Vášnivý znalec umění točí filmy. Majewski na LFŠ řekl, že dnes se lidé bojí popisovat svět

0
2.8.2019 at 11:51  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

Hostem Letní filmové školy byl letos polský autor Lech Majewski, který se kromě filmu věnuje i výtvarnému umění nebo poezii a na jeho tvorbě se to výrazně podepisuje.

 

   Majewski se narodil v polských Katovicích a studoval na Filmové škole v Lodži. Jeho ranou tvorbu uherskohradišťská přehlídka pominula, například Rytíř z roku 1980 odehrávající se ve středověkém království jasně naznačil svým alegorickým a uměleckým charakterem, jakou cestu Majewski coby filmař sleduje. Jako člověk ovšem následně zamířil pryč z Polska – emigroval do USA. Tam v roce 1994 uvedl snímek Evangelium podle Harryho, dílo stavící na biblickém základu, ale komentující soudobou společnost. Ještě před tím, než se stal slavným Aragornem, zahrál si Viggo Mortensen v tomto filmu.

  Polský návrat a první seznámení s autorem na LFŠ nabídl Wojaczek z roku 1999. Černobílý portrét básníka Rafala Wojaczka, který od prvního záběru, v němž protagonista místo dveří použije k odchodu z baru skleněnou výlohu, naznačuje, že ani on ani sám Majewski nehledají nejschůdnější cestu, ale proti ustáleným a snadným způsobům rebelují. Na druhou stranu to neznamená, že Wojaczek nepůsobí místy jako samoúčelné umění, které nabízí jenom únavu a izolované výjevy, přičemž chybějící dynamiku maskuje neobvyklým střihem akcentovaným hromovým zvukem, jako by se zásahem filmaře do toku času párala podstata světa.

 

Když horníci hledí k nebesům, je to nečekaně zábava

   Jeho o dva roky mladší film Angelus nemůže být odlišnější. Vyprávění volně navazuje na působení amatérských malířů z Katovic a okolí, sdružujících se od roku 1946 jako Janovská skupina. Slezští horníci se ve volném čase měnili ve sváteční výtvarníky, kteří zachycovali často až fantaskní motivy ve stylu takzvaného naivního malířství, takže díla nekonvenovala oficiálnímu uměleckému směru socialistického realismu.

Angelus

  Angelovi pomáhá, že se nese v nadsazeném duchu, který vrší pitoresknosti plné absurdit v suverénním vizuálním stylu odrážejících naivní výtvarný styl sledovaných objektů. Vizuální komičnost umístěná na pozadí industriální špinavosti mnohdy vyvolává srovnání s Wesem Andersonem a Terrym Gilliamem. K tomu přidává Majewski teologické otázky, když se z janovské skupiny vyklube téměř sektářské uskupení, které následuje proroctví svého mistra a snaží se s vlastním výkladem vesmíru zabránit zániku světa. Divákovi je jasné, že jejich pinožení je bláhové, ale jejich zápal je působivý a vnáší do filmového materiálu duši.

  „Ten film je takový neobvyklý,“ poznamenal na promítání režisér, přičemž upozornil, že to, co se odehrává na plátně, skutečně z velké části vychází z reality. „Ti lidé pracovali hluboko v podzemí a zároveň se zabývali myšlenkami někde až v astrálních sférách. Takový sloupec studna-nebe, to jsem u těch lidí viděl, zároveň mě fascinoval jejich primitivní jazyk v kontrastu s tím, jak velká témata diskutují,“ poznamenal.

   Užasl nad tím, jak se snažili popsat svět jako takový. Obvykle se totiž uspořádání věcí věnují filosofové a vědci, ale v tomto případě to byli horníci „Dnes se lidé navíc bojí popisovat svět, je to vidět i na filmech. Pokud už opisují svět, tak se setkáváme s až komiksovým eskapismem. Pokud je popis realistický, tak jsou to většinou jen fragmenty, nikdy to není pojato nějak komplexně,“ uvedl. Jako příklady starých děl, která obepínají pozemský život, označil Danteho Božskou komedii nebo Zahradu pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche.

   Jelikož Angelus vznikal ještě v éře před digitálním zpracováním obrazu, museli přijít na způsob, jak dosáhnout specifického barevného vzhledu. „Všechno se barvilo na negativu. Když jsme měli na place kameru, obvykle jsme před ní měli čtyři až pět filtrů, podle toho, jak měla scéna vypadat,“ nastínil kameramana Adam Sikora, který byl rovněž hostem LFŠ. „Byla to taková alchymie,“ dodal Majewski.

 

Skleněné rty se tříští váhou své děsivé nedokonalosti

  O jeho další snímek, který byl koprodukcí Polska s Británií a Irskem a který by se dal do češtiny přeložit jako titul Boschova obrazu – Zahrada pozemských rozkoší, návštěvníci LFŠ přišli, promítaly se ale Skleněné rty, které vznikly v roce 2007.

  „Je to takový film nefilm. V roce 2006 jsem dostal pozvání, abych udělal retrospektivu své tvorby  v Museum of Modern Art v New Yorku. Kurátor mi tehdy řekl, Lechu, jsme nejstarší muzeum moderního umění na světě a ty budeš nejmladší z autorů, kterým děláme retrospektivu. Říkal, že je to poměrně zásadní záležitost a že výstava poputuje dál a bylo by dobré ji poctít premiérou nějakého mého díla,“ vyprávěl Majewski.

  V tu dobu se zabýval videoartem, měl natočeno několik kratších kousků, nakonec projekt pro účely muzea rozšířil na celkový počet 33 videí, které na sebe úplně nenavazují, ale propojovala je ústřední postava muže s traumatem z dětství. „Instalovali jsme je tak, že jsme je promítali na 33 samostatných pláten v jednotlivých menších prostorech, aby divák si mohl vybrat, z kterého začne, a tak i rozhodne, jak bude sled scén, čímž mění naraci, která tak mohla získat mnoho podob,“ přiblížil.

  Vytanula otázka, jestli z toho nestvořit i samostatný film, udělat výběr podobně jako v básnické sbírce, kde jednotlivé příspěvky mohou následovat s určitým záměrem. Nakonec tedy udělal autorský výběr, nezahrnul ale všech 33 videií, protože by byl výsledek moc dlouhý, a seřadil je v určitém sledu.

  I kdyby je ovšem seskládal v jakémkoli pořadí, nezbavil by se film pachuti amatérského projektu natáčeného domácí kamerou, jehož tristní obrazová kvalita, otřesná zvuková stránka a prkenní herci způsobují, že navzdory mnohé symbolice a alegoriím by film snesl srovnání s tvorbou Eda Wooda. Děsivé provedení podkopává veškerou snahu o vyšší ambice.

 

Rozpohybovat na plátně veškerou symboliku obrazu

  Dalším dílem si reputaci Majewski vylepšil. Mlýn a kříž z roku 2011 je pokusem o hranou adaptaci dvousetstránkové eseje Michaela Gibsona o obrazu Nesení kříže Pietera Brueghela. Když Gibsonovi řekl, že by chtěl podle jeho eseje vytvořit příběhový film, považoval to podle Majewského za nemožné. „Tvrdil, že bychom raději měli jet do Vídně, on by si stoupnul před obraz a vyložil jej. Řekl jsem mu, že nedělám dokumentární filmy, a dodal jsem, že do obrazu musíme vstoupit. Poznamenal, že je to nemožné, avšak doplnil, že pouze skuteční gentlemani dělají nemožné věci,“ přiblížil režisér.

  Fascinující vhled do mistrovského obrazu, který doslova ožívá, ovšem stále ještě nese otisk technických limitů Majewského filmových obrazů (u digitálních triků je patrné, že jsou digitální, stejně jako se přenesení výtvarného díla nesnese úplně s hranými pasážemi, na nichž je zjevné, že se opět netočily na nejvhodnější filmový materiál).

  Je přitom paradoxní, že sám Majewski řekl, že když dělali obrazový test s lidmi v krajině podobné Brueghelovým obrazům, vypadalo to „velmi škaredě, vypadalo to jako televizní záběry, pro mě to bylo veliké zklamání“. U Skleněných rtů jako by mu to nevadilo, tady se to snažili změnit.

Mlýn a kříž

  Důvodem výsledného vzezření může být pak to, že Majewski snímek i v tomto případě projektoval pro muzejní prostor. Přesto na dotaz, jestli by k materiálu přistupoval jinak, kdyby ho rovnou zamýšlel do kin, odpověděl odmítavě. „Neberu to tak, že točím filmy pro někoho, já dělám filmy pro sebe, to já mám být s filmem spokojený, což je naprostý egoismus. Proto mám diváků dost málo. Ale jezdím docela hodně po světě, takže lidé to přece jenom sledují,“ dodal. Ti na Letní filmové škole pak mohli zhlédnout ještě snímek Onirica – psí pole (2014). Jeho nejnovější kousek s Johnem Malkovichem Valley of the Gods teprve na premiéru čeká.

 

Umění číst umění

  Je zjevné a sám Majewski to na Letní filmové škole potvrdil, že jeho vášní jsou dějiny umění, obzvláště pak symbolika, kterou v sobě obrazy dokážou nést, což přenáší i do svých filmů. „Dělám celou dobu filmy o umělcích, o obrazech, o lidech kolem umění, protože se budu čtyři roky radši setkávat s nimi než s gangstery,“ podotkl. „Od umělců se totiž učím, jsou moudřejší než já, často jsou i lepšími umělci než já,“ řekl.

  O symbolech v umění také přednáší. „Před nedávnem jsem byl v Museo del Prado, kde vedle mě stál průvodce, který anglicky vysvětloval lidem obraz ženy opřené o strom se slaměným košem s jablkem a vínem. Ten člověk říkal, že je to raná představa pikniku, kde žena relaxuje u stromu,“ komentoval Majewski s tím, že šlo o omyl. „Ona byla oblečená do modrých šatů, takže jde o matku boží. Je opřená o strom, z něj byl vyroben kříž. Jablko a hrozny v koši znamenají metaforu prvotního hříchu i spasení. Hrozen znamená víno – a to je Kristova krev, která smyla prvotní hřích symbolizovaný jablkem. Košík ze slámy připomíná lůžko, na kterém se narodil Ježíš. Máme tu zabalenou jednu z nejsilnějších metafor, ale my to neumíme číst,“ poznamenal.

   Většina důležitých symbolů jde přitom podle něj pochopit beze slov, proces se odehrává podvědomě. Používání symbolů a archetypů navíc zpevňuje jejich význam, ale i jazyk.

   „Čím je malířství starší, tím se lidé v muzeu pohybují pomaleji. Staré umění vtahuje diváky,“ zmínil s jistou kritikou vůči umění dvacátého století, kdy člověk jako postava mizí z malířství. Náhražku lidem přinesl film.

Foto: Adam Fiala, LFŠ

Přečteno: 147x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Někdy jde o otázky života a smrti, prohlásil režisér Mitulescu na LFŠ

Jedním z hlavních hostů Letní filmové školy byl rumunský režisér Cãtãlin Mitulescu. Ve své Lekci filmu hovořil o počátcích rumunské...

Zavřít