Ivan Passer zažívá letos velkou pozornost s restaurovanou verzí filmu Intimní osvětlení. Na Letní filmové škole se rozpovídal o své kariéře.
Ivan Passer neměl jednoduchý start ve své filmařské kariéře. Velkou roli v něm ale sehrálo štěstí. I když ho z FAMU vyhodili, od filmu ho to neodradilo. „Objevil jsem tam, co chci dělat v životě, a to je film. Když mě vyhodili, už bylo pozdě, už se mi film líbil,“ uvedl.
Na Barrandově ho pak poslali k Ladislavu Helgemu do Mikulova, kde točil film Velká samota (1959). „Helge už vyhodil dva asistenty. Nikdo tam nechtěl, tak tam poslali mě, který věděl starou belu,“ přiblížil. Třetí den věděl, že ho vyhazov také nemine, protože ve škole jim nikdo neřekl, co má druhý asistent dělat při natáčení.
Helge si navíc poručil, že chce do záběru slepice. „Všichni se rozeběhli k vesnici nějaké sehnat, a to včetně osvětlovačů, herců. Zůstal tam jenom Ladislav Helge, kameraman Ferdinand Pečenka, Miroslav Ondříček, který švenkoval, a já, který se na všechno díval. Přes rameno na mě koukli a mě to bylo trochu blbý, tak jsem pomalinku odešel do lesíku, který byl na druhé straně než vesnice,“ vyprávěl Passer. Když tam přišel, ke svému štěstí našel hejno slepic. Vzteklý pes vyběhl z domku a štěkal a slepice se rozeběhly. Jedna z nich Passera uhodila do prsou a on ji chytil. Se slepicí se tak vrátil jako vůbec první. S dalšími slepicemi se vrátili i jiní, jenomže když je dali před kameru, stejně se všechny rozutekly a točilo se bez nich.
Intimní osvětlení / Zdroj: LFŠ
Pro Passera se tím ale mnohé změnilo. „To mě Helge poprvé zaznamenal,“ podotknul. Bydleli v Mikulově na zámku a večer, když seděl sám u stolu, k němu přišel kameraman Pečenka, sednul si a řekl mu, aby koupil lahev bílého vína. „To jsem velice rád udělal. Začal mě každý den učit, co má druhý asistent dělat,“ dodal Passer.
Tři týdny nato pomocný režisér usnul ve vinném sklípku, nepřišel ráno do práce, a tak ho Helge okamžitě vyhodil. Z Passera pak udělal pomocného režiséra. „Jak už jsem obhlížel pár týdnů, co pomocný režisér má dělat, tak jsem to zhruba věděl. Asi tři nebo čtyři týdny poté soudruzi z Prahy zavolali Helgeho na koberec, protože se jim nelíbil jeho předchozí film Škola otců. Helge se na mě otočil a řekl, že tady tři dny nebude a že točit mám já,“ vyprávěl Passer dál.
Passer přiznal, že se divil. Helge se ho ale zeptal, jestli tedy chodil na FAMU, nebo ne. Passer mu odvětil, že chodil, ale vyhodili ho. Nemohli si však dovolit netočit, a tak vyhozenec z FAMU dva měsíce nato natáčel s velkým štábem, který čítal 120 lidí. „Třásla se mi kolena, říkal jsem si, že to bude pěkný skandál, až se Helge vrátí. Ten mě určitě zabije na místě,“ vzpomínal Passer. Za tři dny se vrátil, podíval se na denní práce. „Když bylo po všem, otočil se na mě a dostal jsem velkou pochvalu. Helge totiž řekl: Mohlo to být lepší.“
Spojenectví s Formanem
„Film se točil rok a já se od Helgeho naučil hodně. Ostatní režiséři na Barrandově si navíc říkali, že v tom klukovi něco musí být, když ho Helge nevyhodil,“ doplnil. Dostal se tak do pozice, kdy si mohl vybrat režiséry, s kterými pracovat. Byli to dva filmy s Vojtěchem Jasným, další s Jiřím Krejčíkem, Martinem Fričem, Zbyňkem Brynychem a nakonec také s Milošem Formanem. Tato spolupráce byla pro Passera důležitá. Vzniklo totiž pouto, které pak přetrvalo i v emigraci.
Ivan Passer na Lekci filmu / Foto: Adam Fiala
„S Milošem jsme si řekli, že uděláme nějaký malý film,“ přiblížil Passer. Vytvořili několik bodů, kterých se při práci držet. Měli dělat komedii, protože cenzoři byli podle Passera vůči ní tolerantnější. Měli natáčet s neherci, protože „herci jsou zkorumpovaní a nebudou nás poslouchat“. Také chtěli používat přirozené světlo a točit na ulici a v bytech spíš než na Barrandově, aby na ně nebylo vidět. Během společné práce zjistili, že je zdravé, když scénář píše více lidí. Vytváří se tím určitý filtr.
Byl z toho nejprve Konkurs (1963), pak Lásky jedné plavovlásky (1965) a nakonec i Hoří, má panenko (1967). U všech figuroval Passer jako scenárista. K režii celovečerního filmu se v Československu dostal jenom jednou, a to u Intimního osvětlení (1965). Pokud jde celkově o silnou sestavu šedesátých let, podle Passera šlo o souhru okolností. „Věřím, že když se udělá dobrý film, hodně věcí spolu musí harmonovat.“
Na cestě k americkým filmům
S rokem 1968 a okupací ale přišlo na rozhodnutí emigrovat. Nakonec se Passer s Formanem dostali až do Ameriky. Začátky ale rozhodně nebyly jednoduché. Forman například získal možnost dělat film pro studio Paramount, ale ztroskotalo to a filmové studio řeklo, že mu český filmař dluží 140 tisíc dolarů. „Miloš, který má tendenci k depresím, zalezl do postele a odmítl mluvit s kýmkoli kromě mě. Nosil jsem mu jídlo a noviny a za tři dny přestal mluvit i se mnou,“ zmínil Passer. Navrhl mu, že by měl jít k psychiatrovi. „Otočil se na mě a řekl: ‚Já nejdu k psychiatrovi, ale ty bys měl jít.‘ Já jsem si řekl, že to není špatný nápad,“ dodal. A tak šel k psychiatrovi jako Miloš Forman.
Říkal mu, co si myslel, že by Forman řekl. Dostal prášky, které pak předával skutečnému Formanovi. Tomu začalo být lépe a zajímal se, o čem se u psychiatra baví. „Natolik ho to zajímalo, že jsme dokonce zkoušeli, než jsem šel k psychiatrovi,“ přiblížil. Za pár týdnů už Forman zase začal pracovat okolo filmu, Passer ale dál chodil k psychiatrovi. „V Americe se k psychiatrovi chodí léta. Jednoho dne jsem toho už měl plné zuby a doktorovi jsme pověděl, že mu musím říct něco trochu neobvyklého, a to že nekurýroval mě, ale mého kamaráda Miloše Formana,“ popisoval Passer. Záhy se ukázalo, že manželka dotyčného psychiatra byla velkou fanynkou Formanových filmů.
Cutterova cesta / Zdroj: LFŠ
Sám Passer v zámoří natočil několik filmů. První z nich měl premiéru v roce 1971 – ve snímku Zrozen k vítězství (1971) reflektoval drogovou problematiku, film ale bývá označován i za komedii. Další film přišel o tři roky později – Zákon a nepořádek (1974). Kromě jiných patří k nejvýraznějším ještě Cutterova cesta (1981) s Jeffem Bridgesem nebo televizní snímek Stalin (1992) s Robertem Duvallem. Poslední film natočil před více než deseti lety. Jeho filmografii tak zatím zakončuje Nomád (2005).
Zákon a nepořádek pohledem recenzenta
Ve filmu Zákon a nepořádek je výrazně cítit ruka českého tvůrce. Chováním postav vlastně dost připomíná bezprostřední trapnost a ambice přesahující schopnosti jako z Hoří, má panenko. Požárníky jenom v tomhle případě nahradily dobrovolné policejní hlídky. Ačkoliv tak sledujeme americký film, má šmrnc, kterým se vymyká zámořské kriminální tvorbě a vymyká se i jiným komediím o neschopných policistech, namátkou sérii Policejní akademie, která vznikala o dekádu později.
Zákon a nepořádek / Zdroj: LFŠ
Passer ve filmu představil kupu nápadů, například hned v úvodní montáži, kde sledujeme absurdní sérii zločinů, při nichž není ani nutné někdy tolik stříhat, aby jejich vymyšlená kompozice pobavila dvojnásob. Zločinci ale nejsou prvotním zdrojem humoru (jak se potvrdí v závěru, který se překlopí do nečekaně temnější nóty a který by, jak Passer prohlásil, přece jenom natočil jinak). Zábavné je sledovat upachtěné snažení několika rozdílných charakterů, kteří si hrají na „poldy“ a chtějí pomocí napravit zločinem sužované sousedství. Sice mají uniformy, ale jejich možnosti jsou limitovanější, což si ale nechtějí připustit. Míchají tak nebezpečný zápal pro věc s dětinskou radostí (to když seženou auto, které vypadá jako policejní) a vytvářejí unikátní film.
Podobné články
Majewski na LFŠ: Dnešní film asi do budoucna nevydrží
Kvarteto – harmonie z disharmonie
42. Letní filmová škola byla obalena filipínskými, polskými i sci-fi dobrotami
42. díl LFŠ: Z VéHáeSky na plátno. Vyhlížíme polízanice
LFŠ 2016 – hořkosladké loučení s filmovou zmrzlinou
Taymor na LFŠ: Titus je můj oblíbený. Hamlet je jenom další sériový vrah
