Rozhovor s protagonistkou dokumentu Moje nová tvářkterý měl v českých kinech premiéru na konci října loňského roku.
Plzeňačka Martina Izingová se před deseti lety stala obětí útoku kyselinou, za nějž byl zodpovědný její bývalý přítel. Zázrakem přežila, má však trvalé následky. O jejím dlouhém a komplikovaném zotavování a hlavně o nelehkém návratu do každodenního života natočily oceňovaná novinářka Jarmila Štuková a producentka Maja Hamplová pozoruhodný časosběrný dokument Moje nová tvář. Se sympatickou protagonistkou jsme udělali rozhovor (nejen) o náročných událostech a výzvách, jimž musela od osudného dne čelit.
Projevoval se tvůj bývalý přítel, který ti to způsobil, už během vašeho dvouletého vztahu někdy tak, že by ses ho bála, že by ti mohl fyzicky ublížit?
Během vztahu ne. Ale byl hodně narcistický a sobecký. Snižoval mi moji sebehodnotu, poukazoval na moje nedostatky. Takže po psychické stránce to určitě nebylo ideální, ale kdybych si myslela, že by mi fyzicky ublížil, ukončila bych to s ním mnohem dříve. Rozešla jsem se s ním v době, kdy jsem zjistila, že má paralelní vztah.
Ve filmu říkáš, že tvůj tehdejší přítel pro tebe nebyl oporou, v jakou jsi patrně doufala. Jak velké zklamání to pro tebe bylo?
To pro mě bylo hodně těžké. Náš vztah byl sice čerstvý, v době, kdy se mi to stalo, jsme spolu chodili teprve tři měsíce. Bral to těžce, protože zpočátku chodil se zdravou mladou holkou a najednou byl s někým, o koho je třeba se kvůli jeho závažným poraněním a špatnému psychickému stavu starat v podstatě nonstop. Zatímco jsem od něj čekala podporu, on mi vyčítal můj předchozí vztah a dával mi za vinu to, co se mi stalo.
Měla jsi strach z mužů během procesu návratu do každodenního života?
Neměla jsem strach z mužů jako takových, protože jsem věděla, že mi to udělal jeden konkrétní člověk. Měla jsem ale ze začátku strach sednout si do auta a vydržet v něm sama nebo když jsem venku čekala na autobus a někdo kolem mě prošel. Měla jsem obavu z lidí obecně, z toho, že je nevidím a nemůžu proto posoudit, jestli se chovají standardně, nebo nějak podezřele. Zbavování se strachu bylo pozvolným procesem, který ode mě vyžadoval mnoho práce na terapiích. Poprvé jsem někam šla sama až když jsem si našla práci, což bylo přes dva roky po útoku.
Dalo by se říci, že ses podruhé narodila?
Takhle to nevnímám. Beru to tak, že jsem málem umřela a jsem samozřejmě ráda, že se tak nestalo. Nějaké duševní propady tam byly, někdy i hodně velké, ale nikdy jsem třeba reálně nepřemýšlela o sebevraždě. Jsem opravdu ráda, že mě doktoři zachránili a že jsem to nevzdala. Stejně jako mnoha ostatním v podobné životní situaci, s nimiž jsem se setkala, i mně dost pro návrat do duševní pohody pomáhal humor, hlavně ten extrémně černý.
Jakým nepříjemným reakcím okolí si musela čelit a jaké tě naopak příjemně překvapily?
Pochopitelně jsem se setkávala se soucitnými komentáři. Překvapivě se mi ale asi nikdy nestalo, že by někdo řekl něco ve smyslu “Ježišmarja, ta vypadá!” nebo se opovrhoval nad mými jizvami. Nejvíc mě potěší, když se mnou lidé jednají jako rovný s rovným, čili když nepoukazují na jizvy nebo na zrak. S tím se v Česku, na rozdíl od zahraničí, ovšem bohužel moc nesetkávám.
Jak v současnosti vnímáš svůj zrakový handicap?
Dřív jsem to hodně řešila a snažila se udělat vše proto, aby se mi zrak vrátil. Dokonce jsem kvůli tomu podnikla dost nákladnou cestu do Bostonu, protože byla šance, že mi tam provedou operaci, která by mi zrak mohla aspoň částečně vrátit. I tam mi ale nakonec řekli, že mi tu operaci udělat nemůžou. Dnes už ale nad tím téměř vůbec nepřemýšlím, protože jsem se naučila fungovat bez něj. Myslím si, že horší by pro mě bylo třeba skončit na vozíku nebo ztráta sluchu, protože se říká, že zrak člověka odděluje od věcí, ale sluch ho odděluje od lidí.
Proč sis jako své nové povolání vybrala zrovna masáže? Měla jsi i jiné varianty?
Když jsem na začátku přemýšlela, co bych mohla dělat, narazila jsem na inzerát, kde sháněli asistentku a masérku. Přihlásila jsem se s tím, že bych dělala asistentku, protože masírovat jsem neuměla. Na pohovoru mi ale šéf řekl, že zrak je v případě práce asistentky opravdu důležitý. A zeptal se mě, jestli bych nechtěla zkusit to masírování. Tak jsem si našla masérský kurz v Praze, který byl dělaný přímo pro nevidomé. Trval skoro půl roku a po jeho dokončení jsem rovnou začala pro něj pracovat. Po asi dvou a půl letech jsem začala přemýšlet, jestli bych nemohla dělat ještě něco k tomu. Objevila jsem projekt “Návštěvy potmě”, který byl zaměřený na propojení zrakově handicapovaných se seniory. Začala jsem tedy chodit do domovů důchodců za osamělými seniory a trávila s nimi čas prostřednictvím různých aktivit. A na to jsme pak navázali naším vlastním projektem “Burnfighters”.
Jak tenhle projekt aktuálně funguje? Kolik lidí se ho účastní a jak by sis představovala jeho další vývoj?
Vedeme ho já a moje dvě kamarádky Simona a Karolína. Máme tři hlavní pilíře: Prvním je pomoci popáleným prostřednictvím návštěv v nemocnici, radíme jim, snažíme se je motivovat a podporovat je v těžkých chvílích. Dále pořádáme několikrát ročně srazy, jezdíme na kempy apod. Na webu máme články o tom, jak se správně starat o jizvy. Třetím pilířem jsou prevence – pořádáme besedy na školách, kde dětem vyprávíme, co se nám stalo, aby na sebe byly opatrné. Teď jsme k tomu přidali ještě přednášky pro zdravotní sestry na zdravotních školách, protože jsme byli na jedné konferenci, kde pořadatelé projevili velký zájem o naše aktivity. Poslední rok se tedy hodně zaměřujeme na prevenci a určitě v tom chceme pokračovat.
Změnily se ti po tom útoku a postupném navracení se do normálního života hodnoty? Jaké byly předtím a jaké teď?
Když došlo k útoku, bylo mi 25, dnes je mi o deset let víc, takže se asi i předpokládá, že se člověk v myšlení posune. Dřív pro mě asi rodina nebyla takovou prioritou. Byla jsem možná docela povrchní, hodně jsem řešila vzhled a co si o mně myslí okolí. Ale zase neplatí, že bych v současnosti na vzhled úplně rezignovala, přeci jen jsem pořád holka a chci se líbit a vypadat dobře. Rodina a zdraví jsou pro mě teď ale na prvním místě.
Jak jste se poznali s tvým manželem?
Znali jsme se už z dřívejška ze squashe, ale jen velmi málo. Nějakou dobu po útoku mi poslal žádost o přátelství na Facebooku. Tak jsme si začali psát a on mě chtěl vzít na rande, ale já v té době o schůzky s muži neměla vůbec zájem. Nakonec jsem ale svolila. Šli jsme spolu na kafe a bylo to moc fajn. Začali jsme chodit na procházky, postupně se to vyvinulo ve vztah a nakonec jsme se po dvou a půl letech vzali a teď už máme i miminko. Takže v podstatě takový happyend.
Čím si tě nejvíce získal?
Když to vezmu trochu obecně, předchozí vztahy mi ukázaly, jakého partnera už určitě nechci. A Mirek je přesně takový partner, jakého bych si přála, kdybych si to předtím mohla jakoby říct. V podstatě je úplně normální, v dobrém smyslu slova. Je spolehlivý, není urážlivý, takže se s ním můžu bavit úplně o čemkoliv a náš vztah je velmi otevřený. Taky je hodně vtipný, má skvělý smysl pro humor, takže si ze sebe navzájem děláme legraci. Vážím si ho i za to, že je velice pracovitý a cílevědomý. Je toho vážně hodně, co na něm mám ráda.
Je v současnosti před tebou nějaký cíl, kterého toužíš dosáhnout?
V podstatě si přeju akorát to, aby aktuální stav, v němž se teď nacházím, vytrval. A aby Burnfighters pokračovali a aby se díky dokumentu o nás dozvědělo co nejvíce lidí, primárně ti, kteří to potřebují. Mám v hlavě i nějaké další preventivní kampaně, v tuhle chvíli má ale pro mě přednost být dobrou mámou a manželkou.
Přemýšlela jsi nad možností, že by byl tvůj příběh v budoucnu natočen i jako hraný film?
Doteď mě to vůbec nenapadlo, ale asi to s Majou a Jarmilou proberu. (smích)
Fotografie: Falcon
