Zmrzlinoví inspektoři na LFŠ 2015 – mražení z dobrých filmů

0
1.8.2015 at 11:15  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

41. ročník Letní filmové školy se rozjel a my ochutnáváme snímky ze všech možných sekcí. V prvních parných dnech se však studium starých černobílých filmů zdá v nedýchatelných projekčních prostorách jako situace, kterou by neustál ani nejnamraženější nanuk.

 

AKTUALIZOVÁNO

     Jako by autoři marketingové kampaně a vizuálu letošního ročníku LFŠ tušili, že vlna veder, která Česko v letošním roce sužuje, se strefí i do začátku jejich festivalu. Roztékající se zmrzlina v kapse kalhot i v oficiální znělce je sebenaplňujícím se proroctvím, dosti smutným.

      Není totiž nic horšího, než se snažit plně věnovat pozornost nuancím řemeslné práce filmařů, rozplétání motivů a myšlenek, které zaznívají, a zároveň obdivovat krásu filmu jako takového, když teplota v sále imituje tropický prales, vzduch těžkne nikoli pod tíhou závažnosti filmu, ale plic desítek filmůlačných diváků. Studium, jak by si Letní filmová ŠKOLA žádala, se zdá nemožné a naneštěstí stoprocentní vnímání se snadno vypíná směrem ke spánkovému módu.

     Řešením by snad jedině bylo přesunout festival do zimních měsíců. Nikoli kvůli konkurenci dalších druhů letní zábavy, ale protože by to zkrátka bylo snesitelné. Člověk pak může vidět za den pět filmů, ale z každého má tak půlku, protože  se to zkrátka nedá vydržet. Mary však dodává: Vedro by hned lépe snášelo, kdyby Adam nechodil v keckách s ponožkami a zvolil podobně provzdušněný model, jako mám já. Ten je navíc v duchu hipsterů doplněný o vějíř z recyklovaného papíru.

     Naštěstí další dny promítání už byly k návštěvníkům festivalu teplotně shovívavější, takže jsme mohli zodpovědně zhodnotit nabízené kinematografické skvosty.

 

Zmrzlina č. 1

     Externí teploty jsme se snažili redukovat jediným dostupným mocným nástrojem – zmrzlinou, takže vám v souladu s leitmotivem festivalu přinášíme i recenze zmrzlin. Ostatně, hned první musela zastoupit film Orsona Wellese Falstaff (1965), jelikož začínal půlhodiny před otevírací dobou budky s guest service. Bez akreditační kartičky na krku se člověk v Uherském Hradišti v těchto dnech cítí dost bezprizorně a šéfredaktor musel pocit studu cítit už od pátečního večera (na místo dorazil tým s 80minutovým zpožděním po desáté hodině večerní, čímž zdravíme České dráhy a přejeme jim mnoho podnikatelských úspěchů, třeba s pěstováním zelí).

     První kritika Hradiště se týká znatelného nedostatku stánků s točenou nebo kopečkovou zmrzlinou. Jistě, na své si přijdou i nejalternativnější z vegetariánů i pijani louhovaných raných bukových listů, ale že by si člověk mohl na každém rohu vybírat ze zmrzliny, to ne. Musíme se tedy uchylovat i k balenému prodeji. Pegas jakožto levnější sestra Magnumů sliboval v duo verzi zajímavou kombinaci vanilky a kakaové příchutě zabalené v jakože čokoládové polevě. Zatímco proti napodobenině čokolády na povrchu vlastně nelze nic namítat, zklamání čeká na strávníka uvnitř. Zmrzlinu sice zdobí místy umělecké mramorování, které se vlní napříč celým tělem produktu, ale vanilková chuť je buď upozaděna jednodušší kakaovou, nebo zkrátka to nebyla vanilková, jak by se na zmrzlinu slušelo a patřilo.

nanuk

Zmrzlinové hodnocení:

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

 

A teď nějaký ten film.

Švejk bourá Německo

     Nejslavnější český vojín Švejk se původně na bojiště druhé světové války nepodíval. Jeho tvůrce Jaroslav Hašek zemřel v roce 1923 a pokračování jeho díla s ním. Jenomže českého režiséra Karla Lamače něco takového nezastavilo. Nejprve ve 20. letech zfilmoval Dobrého vojáka Švejka (1926). Poté, co s dotočením komedie U pokladny stál (1939) emigroval do Anglie, v provizorní domovině připravil pro Švejka nové dobrodružství.

     Než budeme my pokračovat, je nutné zdůraznit, že Lamač stojí i za snímky jako Ducháček to zařídí (1938) nebo To neznáte Hadimršku (1931). Částečně propagandistický film, který měl povzbuzovat odbojové nálady kolem českých zemí okleštěných nacistickým protektorátem, postrádá lehkost a jazykomalebnost Lamačových českých filmů i osobnost zdatného komika. Lloyd Pearson s načervenalým nosem je pouhým odleskem toho, jak známe Haška z románových dobrodružství i z nejvýraznějšího hereckého ztvárnění od Rudolfa Hrušínského z 50. let.

     Podrobnější analýza by pak možná odhalila, jakým způsobem se snímek, který si Lamač napsal ve spolupráci s Conem Westem, odchyluje od jádra švejkovské poetiky, která tváří v tvář byrokratickému aparátu a vojenské mašinérii s pohodovým přístupem proklouzává a přitom dění významně ovlivňuje. Švejk, který bourá Německo, trápí tak možná několik nadřízených, k nejvyššímu se nedostane ani na sto honů. Předvádí spíše sérii gagů, které musí nahrazovat to, že se točilo samozřejmě v angličtině, a tak máme z filmu Švejk bourá Německo (1943) nejenom cizorodý dojem, ale rovněž se tváří jako dílo, které nenatočil člověk s vazbami na Česko(slovensko). Nijak nepomáhají anoncované „britské špionážní žánrové vzorce.“

Svejk boura Nemecko

Ponaučení č. 1: Švejk bourá Německo po sedmdesáti letech nepobaví ani s retrospektivní znalostí okolností druhé světové války. Na druhé straně je jednou z nejvýraznějších ukázek staršího přístupu titulkářů. Na LFŠ se totiž promítala tak jako v jiných případech starší kopie snímku ze skladů Národního filmového archivu. Tehdejší přístup, v tomto případě sahající až do doby druhé světové války, se vyznačuje snahou nezahlcovat diváka titulky, jako by sledoval stále němý film, a tak vynechává řadu pasáží, které mají tvořit i humornou dialogovou výměnu, aby mu předal jenom nositele faktického sdělení. U komedie problém. Někdo něco řekne, co ale druhý odpoví, se už dozví jenom dobrý znalec angličtiny. Ani ten ale nemusí uspět, když je zvuk stařičkého díla samozřejmě částečně nesrozumitelný.

zmrzka2

zmrzka2

zmrzka2

zmrzka3

 zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

Skvělí Ambersonovi

     Kvůli nucenému studiovému přestříhání nebyl s filmem spokojený ani jeho duchovní otec a matka Orson Welles. Nevidím důvod, proč bychom se nad ním měli rozplývat my. Důvodu totiž nejsou. Kde mohly ohromovat technické nápady převyšující studiovou tvorbu své doby, střih zabil jakoukoli invenci. Kde mohl poutat zájem mezigenerační příběh jedné rodiny, tam chybí jakékoli zásadní dramatické pnutí, které by osvětlovalo, proč by nás nějací Ambersonové měli zajímat a proč by se jejich příběh měl nějak vztahovat ke společenskému uspořádání, historickému vývoji nebo k našim životům.

     Pořád je to vysoce kvalitní filmový kus, ale poznamenaný tím, že rodinné peripetie stárnoucího vynálezce, jeho nešťastné mladé lásky i mladické zahoření nápadníka k jeho dceři, nemají potenciál na dramatický oblouk, nebo se ztratil (abychom nezapomněli znovu obvinit) ve střihačské dílně studia. Možná byl zkrátka námět tak slabý, že nemá platnost ani jako obraz přelomové doby, kdy do životů lidí začaly vstupovat automobily, ani nevypovídá nic o době, v níž vznikl, a už vůbec nemá vypovídací hodnotu do dnešní doby.

Skveli Ambersonove

    Mary dodává: Když Welles, nabízí se podstatně svébytnější a přelomové kusy, mezi které patří Občan Kane (1941), jenž se na LFŠ také promítá. Smutnou zajímavosti k Ambersonovým je, že plesová scéna byla způsobem nasnímání unikátní, což zajistil speciální jeřáb obsluhovaný sto lidmi. Ovšem pasáž byla přestřihána. Otravný je také závěr filmu, do nějž studio připsalo šťastný konec. Vyznívá dosti křečovitě a nepřináší ani kapku dojetí.

zmrzka2

zmrzka2

zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

Vyvrhelové

     Tak trochu Petr Zelenka finské kinematografie, chtělo by se po zhlédnutí Vyvrhelů (1982) říct. Nebo snad spíš severský Quentin Tarantino? Čestný host letošní ročníku LFŠ Mika Kaurismäki disponuje ve svém prvním celovečerním filmu (nebo počítáte ani ne hodinového Lháře?) oběma polohami, které mixuje do zvláštního a rozhodně sebeurčující filmového stylu, v němž se outsideři (takže i chcípácký film?) protloukají životem za dost zvláštních okolností.

Vyvrhelové

     Napříč se vine gangsterský žánr, který funguje jako katalyzátor dění pro postavy, které by se jinak válely v posteli a jen občas se dokázaly zvednout do nějaké práce, ale nejspíš by nedošly do bodu, který by je vyhnal na cestu. Kriminální poloha je nicméně slabší, herecky trochu karikovaná, ale bez ní bychom se nedostali do road movie. Postavy se neustále potkávají a rozcházejí, tvoří malá spojenectví i hoří hlubokými city. Důležité však je, že je Mika i jeho bratr Aki skrz scénář dokážou oživit jako lehce absurdní postavičky, které si navzdory místy krvavým chvílím dokážou držet odstup či přímo nadhled a bavit svými cynickými či uštěpačnými poznámkami.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3

zmrzka3

 

…a neuveď nás v pokušení

     Půldruhé hodiny dlouhý němý film by bez zvukové stopy působil dekády po svém vzniku utahaným a herecky nevěrohodným dojmem. Naštěstí přehlídka raných filmů Alfreda Hitchcocka, které mapují dobu, než vytvořil svá mistrovská díla jako Vertigo nebo Ptáci, je koncipována jako unikátní příležitost zažít atmosféru němého filmu s živým hudebním doprovodem. Ke všem kouskům přitom dramaturgové festivalu zvolili odlišné hudební interprety. Snímek …a neuveď nás v pokušení (1929) ozvučili Flash the Readies a byl to hypnotický a ohlušující zážitek, který zesiloval emocionální podhoubí filmu způsobem, jenž plně korespondoval s dějem a činil ho přístupnější dnešnímu divákovi.

    Příběh se přitom zdá vcelku prostinký. Milostný trojúhelník je tak ohraným námětem v hollywoodské produkci (ba možná v samotném životě), že už by se mělo na natáčení dalších filmů tohoto typu uvalit embargo. Každopádně Carl Brisson i Malcolm Keen jako Pete a Philip jsou úctyhodní sokové, byť pro potřeby své doby exaltují své výstupy. Podobně ale i Anna Ondráková, česká herečka spíše komediálního zázemí, která tu zastupuje ďáblovu stranu, už proto, že se chová nemístně sobecky, a to i do té míry, která šokuje, když přijde na otázku mateřské lásky. Oba muži jsou pak vyrovnaní ve svých sympatiích, a to i v případě nevěrníka, kterému je vztah a posléze ukrývání zásadně proti srsti, ale kamarádova radost mu brání v tom, aby ublížil. Hitchcock navrch mnoho obrazů komponuje fantasticky, aby zdůraznil třeba osamění topící se v nerozhodnutelném dilematu.

 Ambientní a údajně postrocková hudba Flash the Readies pak oživuje staré Hitchcockovy obrazy způsobem, že by i současní filmaři mohl žasnout, jaká emocionální síla se jimi zalije a nepustí diváka, když mu začne bzučet v hlavě a mrazení se rozlézá až do mozku.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3

 

Případ Mattei

    Teprve nedávno zesnulý gigant italského politického filmu Francesco Rosi ve snímku z roku 1972 konstruoval události o deset let starší. Činil tak s odvážnou a neotřelou formou, v níž se mísí dokumentární prvky s investigativním vyšetřováním a klasickým životopisným dramatem. Mistrně všechny polohy sestříhává do plynulého toku, který dává ožít postavě prezidenta národní ropné společnosti ENI Enrica Matteie, který nechtěl, aby Itálie zůstávala mezi jinými státy kotětem, které každé psisko odstrčí od misky s jídlem.

    Matteie ztvárnil fyziognomicky blízký a zároveň věrohodný Gian Maria Volonté. Společně s režisérem budují fresku, která se nesnaží jenom charakterizovat ropný vývoj v italské ekonomice, ale také nahlédnout do manažerského uvažování Matteie i pochopit jeho schopnosti utáhnout kolos při zachování vlastenecké nóty. Dokumentární doplňky pomáhají vnášet další pohled, kde by se film mohl cítit příliš subjektivní, důležité však jsou také jako nástroj odhalování pravdy.

Případ Mattei

     Nenadálá smrt v letadle, kterou režisér Rosi film rovněž otevírá, totiž i deset let poté představovala malou záhadu, za níž se rojí spiklenecké teorie o vlivu mafie nebo prosté nepohodlnosti osobnosti, která se musela potýkat s rostoucím počtem výhružek. Rosimu se podařilo vše udržet pohromadě, aby přiblížil „největšího Itala od dob Julia Caesara“, jak o sobě Mattei sám říká, ačkoliv nakonec musel skončit vlastně podobně předčasnou smrtí.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka2zmrzka2zmrzka3

 

Náhoda

    Premisa Náhody (1981) se může jevit až příliš atraktivně na to, aby mohla přinést něco víc než zamyšlení nad tím, jak v jeden moment může osud člověka nabrat cestu několika diametrálně odlišnými směry. Jako by ale k osudové hře byl Vítek Dluhoš předurčen, když se narodil v roce 1956 v Poznani, kde proběhl tak jako v jiných satelitech Sovětského svazu pokus o změnu, ale byl potlačen. Po nějakých dvaceti letech mu umírá otec a sděluje mu v podstatě jednoduchou, ale směrodatnou tezi: Nic nemusí. Zanechá proto medicíny a pospíchá na vlak do Varšavy. Jestli ho stihne, určí jeho další dráhu, přičemž poznáváme tvář polské společnosti z několika úrovní, od angažovanosti přes rebelii po odstup.

    Krzysztof Kieślowski se ve svém dramatu vyrovnává s tím, že časem dojde k deformaci každé ideje. Ať už je politická jako komunismus nebo náboženská jako křesťanství. Každá etapa má svou dobu temna, proti níž zmůže něco jenom jiná generace. Sledujeme Vítkovo počínání v různých úlohách, ať už nepříliš vášnivého komunisty, tak vlažného zastánce křesťanské lásky. Až třetí varianta se zdá jako nejrozumnější. Dostudovat, vyhýbat se nachýlení k jedné nebo druhé straně a žít poctivý život, založit rodinu a mít děti. Tomu žádná nastavená ideologie nemůže vzdorovat. Nicméně film je vůči Vítkovi přeci jenom škodolibý. Zatímco kdyby se trápil v zatuchlé komunistické byrokracii nebo nedůvěřivé odbojové organizaci, žil by možná dlouho, neideologická cesta ukazuje své vlastní trny.

Náhoda

     Ale je to otázka osudu, jestli nastoupíme do vlaku, nebo ne. A Kieślowski je mnohem méně hravý a více politicko-analytický než třeba belgický tvůrce Jaco van Dormael, který do podobné situace postavil hrdinu snímku Pan Nikdo (2008). Bez efektů, ale o vlivech na polskou duši.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

Zmrzlina č. 2

     I druhý exemplář zmrzlinářského průmyslu jsme museli vyhledat v mrazících boxech místních supermarketů, tentokrát jsme sáhli po lidové klasice – Mrož s tmavou polevou. Chtěli jsme i zjistit, zda je něco pravdy na tom, že se regionálně liší kvalita produktů, ale vypadá to, že ať už jíte Mrože v Praze, nebo Uherském Hradišti, je to úplně stejné. Problém by každopádně s touto zmrzlinou asi měli hlavně ideoví odpůrci z řad stoupenců Míši, ale to je odvěká rivalita, kterou nám není dáno rozsoudit.

     Mrož každopádně potěší každého, kdo touží po troše jahodové chuti, která se skrývá pod pevným, ale nikoli neoblomným krunýřem jakože čokoládové polevy. Můžeme spekulovat, že o něco víc osvěžující je varianta jahodová dřeň, která se prodává v kalíšku, ale někdy není nad to dát si „cuc na kládě v čokoládě“. Nedá se však říct, že navzdory dlouhodobé oblibě by Mrož nějak zásadně čněl nad svou konkurencí co do faktoru osvěžení.

IMAG1507

zmrzka2

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

My tři králové

    O přátelství mezi muži, o uzavřenosti chlapské nátury a o síle improvizace. Všechny tři projevy v sobě spájí My tři králové (2008), jeden z novějších filmů Miky Kaurismäkiho. Výrazně se liší od jeho raných děl, která v sobě nosila zárodek velkého talentu, stále ale místy působila dost neobratně, nejistě a hodně se spoléhala na podivnost, která sice dokáže okořenit umělecké vyjádření, ale nemusí vždy být za každou cenu záchranným kruhem.

    My tři králové působí jako sevřené dílo, za nímž bychom vyhlíželi propracovaný a dlouho připravovaný scénář. Opak je pravdou, Kaurismäki měl načrtnutý jenom nejnutnější základ, při němž vycházel z vlastního zážitku z baru. Zbytek je výtvorem aktuální improvizace, kterou z dálky řídil pomocí drobných pokynů. Jako když při jedné z karaoke scén postavě, která je zaneprázdněná u mikrofonu, zazvoní telefon, a byť podle filmu volá přítel z Francie, ve skutečnosti předává Kaurismäki instrukce.

     Vyprávění je vystavěno se severskou chladností, která až v samém závěru obrací svou tvář k pozitivnějšímu vyznění štědrovečerního setkání. Tři přátelé se totiž o vánočním večeru, který je bezvýhradně vyčleněn rodinnému kruhu a osamělé jedince ostrakizuje, setkávají hlavně kvůli tomu, že se jednomu z nich konečně narodilo dítě. Ostatní dva přicházejí, aniž by navzájem věděli o tíživosti svého stavu, ale trpkost do baru přivádí i novopečeného otce, který se nemůže jednoduše radovat. Obdivuhodně se na sebe ve filmu vrší dialogy, z nichž je cítit snaha aktérů pochopit své postavy a předat jim skutečnou duši.

lfs2015_my_tri_kralove

     Kaurismäki na debatě o filmu zmínil, že s uvedením snímku se na něj začaly obracet finské ženy, že jim film dovolil pochopit často nepřístupný charakter jejich mužů, kteří nejsou naklonění tomu, aby vyjevili své vnitřní pocity. Obratně se tu žongluje s povrchními řečmi, rozprava začíná s nicneříkajícími frázemi případně debatami o alkoholu, který může s rostoucím množstvím přispět k rozvázání jazyku, ale mnohem víc je jedno každé odhalení životních trablů výsledkem fascinující gradace. Trojice mužů se o zimním večeru uchyluje do jediného stále otevřeného karaoke baru, který se stává v den celospolečenské sounáležitosti útočištěm třem troskám s lidskou podobou. Abychom prozradili něco víc, dodejme, že místo následně přitáhne další problematické typy.

     Režisér opět ale nezklamal s hudebním doprovodem, díky čemuž zaznívají údajně známé finské popové skladby. Jejich zvuk i texty zpřítomňuje návštěvou karaoke baru. Je nanejvýš příznačné, že trojice mužů sice nedokáže o svém trápení mluvit s dalšími kamarády, problémy ale dokážou opsat z bezpečného místa amatérského zpěvu na pódiu. Jejich písně totiž vypovídají o nich samých a pojmenovávají, co se jinak bojí vyslovit. Dramaticky každopádně sledujeme tři silné příběhy, které se vzájemně stýkají, a tak nejde jenom o pouhou trojici jednotlivých lidských osudů bez vazeb.

zmrzka2

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3

zmrzka3

 

Inspirace z filmového katalogu:

IMAG1503

Přelud (Mirage)

     Jak se inspirovat žánrovým hollywoodským stylem, zachovat si uměleckou tvář a přitom nepůsobit po evropském způsobu lacině a trapně. Maďarský film ukazuje, že je možné i v kontextu středí a východní Evropy natočit takové dílo.

     Když Francise, protagonistu Přeludu (2014), potkáme poprvé, nechápeme úplně, proč se plahočí rozpálenou planinou a teprve po nějakém čase si svlékne bundu, která se k horku očividně nehodí. Alespoň to svědčí o jeho výdrži navzdory nepřízni. Tato drobnost však zkraje jen zlehka zastírá sílu velkého obrazu, kterým se maďarský tvůrce pokouší o parafrázi na scenérie i žánrové propriety Divokého západu, avšak situované do prostředí maďarských, případně slovenských vsí a krajiny. Převrací tak známé obrazy do neobvyklé formy, která se dokáže vystříhat trapnosti.

     Jak se dozvídáme v úvodu, svět se změnil tak, že koncentrace lidí ve městech vytvořila z vesnic vlastně izolované okrajové periferie, kde znovu zavládl duch otrokářství. Paralelu s americkým předobrazem zesiluje to, že průvodcem skoro madmaxovským světem je černoch, kterého si pro spolupráci dříve vybrali i Jim Jarmusch, Lars von Trier či Michael Mann a dodává tématu otroctví na rasové naléhavosti.

lfs2015_prelud

     Úžasné je, jak dokázali tvůrci vytvořit dvojznačnou postavu, která si nemůže nárokovat jasný morální kredit, přesto neustále budí úctu. Isaach De Bankolé jako Francis má totiž poskvrněnou pověst a v odlehlých maďarských koutech pátrá po azylu, který by ho uchránil před kriminálem. Je ale odhodlaný a snaživý odpracovat si své pochybení. Skvrna na minulosti se v prostředí, které se vzdává snahy o civilizovanost, stává marginalitou.

     Režisér a scenárista Szabolcs Hajdu si hraje na Divoký západ, ale způsobem, který není jen lacinou poklonou nebo vykrádáním úspěšně platných principů. Staví vlastní verzi, v níž se mísí americký výmysl s poetikou Sergia Leoneho a s východoevropským klimatem. Je v tom místy jistá směšnost, mnohdy obdiv nad účelnou výpravou a pak zase nadšení z ohromujících kamerových záběrů. Hlavní slovo má ale postava s tvrdými rysy a stejně tvrdou nesmlouvavostí, když se dějí skutečně zlé věci.

zmrzka2

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3

 

 

Nutkání

     Snímek Nutkání (1959) zařazený do inventury Orsona Wellese sice není jeho režijním počinem, ale když dva mladíky nechá spáchat ohavný zločin, zkoumá přitažlivost a krásu zla způsobem, který je neméně fascinující a zručný, jako by za kamerou stál sám Welles. Místo toho, abychom jako v detektivce sledovali vyšetřování činu z pozice policejních sil, našimi průvodci jsou tito dva chlapci, kteří manévrují skrz svoje chyby, aby se vyhnuli podezření a s pomocí své domnělé inteligence vyzráli nad spravedlností.

lfs2015_nutkani

     Režisér Richard Fleischer měl nesmírně šťastnou ruku při výběru herců – dvojici ztvárnili Bradford Dillman a Dean Stockwell, kteří dokázali vystihnout asociálnost chování svých postav, kterou se snaží úpěnlivě maskovat, jeden bodrou přátelskostí, druhý uzavřeností a mlčenlivostí. Film prostřednictvím jejich vzájemných rozhovorů vykresluje pokřivené charaktery mladíků, které ovlivňuje představa podřízenosti silnější vůli a které ilustruje výběr zábavy v podobě návštěvy jatek. Oba sice mluví s obdivem o nadřazenosti silného intelektu, ale od začátku je jasně cítit, kdo je skutečný mozek zločinu a čí vůle je navzdory přesvědčení velmi slabá a manipulovatelná. Když se slabší z chlapců později pokouší o znásilnění, je konfrontován s tím, že z něj jediná sympatizující postava nemá strach a bojí se o něj.

     Odráží se to i v poslední třetině, která se odehrává v prostředí soudního líčení. V ní tato postava zúročuje, že nám dovolila pokusit se mladíky pochopit. Přestože se volá po trestu smrti, o to silnější pak může být skutečně fenomenální závěrečný monolog obhájce (Welles). V éře honu na čarodějnice se odvolává na nejzákladnější humanismus, brojí proti smrti jako smysluplnému trestu a znevažuje zaslepenou pomstychtivost. „All life is worth saving.“

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3

 

Zmrzlina č. 3

   První zástupce mnohými favorizovaného týmu točené zmrzliny, obvykle prodávané ve dvojí variantě – malá a velká. Pokud zabloudíte do malé cukrárny v Havlíčkově ulici spojující Masarykovo náměstí se Smetanovými sady jako páteřní linka návštěvníku LFŠ, můžete se nechat zlákat reklamou na italskou zmrzlinu, ale o původu této mražené pochutiny nedokážeme vynést jednoznačný soud. Jednak neumíme italsky, druhak se s námi ta zmrzlina odmítala bavit, pročež jsme ji slízali.

   Jednoznačná výhoda ale tkví v tom, že i malá porce je dost velká, aby zabavila na dost dlouho. Pokud by odtud třeba divák zamířil rovným krokem ke Klubu kultury a nechtěl porušovat nařízení o zákazu jídla v sále, ještě si drahnou chvíli počká venku, než celou zmrzlinu udolá. Minimálně deset centimetrů na výšku by jí naše neodborná porota tipovala. Vyzkoušeli jsme vanilkovou příchuť, která rozhodně nesla všechny očekávané atributy vanilkovosti, nicméně nelze zcela zastřít, že jsme očekávali sytější požitek. Rozhodně ale nejde o zklamání.

IMAG1534

 

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

Zlato

     Není nic lepšího, než když chcete zhlédnout zástupce tzv. Berlínské školy, vybrat si film, který se tváří jako western. Přiznávám, že hodnocení filmu tak nemůže odrážet samou podstatu této filmařské skupiny, nicméně skrze odlišnost by přece mohly vyniknout její ryzí aspekty. Tato teze ale zůstane pouze u domněnky. Snímek Zlato Thomase Arslana z roku 2013 totiž tíhne přeci jenom k westernovému žánrosloví. Nakonec se tak ani v domovském Německu nesetkal s úspěchem.

    Arslan dává přednost objektivní westernové kameře, která zabírá děj z velkých celků a umožňuje vyznít natáčení v autentických amerických lokalitách. Tím pádem se stáváme odtažitým svědkem putování skupiny za zlatem v řekách Yukonu. Odlišuje se tím, že nesází na kovboje, přestřelky v pravé poledne ani hledané desperáty. Pokouší se o berlínskou obyčejnost, která má ale ve westernovém prostředí přeci jenom neustále nádech zvláštnosti. Nesledujeme totiž jenom obyčejný život postav ztracených ve své duši, ale odvážnou výpravu bílými místy mapy. Přestože se tu zdaleka tolik neumírá na střelnou ránu, vyprávění se nakonec stáčí k postupné vybíjené.

lfs2015_zlato

     O osobnostech, které se výpravy účastní, navíc víme minimum a ani jejich vzájemná interakce neodhaluje nějaké významné temné proudy nebo zásadní charakterové vlastnosti. Vše zůstává u westernové jednoduchosti. Nic tak z materiálu nevyrýžuje ani “silná ženská postava”, které jinak herečka Nina Hoss zvládá často. Její zarputilost ji vede za zlatem co nejdál, ale nezazáří tak, že by se výrazně vybarvila, abychom ji dokázali vnímat jako trojrozměrnou a živoucí bytost.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

 

Stalo se jedné neděle

     Druhý příklad Karla Lamače v zámoří je o poznání lepší než švejkovina – je totiž vyladěný a mnohem přirozenější. Možná mu pomáhá zápletka, která zásadně staví na záměně identit, naivním příběhu lásky nebo to, že jsou postavy skoro do jedné zavrženíhodné bytosti. Zkrátka podnětů skýtá film z roku 1944 víc a dokáže je účelně využít pro potřeby komedie i dramatu.

     Mnohem výraznější míra tvůrčí invence je vidět hned v úvodní scéně, v níž Lamač za pomoci montáže dává dohromady hopsavý irský tanec emigrantů na lodi směřující do Anglie s mechanickým soukolím vnitřku lodi, jako by ji v tu chvíli nepohánělo jenom uhlí, ale také radost na palubě.

lfs2015_stalo_se_jedne_nedele

     Ve zbytku stopáže se ve správném načasování střetávají omyly a mystifikace, když mladá dívka Moya pracující jako výpomoc v zámožné rodině uvěří výmyslu místní zelinářky o tajemném muži, který by byl tak akorát pro ni. Lže proto, že si chce dívku jako zákazníka udržet. Naneštěstí vymyšlený pan Brown se zhmotní v podobě problémového námořníka, který do romantického příběhu vnáší sociálně kritickou nótu, jelikož ho jeho chování přivádí do problémů. Zaplétá se s podvodníky a místní zločineckou strukturou, čemuž se chce vyvarovat, když se seznámí s Moyou. Jako diváci vlastně nevíme, jestli dívce pro její důvěřivost fandit, ale její laskavost naznačuje, že právě takoví to potřebují.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

Krajina po bitvě

    Hořké osvobození koncentračního tábora. Polský autor Andrzej Wajda se prezentuje s jedním ze svých válečných filmů, který otevírá jednou z filmově nejpůsobivějších scén všech dob. Co by při dnešním použití mohlo vypadat snad kýčovitě, muselo v sedmdesátých letech zanechat dojem geniálního nápadu. Nadšení vězňů koncentračního tábora v souvislosti s koncem války totiž podbarvuje Vivaldiho dílem Čtvero ročních období a během scény vidíme jak protržení ostnaté bariéry a vítání vojáků, tak i z našeho pohledu paradoxní dobrovolný návrat za plot, za nějž by se přeci neměli chtít vůbec vrátit. To radši umrznout na nekonečném zasněženém poli.

     Krajina po bitvě (1970) poukazuje na problémy s návratem do normální režimu bytí a nedostatkem duchovní obrody, která nepřichází sama od sebe. Lidskost se třeba pokouší vězňům hned zkraje vrátit i kulturní zážitek  – poslech houslisty. Nicméně zajatci se musí vyrovnat s tím, že před propuštěním je čeká ještě další pobyt v teď už bývalém táboře. Průvodcem je nám polský básník Tadeusz, který za všeobecné anarchie radši sbírá knihy, ale zažité utrpení ho připravilo o schopnost skutečně věci prožívat. Seznamuje se ale s pohlednou Židovkou, která ho přemlouvá k útěku. Dostávají se do světa, který se tváří pestřeji a nádherněji než ubohost, jíž byli obklopeni v táboře. Jde ale jen o krátkou etudu, která sama o sobě nedokáže znovu zažehnout emocionální náboj. Což neplatí pro nás.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka2

zmrzka3

 

Všichni ostatní

     Nesnesitelný a nesnesitelná, tvoří ideálně neideální pár. Vedle Zlata jsou Všichni ostatní (2009) o dost přesvědčivější příspěvek Berlínské filmové školy, jelikož vypovídá o mladých lidech ztracených jak v sobě samých, tak ve světě kolem, jemuž se chtějí vyrovnat. Chtějí zapadnout tak hladce, jako se to zdá u ostatních, ale nejde to, a tak se raději před světem schovávají a vyhraňují se.

     Partnerská dvojice Gitti a Chris tráví dovolenou v letním sídle jeho rodičů na Sardinii. Nedaleko bydlí i Chrisův kolega z oboru Hans s přítelkyní. Snaží se ale kontaktu vyhnout, protože společná konfrontace, nucení k přátelskému tónu nevysiluje ani tak jeho jako ji. Příznačná je pro film nejspíš hra s mužskou a ženskou rolí, jejím prolínáním a nejednoznačností ve vztahu. Chris totiž v řadě momentů vyznívá dost slabošsky, jeho ego je nejspíš pošramoceno neúspěchy v práci, které se pak promítají do zpochybňování své identity, z níž má Gitti spíš legraci, a tak působí dominantněji.

lfs2015_vsichni_ostatni

     Střídají se chvíle vzájemné náklonnosti a projevů, které si se vztahem spojujeme, zároveň je ale podstatně kompenzují chvíle sobeckosti a neochoty porozumět druhému, což vede k hodně ublíženeckým situacím. Není vlastně jasné, proč kdy byli spolu. A na konci není jasné, jestli ještě budou spolu, zvlášť když se rozkol stupňuje. Ale bylo by pro kohokoli z nich výhodné vztah ukončit? Trudnomyslné, ale potřebné uvažování o vztazích.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

Její zpověď

     Druhý viděný němý Hitchcock, který byl ve své době natáčen spolu se zvukovou verzí jako jeden z prvních mluvených britských filmů, přinesl na LFŠ slabší zážitek. Spravedlivě se na tom podílí film i hudební doprovod. Příběhu o vraždě a vydírání, navzdory takto ostře znějícím charakteristikám, chybí vyhraněnost a morální apel snímku …a neuveď nás v pokušení.

     Zápletka Její zpovědi (1929) je totiž postavena na poměrně kontroverzní premise, při níž vlastně máme fandit vražedkyni, kterou se snaží uchránit před policií i vyšetřovatel případu a její přítel v jedné osobě. Je to v podstatě dost obskurní situace, která nicméně vnáší do zápletky napětí a etickou ambivalenci. Film zbytečně natahuje úvodní sekvenci policejního zásahu, která nám představuje postavu Franka a posléze jeho přítelkyni, kterou opět Hitchcock svěřil Anny Ondrákové. Ta se však ze záhadného důvodu nechá jiným mužem přivést do jeho ateliéru, kde si opět z nějakého důvodu není vědoma míry koketnosti, která samozřejmě vede k vynucení sexu. Kdyby ovšem někdo nenechal povalovat nůž na sýr u postele. Její protivníkem se nestávají pouze stopy, které mohla na místě zanechat, ale také očitý svědek jejího pobytu u svůdníka.

lfs2015_jeji_zpoved

     Za hudbu byli tentokrát zodpovědní dva chlapci ze skupiny Sítě. Jejich melodika ale byla příliš mírná, málo překvapivá a nedostatečně uhrančivá. Navzdory těmto přísným soudům však dokázali materiál obohatit a zintenzivnět tak, aby promlouval k dnešnímu publiku.

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

zmrzka3zmrzka3zmrzka3zmrzka3

 

Zmrzlina č. 4

     Šampión našeho jazyka se zjevil skoro až v závěru naší poutě za uherskohradišťskými zmrzlinami. Hrdě se hlásí ke svému kopečkovému původu a se svými bratry, kteří nabízejí rozmanité chutě včetně melounové, záslužně reprezentuje to nejlepší zmrzlinářské řemeslo. Vsadili jsme na višňovou chuť, v níž se se mísila svěžest skutečného ovoce, s ideální strukturou zmrzlinové hmoty, nádhernou barvou i nekonečnou explozí chutě.

     Jediným prohřeškem zmrzliny je její krátká doba expirace, ale možná ji zapříčinila i její účast v jednom našem videu. Křehkost nicméně může svědčit i o jejím vznešeném původu. Pakliže byste pátrali po zdroji tohoto chuťového majstrštyku, poohlížejte se na Masarykově náměstí po podniku Jiné Café.

lfs2015_zmrzlina4

zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2zmrzka2

 

Přečteno: 432x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Mission: Impossible: Národ grázlů – kaskadérstvím za lepšími zítřky

Tom Cruise zůstává hollywoodskou akční hvězdou numero uno. Ethan Hunt provádí další mission: impossible a Christopher McQuarrie se ho jen...

Zavřít