Steve Jobs – jablíčkáři všech zemí, spojte se!

Nový film o výkonném řediteli společnosti Apple se nás snaží přesvědčit, že sociopatie ke genialitě prostě patří.

Kult Stevea Jobse nebyl nikdy silnější než těsně po jeho smrti na konci roku 2011. Integrace Apple produktů do společnosti byla tou dobou už plnohodnotná a každý teenager nosil v kapse iPhone, relikvii po otci zakladateli. I Steve Jobs měl ale své začátky a neúspěchy, což většina jeho fandů zredukovala na představu chudého talentu pracujícího po večerech ve své garáži kdesi v Kalifornii. Na otázku, co se dělo před Jobsovým zbožštěním, odpovídá nejnovější počin režiséra Dannyho Boylea a scenáristy Aarona Sorkina.

Položení základů kultu

Patrné by mělo být, že Steve Jobs (2015) není obyčejný životopisný film. Neuvidíte v něm scény jako v jOBSovi z roku 2013, v němž Ashton Kutcher dostával pravidelné záchvaty přehrávání. Struktura Boyleova filmu je neobyčejná a můžete tím zdůvodňovat, proč film v Americe finančně propadnul, pravé příčiny neodhalí nic jiného než pečlivá sociologická studie. Snímek je rozdělen na tři akty odehrávající se v letech 1984, 1988 a 1998. Všechny zobrazují minuty před první veřejnou prezentací některého z klíčových produktů, na jehož konstrukci se Jobs podílel. A Sorkin se směle rozhodl každou ze tří cca půlhodin učinit mementem Jobsova tehdejšího života.

Každý ze tří aktů má nezávisle svou vypravěčskou strukturu podle tradice klasické narace. Steve Jobs (Michael Fassbender) a jeho kolegové se nám představí, objeví komplikace, přetahují se o způsob řešení problému a nějak se v konci vyrovnají. Pozoruhodné je, že tři akty zároveň společně vytváří jednolitý podobně uspořádaný děj. První část funguje jako objevování vlastností postav a vztahů mezi nimi a nastoluje Jobsovy problémy s rodičovstvím. V druhé části Jobs ztrácí kontrolu v Apple, zosnuje plán na návrat k moci a v osobní linii tráví čas s dcerkou. Třetí část směřuje jen k rovnováze – Jobs se usmiřuje s dcerkou a chystá se uvést iMac, veleúspěšný počítač. Samotné prezentace film nikdy neukáže. Účelově nadvakrát vynechá závěry aktů kvůli lepší návaznosti na další úsek. Jinými slovy – sledovat triumfální úspěch prezentace Macintoshe a hned nato rekapitulaci, jak málo se produkt prodává, by nebylo k užitku.

Panoptikum města kalifornského

Úskalím tohoto přístupu je, že si není úplně možné představit, jakými změnami postavy za dlouhé vynechané úseky čtyř, respektive deseti let prošly. Osoba Stevea Jobse s tím potíže nemá – kontinuita chování a jeho vize jsou vlastnosti, kterými se podle filmu vždycky pyšnil. Jiné postavy ale buď trpí jednorozměrností, nebo se vyvíjely kdesi za oponou a potřebují vždy znovu představit.

Ředitelka marketingu Joanna Hoffmanová (Kate Winslet) je ostražitá. Stejnou měrou je rovněž blízká se svým nadřízeným. Její motivaci, která ji u Jobse přes 14 let držela, ale film příliš neobjasní. Steve Wozniak (Seth Rogen) je jen na krátko se objevující skica. Jde o redukci diskutabilní, a to vzhledem k tomu, jak klíčové postavení v Jobsově životě měl. S prezentovanými událostmi ale moc společného neměl, tudíž bylo na scenáristovi, kam a na jakém prostoru ho do příběhu zařadí. Jednoduché prokreslení Jobsovy dcery Lisy je ale zase pochopitelné, neboť se má pro otce zřejmě vyznačovat určitou mírou tajemnosti a nesrozumitelnosti.

Ve výčtu by šlo pokračovat s postavami Johna Sculleyho (Jeff Daniels) nebo novináře Joela Pforzheimera (John Ortiz). Otázka, proč se tam ale tyto jednoduché figury objevují, když u událostí ani nebyly přítomné (Hoffmanová byla například jen u představení v roce 1988), je ale snadno zodpověditelná. Vyskytují se, jen aby interakcí prohloubily naše povědomí o nitru Stevea Jobse. Tohle je koneckonců snímek o něm a této představě se vše podřizuje.

177 stran scénáře

Nekompromisní zaměření pohledu na Jobse bylo nepochybně rozhodnutí Aarona Sorkina, který zápalem o projekt Jobs získal nad filmem zřejmě větší kontrolu než jiní hollywoodští scenáristé. Jeho trademarky jakými jsou rychlé dialogy skýtající množství informací (Moneyball /2011/, The Social Network /2010/) nebo zobecňování determinujících vlastností postav (seriál Newsroom /2012/) jsou přítomny. Steve Jobs je ale právě strukturou jeho nejexperimentálnější dílo.

Sorkin v Newsroom dokázal, že je schopen na americké zpravodajství nahlížet poměrně nezaujatě, Steve Jobs se ale jeví jako ideologicky docela konzervativní vylíčení. Je to subtilně pojato, ale zdá se, že dějiny líčí jako složené z činů velkých mužů, jejichž směřování poupravují jejich přátelé a rodina. Po zhlédnutí filmu přetrvá dojem, že za úspěchem společnosti stálo víc než skupina deseti odvážlivců vedená Jobsem. Ten je polidštěn charakterovými vadami, ale jako výjimečný vizionář si místo v záři reflektorů podle tvůrců zaslouží.

Michael Fassbender je v hlavní roli samozřejmě výborný a nominace na Oscara je pro něj nevyhnutelná. Stejné pocty se zřejmě dostane i Kate Winslet, jež se ctí hraje vše, co jí scénář dovolí. A i když se objevují třeba jen na pár minut, výtečné výkony podávají i Michael Stuhlbarg, Katherine Waterston, Jeff Daniels a dokonce i Seth Rogen. Ansámblová nominace SAG bude na místě.

Režisérův vklad?

Je nezvyklé hovořit o takto ambiciózním snímku a nezmínit pozici režiséra, ale klíčovým mužem tohoto projektu byl vždycky Aaron Sorkin. Styl Dannyho Boylea je nicméně stále rozpoznatelně pompézní. V mizanscéně se zjevují Jobsovy myšlenky – verše Boba Dylana jsou promítány na podlahu a na stěně vzlétá raketa do vesmíru. Podobně jako v Milionáři z chatrče (2008) se stříhá rychle a hudba dění efektivně doplňuje. A co je nejvýraznější, tři akty filmu jsou natáčeny odlišnými kamerami. Scény z roku 1984 na 16mm, ty z roku 1988 na 35mm a pasáže z roku 1998 digitální kamerou. Rozhodně tím film neodráží v té době používané záznamové technologie, ale reflektuje jakýsi technologický posun, jaký je ve vyprávění tematizován. Pro lepší obrazovou kontinuitu jsou flashbacky také natáčeny formou doby, v níž se na události upozorňuje nebo vzpomíná.

Danny Boyle a jeho realizační zručnost se nezdá být nijak upozaděna Sorkinovými dialogovými výměnami. Stačí zpozorovat, jak umně vytváří jednolitý prostor složený z menších sekcí, kterými Jobs prochází. Jelikož vyprávění je omezeno na Jobsovo hledisko, máloco vypouští a odehrává se takřka v reálném čase, navazujícími prostory se musí procházet od začátku aktu do jeho konce. A žádné švy nebo podvody nejsou znát. Je to důkaz pevné režijní kontroly, která nedopustila žádné chyby.

Složení talentů, které se u filmu sešlo, je nenapadnutelné (jmenujme ještě scénografa Guye Hendrixe Dyase, který pracoval na Počátku /2011/ nebo kameramana Sunshine /2011/ Alwina H. Kuchlera) a výsledek je odpovídající. Není to film Sorkina nebo Boylea, je to důsledek poctivé týmové práce. Formálně se jiným životopisným filmům vymyká, stále překvapuje a objevuje nové způsoby, jak přivést výjimečné jedince zpět k životu.

(8/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022