Febiofest – Emma Watson běží o život, Vašáryová smutně popíjí

0
27.3.2016 at 10:49  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

Přinášíme vám krátké recenze na různé filmy uváděné na letošním 23. ročníku Febiofestu. Jak dopadl režijní debut Natalie Portman? Je drama Kolonie s hostem festivalu Danielem Brühlem napínavé?

 

Čekání

marek Režijní debut asistenta Paola Sorrentina u Velké nádhery (2013) při promítání nechal mnoho přítomných dam tiše vzlykat v přítmí kinosálu. Kdo jej zhlédl, zajisté pochopil, jaké emocionální smršti byly divačky vystaveny. Čekání (2015) je příběhem dvou žen, které pojí nejen pouto ke stejnému muži, pro jednu k synovi, pro druhou k příteli, ale bohužel také tragédie, která mladíka připravila o život. Anna, samotou zkoušená žena středního věku, nemá srdce na to, aby o ztrátě Jeanne řekla. Místo toho předstírá, že se Giuseppe na velikonoční neděli vrátí. Nejde z její strany o zbabělost, ale o léčbu klamem, díky níž dokáže nakrátko pocítit život stejně radostně jako před synovou smrtí.

    Čekání mělo úspěšnou premiéru na festivalu v Benátkách, kde soutěžilo v hlavním výběru. Režisér Piero Messina nezapře, že se v několika obrazových kompozicích a v líbivé hudební dramaturgii inspiroval přeceňovaným pop-impresionistou evropské smetánky Sorrentinem. V ostatních aspektech své tvorby je ale originální – nevytváří žádnou povrchní kulturní pastiš a inspiraci nachází spíše v italském neorealismu.

    Už mnoho bylo v zahraničních recenzích napsáno o tom, nakolik se Juliette Binoche s uhelnými vlasy a hnědýma očima podobá Anně Magnani, příznačné italské Mamma Roma (1962). K manýrismu Čekání spěje jen v několika okatých křesťanských symbolech a neustálou manipulací významutvorného svícení, kvůli čemuž rodinné sídlo někdy připomíná spíš interiér kostela. Především ale jde o úchvatně zahrané psychologické drama dlouze a pečlivě udržující napětí do chvíle Jeanniného skličujícího poznání. A přijde vůbec?

(7.5/10)

 

Eva Nová

marek Eva je bývalá herecká hvězda socialistických seriálů, kterou řada neúspěchů a rozpadlý vztah s milovaným režisérem dohnal k alkoholové závislosti. Nalézáme ji po již třetím pobytu v léčebně, z které odchází jako nový člověk. Vypuštění do světa, který jí už tolikrát zlomil vaz, ale není nikdy příjemné. Práce její bývalé úrovně nepřipadá v úvahu, sousedka ji z vyprázdněného bytu láká “na skleničku” a vztah se synem se zdá být navždy zničen. Pokus navštívit jeho rodinu a podívat se, jak vnoučata vyrostla, skončí katastrofou. Pro Evu, jejíž současný stav je neustále dáván do kontrastu s její zašlou slávou, je těžké nevrátit se zpět k závislosti.

Foto: MFF Praha – Febiofest

Foto: MFF Praha – Febiofest

 

    Eva Nová (2015) je hraný debut oceňovaného slovenského dokumentaristy Marka Škopa, který v dílech jako Iné svety (2006) a Osadné (2009) zkoumal kulturní specifika středoevropského prostoru. Premiéru měl na Torontském filmové festivalu a získal cenu kritiků za Objev roku. To je přinejmenším překvapivé, vzhledem k tomu jak lokální jeho Eva Nová zůstává. Téma ale patrně promlouvá k mnohým. Herečka Eva je v podání Emílie Vašáryové politováníhodná osoba, jejíž neschopnost vrátit se do společenského života zůstává motivem po celou stopáž.

    Marko Škop je vypravěčskou nejednoznačností a formálním minimalismem očividně poučen festivalovou tvorbou. Ačkoli se Eva Nová zařadí mezi současné česko-slovenské filmové úspěchy, v několika aspektech se zdá poněkud nevyzrálou. Vyprávění postupně ztrácí rytmus a příkoří hlavní postavy se začínají opakovat. Některé scény jsou významově příliš jednoduchou obžalobou zrůdné společnosti, která odmítá podat trpitelce pomocnou ruku. Což se u režiséra, který svými dokumenty zkoumal problematiku ze všech myslitelných úhlů pohledu, jeví jako nedostatek. Film je od 24. března v kinodistribuci.

(6.5/10)

 

Kolonie

marek V roce 1973 došlo v Chile k převratu a vlády se chopil vůdce pravicové vojenské junty generál Augusto Pinochet. Okamžitě se začali likvidovat političtí odpůrci, což jak film naznačuje, zpřetrhalo nejedny romantické vyhlídky. Daniel (Daniel Brühl), který pro padlý režim vytvářel plakáty, je zadržen a odvezen neznámo kam. Jeho přítelkyně, letuška Lena (Emma Watson), se vydává po jeho stopách a nalezne ho za ploty Kolonie Dignidad, útočiště sekty vedené sadistickým německým přistěhovalcem Paulem Schäferem (Michael Nyqvist). Zamilovaná dívka riskuje vlastní život a do komunity sama vstoupí. To vše v příběhu “inspirovaném skutečnými událostmi”, což pochopitelně znamená, že ústřední páreček nikdy neexistoval.

Kolonie 1

Foto: CinemArt

 

    Nelze popřít, že Kolonie (2015) je jako silný příběh odvyprávěn velmi napínavě. Všechny emoce přichází v jim určený okamžik a jako thriller o nebezpečném útěku je snímek funkční. Brutalita Pinochetova a Schäferova režimu je poutavě vykreslena, ačkoli se mnohé souvislosti takticky skrývají (podíl CIA na převratu a vybavení kolonie je fakticky doložen). Divák znalý žánrových konvencí ale začne brzy chápat, že film jen poctivě následuje schémata a odmítá se jakkoli odlišit. Vzniká vždy předvídatelné dění, jež může oslnit jen důsledností, s jakou kopíruje své vzory. Kolonie se tak tematikou může jevit jako drama šité na míru cenám, ve skutečnosti to je ale jen tuctový žánrový produkt, kterému chybí rafinovanost a režijní zručnost zápletkou spřízněného Argo (2012). Kolonie bude od 14. dubna v kinodistribuci.

(6/10)

 

Nikdy nejsme sami

marek Režisér Petr Václav ve svém nejnovějším počinu skládá témata, kterým se doposud věnoval jen odděleně. Rodinu na hraně rozkladu (Paralelní světy /2001/) pokládá vedle romské sociální problematiky (Cesta ven /2014/) a dává za vznik poněkud rozpačitému síťovému vyprávění o mnoha postavách a jejich mlhavých motivacích. Nikdy nejsme sami (2016) na Berlinale obdrželo diváckou cenu, což je pozoruhodný úkaz s přihlédnutím k tomu, jaké rozmanité reakce vzbuzuje v českých kinosálech (přes smích k znechucení a náhlým odchodům).

Foto: MFF Praha – Febiofest

Foto: MFF Praha – Febiofest

 

 

    V pojetí režiséra a scenáristy Václava se vinou traumat a nepříjemných náhod postupně mění život na neidentifikovaném maloměstě v tragédii. Naturalismus Cesty ven je ale zaměněn za absurdno – neštěstí střídá komedie, až nakonec splývají. Nevznikají tím kontrastní situace, ale jedno se přelévá v druhé, často s rozpačitými výsledky. Ještě pro větší zmatení “nefestivalového” publika dojde třikrát za film ke změně z černobílého obrazu na barevný nebo naopak. Motivováno to je, režisérovými slovy, silnou emocí, kterou nějaká z postav právě pocítila.

    V průběhu projekce bude asi vhodné položit si otázku, zda vůbec nějaká z postav někam spěje. Režisér zřejmě zůstává osobním postojem pesimista nebo to pro šokující údernost snímku alespoň předstírá. Jeho rétorika je dost jednostranná. Rodina za nic nestojí, neboť rodiče nejsou schopni své děti uchránit před vlastní hysterií a ty se jim na oplátku mstí. Manželství za nic nestojí, protože všechny páry se zákonitě podvádí. Přátelství za nic nestojí, neboť se z přátel vyklubou paranoidní nacionalisté. Spravedlnost neexistuje. Tón filmu nakonec paradoxně nejtěsněji souzní s nejvíce zesměšněnou figurou ultra konzervativního bachaře (Miroslav Hanuš), který vnímá rozklad civilizace a ulice chce násilím pročistit. Je toto režisérova cesta ven? Film bude od 7. dubna v kinodistribuci.

(6/10)

 

Příběh lásky a temnoty

mary Hollywoodská herečka Natalie Portman, dříve Heršlag, se vrací ke svým židovským kořenům. Pro svůj režijní debut si vybrala úspěšnou knihu Příběh o lásce a tmě izraelského spisovatele Amose Oze. K filmu napsala scénář a zhostila se v něm také hlavní role. Předloha čítající téměř 500 stran je rozsáhlou vzpomínkovou prózou, která se zabývá vznikem židovského státu, ale i mnohými dalšími tématy. Režisérka se pokusila zachovat mnohovrstevnatost i ve filmu. Sledujeme tak vyprávění dospělého Amose o jeho dětství v Jeruzalémě v divokých letech, v nichž se formoval Izrael. Další linie se zaobírá matkou (Portman) vyprávějící různé příběhy, kterými se navrací do svého mládí ve východní Evropě.

    Snímek není klasickým dramatem s pevnou dějovou linií, ale spíše artovým filmem plným nálad a pocitů. Tu sledujeme hejno ptáků nebo zpomalenou chůzi protagonisty zcela mimo právě ukázanou lokaci – jedná se o samoúčelné vsuvky bez opodstatnění. Scénář se rozpadá na různé fragmenty a je žánrově zcela neujasněný. Je to psychologické drama o těžké depresi? Historický snímek o vzniku židovského státu? Životopisné drama zachycující osud jedné rodiny na pozadí státotvorných událostí? Film je i podivně nasnímám a nasvícen – mění se škály barev, aniž by to atmosféře scény pomáhalo. Těžko uvěřit, že za kamerou stál Slawomir Idziak, který má za sebou sci-fi Gattaca (1997) nebo válečné drama Černý jestřáb sestřelen (2001). Chvíli film vykresluje antisemitské nálady, pak ovšem utíká pryč. Když načrtne věrohodné zobrazení niterních muk depresivního člověka, téma opět opouští. Portman by prospělo, kdyby se nesnažila filozofovat nad dusnou atmosférou betonového Jeruzaléma, o který se rozbíjí křehká evropská duše matky, jejíž sny město zabilo (jak ostatně film polopaticky vysvětlí). To raději prožidovskou agitku, která by aspoň dokázala formulovat nějaké myšlenky a poselství.

(4/10)

Perexové foto: CinemArt

Přečteno: 428x

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Batman v Superman – soutěž o větší ránu a zachmuřenější tvář

Zack Snyder dokazuje, že Muž z oceli nebyl omyl a že těžkopádnost a hlučnost zaměňuje za komplexnost a zábavnost.    ...

Zavřít