Akta Pentagon: Skrytá válka – za svobodu tisku bez okolků

0
22.2.2018 at 14:52  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Tom Hanks a Meryl Streepová zjišťují, jak ztěžka se v USA tiskne pravda.

 

   Pozastavme se nejprve nad nevalným českým distribučním titulem. Ponechme stranou překlad „Pentagon Papers“, utajovaných dokumentů o válce ve Vietnamu, jako prvoplánově úderné „Akta Pentagon“. Větší bolehlav způsobuje druhá část názvu: Skrytá válka. Má snad naznačovat, že válka ve Vietnamu byla skrytá? Samotný snímek ukazuje, že některé důsledky kampaně byly utajené, ale skutečnost že válka pokračuje, byla všem známá a nijak nezastřená. Po seznámení se s fakty titul Akta Pentagon: Skrytá válka člověka obzvlášť zabolí. Palec dolů.

 

Pero opět mocnější než meč

   V roce 1971 se redakci deníku The Washington Post podařilo ukořistit vládní dokumenty, jež poukazovaly na bezradnost dlouhotrvající války a odhalily hrubé manipulování s veřejností. Rozhodnutí zda informace sdílet a v důsledku se dostat do soudního sporu s americkou vládou, bylo dílem šéfredaktora Bena Bradleeho (Tom Hanks) a majitelky deníku Kate Grahamové (Meryl Streepová). Zpravovat o pravdě i pod vnějšími tlaky a hrozbou zániku je ústředním motivem snímku Stevena Spielberga a stojí i v čele jeho oscarové kampaně.

   Námět se jeví plodně i ve vztahu k častému nálepkování médií „falešnými zprávami“ tak častému u amerického prezidenta Donalda Trumpa. Na tuto paralelu ale Spielberg ve vyprávění nijak netlačí. Akta Pentagon nejsou vyfantazírovaným zúčtováním Hollywoodu s nadutou hlavou Spojených států. Zaujímají širší hledisko a ukazují, jak se americká veřejnost odvracela nejen od nedotknutelného prezidentského úřadu, ale také od navyklého výkladu zahraniční politiky USA jako neomylné a vždy připravené zakročit. Vše pohledem prvních kacířů, kteří na hranicích zapálili ohně.

   Spielberg ale přeci jen nabízí zjednodušený výklad. Dopouští se toho, když spolu se scenáristy Liz Hannahovou a Joshem Singerem (držitel Oscara za Spotlight /2015/) vtlačují dějiny do filmového vyprávění. V historii nachází své hrdiny, vzestupy i pády a bouřlivé vyvrcholení, přičemž mnohá nehodící se fakta odsunují do pozadí. Publikováním Pentagonských listů Spielberg dopřává redakci The Washington Post podobně diskutabilní zadostiučinění jako slavnému továrníkovi na konci Schindlerova seznamu (1993). Emocionální závěr prezentuje uveřejnění dokumentů jako obrat ve společenském mínění, rok na to byl ovšem Nixon zvolen znovu a to dokonce PO vypuknutí skandálu Watergate.

   Dalším kritickým bodem této interpretace je upozadění podílu deníku The New York Times, který dokumenty otiskl jako první. Právě jeho vedení se jako první ocitlo pod výhružkami vlády a The Washington Post štafetu jen převzal.

   Problematické je rovněž opětovné vylíčení vietnamského konfliktu standardně americko-centrickým pohledem jako války proti neviditelnému nepříteli. Akta Pentagon ukazují USA jako jedinou trpící stranu a opomíjí několikanásobně vyšší počet obětí na straně východoasijských civilistů. Spielberg má ale zkrátka v oblibě boj s čirým zlem, které buď zosobňuje v démonické postavě, nebo jej nechává v anonymitě. Je to pohádkář a velmi klasicistní vypravěč, kterému Vietkong ve stínech postačuje. Akta Pentagon tak představují režisérovu obratnost i občasnou dýchavičnost při nakládání s akademickým tématem.

 

Co dělá novinařinu?

   Pozornost, jakou narace věnuje pohybu Pentagonských listů v prostoru a čase, alespoň částečně ospravedlňuje český distribuční název. Přes 4 000 stran textu je pro postavy takovou zátěží, že i v jejich rukou dokumenty zůstávají po celou dobu mystickým objektem, před érou digitalizace skutečně jedinečným a bez možnosti sdílet.

   Středobodem vyprávění je redakce The Washington Post a nepřátelská strana, tedy administrativa prezidenta Richarda Nixona, je k zaslechnutí jen v telefonech. Taktika je to stejná jako ve snímku Všichni prezidentovi muži (1976), k jehož odkazu se kvůli jeho místu v dějinách americké kinematografie a zejména tématu plynule navazujícímu na události v Aktech Pentagon Spielberg přirozeně hlásí.

   Jestli se tvůrčí tým ukazuje v některém bodu pozorný, je to při postižení ekonomického rozměru žurnalistiky – jinými slovy, noviny nevznikají jen z myšlenek, ale také udržovaných tiskáren, kanceláří a akcií… O vážných krocích se vždy vyjednává. Prostřednictvím Grahamové je tematizováno i tříštění ustrnulých struktur novinářského byznysu a managementu.

   Grahamová byla jako dědička impéria postavena do nezáviděníhodné pozice a její neoblomnost je záminkou k poněkud triviální, ale rozhodně účinné výpovědi o sexismu na pracovišti. Obsazení společensky angažované Streepové byl zajisté uvážený krok. Její Grahamová je ale především citlivá a zranitelná figura, která není nadána nepodmíněnou odvahou. Pokud se proto někdo rozhovoří o tom, že jsou Akta Pentagon hereččiným vyrovnáním účtů s nepříliš dobře maskovaným sexistou Trumpem, s kterým od jeho usazení do prezidentského křesla zápolí, sluší se připomenout, jak odlišné je vyobrazení Grahamové od image Streepové.

 

Slovy klasika

   Akta Pentagon jsou zpočátku náchylná k poněkud legrační symbolice, jež například v rozhodující chvíli umístí do šéfredaktorových rukou modrý, Zemi připomínající míč. Zaujetí nepatrně defenzivní a nedůvěřivé pozice je v takový okamžik asi přirozenou reakcí. Pokud ji v průběhu stopáže nevědomky opustíte, vězte, že je to ryzí účinností Spielbergova vypravěčského umu.

   Režisér ve vysoce vševidoucí a komunikativní naraci mobilizuje nejklasičtější techniky modu hollywoodského vyprávění – paralelní montáž (akce se odehrávají ve stejnou dobu), křížový střih (logicky propojené akce se sbíhají), významotvorné kompozice předznamenávající činy postav a tak dále. V této brilantní hře má každý stylistický prvek funkci v celku, třebaže se některé volby jeví těžkopádněji než v Spielbergově tři roky starém Mostu špionů (například obrácení se k rodině v době krize vyznívá poněkud mechanicky).

   Režisérův dlouholetý kameraman Janusz Kaminsky odmítá snímat dialogově zatížené scény stylem „mluvících hlav“. Při životě je udržuje dlouhými jízdami a švenky těkajícími mezi postavami. Nejúrodnější půdou pro všechny zmíněné techniky je dramatická závěrečná půlhodina.

   Samotné finále v podobě historického cliffhangeru stvrzuje dluh Všem prezidentovým mužům. Akta Pentagon tak umožňují a přímo vybízejí ke srovnání toho, jak odlišně se obě díla vztahují k americké politické turbulenci první poloviny 70. let. Odstup jen několik let a idealistická služba demokracii režiséra Alana J. Pakuly stvořila velmi seriózní portrét žurnalistických praktik The Washington Post. Ben Bradlee v utlumeném podání Jasona Robartse není buřič, jak je vylíčen v Aktech Pentagon, ale přísná autoritativní figura. Spielberga s odstupem 45 let spíše zajímají hrdinské činy a výhra značí ostrý dějinný zlom. Jeden z nejlepších hollywoodských vypravěčů by se historikem mohl stát jen ztěžka.

(8/10)  

 

Foto: Vertical Ent.

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: The Post

Režie: Steven Spielberg; Scénář: Josh Singer, Liz Hannah

Hrají: Meryl Streep, Tom Hanks, Bob Odenkirk, Alison Brie, Carrie Coon, Sarah Paulson, Jesse Plemons, Bruce Greenwood, Bradley Whitford, Matthew Rhys, Michael Stuhlbarg

Žánr: drama/životopisný; Země původu: USA; Stopáž: 116 minut

Premiéra: 22. února 2018

Přečteno: 120x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Berlinale 2018 – Debata o #MeToo nebo nový film Wese Andersona

V Berlíně začal 68. ročník mezinárodního filmového festivalu Berlinale. Přinášíme postřehy přímo z místa dění.    O Zlatého medvěda se...

Zavřít