnes a asistenční a sociální služby byly na jiné úrovni. 

   John se i na vozíku oddává své jediné vášni: lahvi vína nebo vodky, myslí jen na alkohol a bezcílně přežívá. V jeho životě se ale objeví lidé, kteří mu otevřou oči. Jednoho dne zjistí, že dokáže kreslit, když přidržuje levou ruku svou pravačku. Začne kreslit příběhy, které sám prožil a glosuje je vtipnými hláškami, které jsou ale pro část prudérní americké společnosti nepřijatelné. Americký Charlie Hebdo nenudí za pomocí dobové výpravy, kamery a geniálního hereckého výkonu Phoenixe ani na minutu a tragikomický příběh zůstává stále lidským, na poměry Berlinale minimálně politickým filmem. 80 %.

Foto: Richard Hübner/Berlinale